Záhady Poklady Literatura Zajímavosti Království Slovník Hudba Kdo jsem


M. R. James - Varování zvědavcům (ghost story)

Montague Rhodes James - Varování zvědavcům

dalipak jste někdy byli v Seaburghu? Tohle městečko je dodnes takové, jaké je pamatuji z dětství. Bažiny, rozdělené směrem k jihu náspy, připomínají první kapitoly Nadějných vyhlídek; na sever běží rovinatá pole a ústí do vřesoviště; vřes, borové lesíky a nad tím vším hlodášová pole až do vnitrozemí. Dlouhá nábřežní fronta domů a ulice: za nimi prostorný kamenný kostel se širokou solidní věží na západ a se souborem šesti zvonů. Jak dobře si pamatuji jejich zvuk o horkých srpnových nedělích, kdy naše společnost stoupala bílou prašnou silnicí vzhůru, protože kostel stojí na malém příkrém návrší. Zvonily v ty horké dny suše a řinčivě; když byl vzduch měkčí, zjemnil se i jejich zvuk. Železnice běžela ke své malé konečné stanici kousek dál stejným směrem. Zrovna před nádražím stál veselý větrný mlýn, další dole blízko pláže na jižním konci města, a ještě další na vyvýšenině směrem k severu. Byly tu chalupy z jasně červených cihel s břidlicovými střechami..., ale proč vás zatěžuji těmito všedními detaily? Hrnou se mi prostě do hrotu tužky, když začne psát o Seaburghu. Rád bych pustil na papír jen ty nejdůležitější. Ale zapomněl jsem. Není ještě konec se slovní malbou.
Dáte-li se směrem od moře a města, minete nádraží a pustíte se ulicí napravo. Je to písčitá cesta souběžná s tratí, a když jí půjdete, dovede vás na jakési návrší. Po levici směrem na sever je vřesoviště, napravo se táhne k moři pás starých borovic ošlehaných větrem, širších na vrcholu a zešikmených po způsobu všech přímořských stromů; zahlédnete-li je na obzoru z vlaku, řeknou vám hned, jestli jste to ještě nevěděli, že se blížíte větrnému pobřeží. Na vrcholu kopečku se můžete v teplý jarní den usadit a spokojeně shlížet na modré moře, bílé větrné mlýny, červené chalupy, na jasně zelený trávník, kostelní věž a na jihu na vzdálenou hlásku.
Jak už jsem řekl, se Seaburghem jsem se seznámil v dětství; ale mezi tímto seznámením a pozdějšími zkušenostmi leží mezera mnoha let. Seaburgh má dosud místo v mém srdci a každý příběh odtud je pro mě zajímavý. Na jeden z těchto příběhů jsem narazil v místě velmi vzdáleném od Seaburghu čirou náhodou; mám jej od člověka, kterému jsem prokázal jakousi laskavost — což bylo pro něj dostatečným důvodem, aby mi vylil své srdce.
Znám to tu kolem široko daleko (řekl mi). Jezdíval jsem do Seaburghu na golf každé jaro. Sídlil jsem obyčejně U medvěda s přítelem — byl to Henry Long, jestli jste ho neznal, („Vzdáleně,“ řekl jsem.) Najímali jsme si společně pokoj a tam jsme si žili. Od té doby, co umřel, už se mi tam nechce. Tím spíše ne po tom, co se nám tam stalo při posledním pobytu.
Bylo to V dubnu roku 19 — ‚ kdy jsme tam byli náhodou jako jediní hosté. Obvyklé společenské místnosti byly prázdné, a tak jsme byli překvapeni, když se po večeři otevřely dveře a do pokoje nakoukl mladý muž. Už jsme si ho předtím všimli. Byla to osoba poněkud chudokrevného, králičího vzhledu — světlých vlasů a bledých očí —‚ ale ne nepříjemná. Takže když se zeptal: „S dovolením, je to soukromý pokoj?“, nezabručeli jsme „ano, je“, ale Long řekl — nebo já, na tom nezáleží: „Prosím, vstupte.“ „Opravdu vám to nebude vadit?“ řekl muž jakoby s ulehčením. Bylo hned jasné, že touží po společnosti; a protože vypadal slušně — nebyl z těch lidí, co na vás vysypou hned celou rodinnou historii —‚ vybídli jsme ho, aby se zařídil jako doma. „Asi se vám zdají ostatní pokoje dost pusté,“ řekl jsem. Ano, to se mu zdály: ale od nás to bylo velice milé, a tak dále. Když tohle odbyl, začal předstírat, že čte knížku. Long hrál pasiáns a já jsem psal. Za několik minut mi bylo jasné, že návštěvník je jaksi nervózní, což se přenášelo i na mne, takže jsem nechal psaní a dal jsem se s ním do hovoru.
Po nějaké chvíli se mi začal svěřovat. „Bude se vám to ode mne zdát hloupé,“ řekl úvodem, „ale mně se stalo něco strašného.“ Dobrá, poručil jsem na uklidnění pití a dostali jsme je. Příchod číšníka mu přetrhl nit (a dost se lekl, když se dveře otevřely), ale po chvíli se vrátil ke svým strastem. Nezná tu prý nikoho a náhodou ví, kdo jsme my dva (ukázalo se, že máme nějakého společného známého ve městě); potřeboval by se totiž s námi o něčem poradit, kdyby nám to nevadilo. Samozřejmě jsme oba souhlasili a Long odložil své karty. Usadili jsme se, abychom vyslechli, oč jde.
„Začalo to asi tak před týdnem,“ řekl, „když jsem jel na kole do Frostonu, jenom takových pět šest mil, abych se podíval na kostel; moc mě zajímá architektura a tamější kostel má takový ten pěkný vchod s výklenky a erby. Vyfotografoval jsem si jej, a tehdy přišel děda poklízející na hřbitově a zeptal se mne, zda se nechci podívat dovnitř. Řekl jsem, že ano, a on vytáhl klíč a vedl mne dovnitř. Nebylo tam mnoho zajímavého, ale pochválil jsem mu kostelík a také to, že jej drží pěkně v pořádku. Mínil jsem ale, že vchod je na něm přece jen to nejlepší. Vyšli jsme ven a on řekl: ‚Ano, pěknej vchod to je, a víte, pane, co znamená tenhle erb?‘ Byly na něm tři koruny, a i když nejsem velký heraldik, řekl jsem, že ano, že je to starý znak království Východní Anglie. ‚Správně, pane,‘ on na to, ‚a víte, co tyhlecty tři koruny znamenají?‘ Řekl jsem, že se na to právě nemohu upamatovat, i když je to jistě známo. ‚Tak vám řeknu něco, co nevíte, i když jste učenej pán. To jsou ty tři svatý koruny, co jsou zakopaný na pobřeží v zemi, aby Němec nemoh přistát — no jo, vidím, že tomu nevěříte. Ale jářku, kdyby jedna z těch svatejch korun nebyla pořád tady, tak už tu byl Němec kolikrát, to vám povídám. Přistáli by s loděma a pobili mužský, ženský a děti v postelích. Tak teda to je čistá pravda, co vám povídám; a jestli mi nevěříte, zeptejte se faráře. Támhle jde, zeptejte se ho, povídám.‘
Podíval jsem se okolo, a skutečně po cestičce přicházel farář, pěkný starý pán; a než jsem mohl ujistit rozrušeného dědu, že mu úplně věřím, vmísil se farář do řeči: ‚Co se děje, Johne? Dobrý den přeju, pane. Prohlížel jste si náš kostelíček?‘
Pak jsme trochu povídali, takže se stařík uklidnil, a nato se ho farář znovu zeptal, co se stalo.
‚Ach, to nic,‘ řekl, ‚jen jsem tady pánovi povídal, aby se vás zeptal na ty svatý koruny.‘
‚No ano, jistě, je to divná věc, že?‘ řekl farář. ‚Ale já nevím, jestli se pán zajímá O naše staré povídačky.‘
‚No co by ho to nezajímalo,‘ řekl děda, ‚dyť vám jistě věří, ne? Copak jste sám neznal Williama Agera, otce i syna?‘
Tehdy jsem řekl, že bych to rád slyšel celé, a za chvíli jsme už kráčeli venkovskou ulicí za farníky, s nimiž měl farář ještě něco vyřídit, a pak k faře, kde mě uvedl do pracovny. Pochopil po cestě, že se opravdu zajímám o lidovou tvořivost a že nejsem pouhým zvědavým turistou. Vyprávěl mi proto ochotně legendu, u níž mě překvapuje, že ji ještě nikdo nevydal tiskem. Obsah jeho řeči byl:
‚V tomhle kraji se vždycky věřilo na tři svaté koruny. Staří lidé tvrdí, že byly zakopány na různých místech pobřeží, aby je bránily před Dány, Francouzi nebo Němci. Říká se, že jedna z těch tří byla vykopána před dávnými lety, druhá zmizela, splavena mořem, ale že třetí zůstává ještě na svém místě a odráží útočníky. Nuže, jestli jste někdy četl průvodce nebo historii tohoto hrabství, vzpomenete si možná, že roku 1687 byla u Rendleshamu vykopána koruna, považovaná za korunu Redwalda, krále Východních Anglů, a bohužel byla roztavena dříve, než ji kdo popsal nebo nakreslil. Tedy ne že by Rendlesham byl přímo na pobřeží, ale je to důležité strategické místo a k moři to není daleko. A tak myslím, že jde o jednu z těch korun, o nichž lidé mluví. Dále vám nemusím jistě říkat, kde leží na jihu saský královský palác, nyní potopený v moři, že? Tak tam jistě bude ta druhá koruna, to je jisté. Lidé říkají, že někde dál od těch dvou leží třetí.‘
‚A vědí, kde to je?‘ zeptal jsem se přirozeně. ‚Vědí to, ale neřeknou,‘ odpověděl takovým tónem, že jsem už nepoložil otázku, která byla nasnadě. Místo toho jsem za chvilku poznamenal: ‚Co mínil ten stařík, když říkal, že jste znal Williama Agera, jako by to mělo něco společného s těmi korunami?‘ ‚Ovšemže,‘ řekl, ‚to je další podivný příběh. Tihle Agerovi — to je v kraji velmi staré jméno, i když jsem nevypátral žádnou šlechtu nebo panství toho jména — tihle Agerovi tvrdí, že jejich větev rodiny koruny střežila. První z nich, koho jsem znal — pocházím z nedalekého okolí —‚ byl jakýsi starý Nathaniel Ager, a ten prý tábořil na tom místě po celou dobu války roku 1870. A vím, že William, jeho syn, se zachoval stejně během jihoafrické války. A mladý William, jeho vnuk, který zemřel teprve nedávno, se usadil v chalupě nejblíže tomu místu; a urychlil určitě svůj konec, dostal totiž z nočního hlídání za špatného počasí souchotě. Byl poslední svého rodu. Hrozně ho to rmoutilo, ale nedalo se nic dělat, jediní jeho blízcí příbuzní byli v koloniích. Psal jsem jim za něho dopisy a prosil je, aby přijeli za velmi důležitou rodinnou záležitostí, ale nepřišla nikdy žádná odpověď. Takže poslední ze svatých korun, jestli tu ještě je, nemá teď žádného strážce.‘
Tohle mi řekl farář a dovedete si jistě představit, jak mě to zaujalo. Když jsem ho opustil, nemyslel jsem na nic jiného, než jak bych padl na to pravé místo, kde se má koruna nacházet. Teď bych byl raději, kdybych ji tam byl nechal. Ale bylo v tom něco osudového, protože jak jsem jel zpátky kolem hřbitovní zdi, zachytil můj zrak docela nový hřbitovní kámen se jménem Williama Agera. Samozřejmě jsem slezl a přečetl si nápis. Stálo tam — z této farnosti, zemřel v Seaburghu 19—, ve věku 28 let. To bylo ono, vidíte. Jen se trochu šikovně poptat a našel bych tu správnou chalupu. Jen jsem nevěděl, jak na to a kde mám začít. Znovu však zasáhl osud — zavedl mě do starožitnictví po cestě — víte kde — a tam jsem prolistoval několik starých knih, a představte si, jedna z nich byla modlitební kniha asi tak z roku 1740 v dost hezké vazbě — skočím pro ni hned, je v mém pokoji.“
Zůstali jsme sami a byli jsme z toho vyprávění celí nesví, ale měli jsme sotva čas prohodit pár slov, když se vrátil těžce oddychuje a podal nám knihu otevřenou na předsádce, kde stálo roztahaným písmem:

Nathaniel Ager mé jméno jest a v Anglii jsem zrozený, V Seaburghu jest mé bydliště a Kristus méť jest spasení, Až zemru jednou, pohřben jsem a kosti zetlí v hrobě, Byť vším světem zapomenut, však Pán mě vezme k sobě.

Tyto verše měly datum 1754, a bylo tu mnoho dalších zápisů O Agerech, Nathanielovi, Frederickovi, Williamovi a dalších, konče Williamem roku 19—
„Vidíte,“ řekl, „každý by to nazval strašným štěstím. Já také, tehdy — teď už ne. Samozřejmě jsem se vyptal starožitníka na Williama Agera, a ovšemže si vzpomněl, že měl chalupu na Severním poli, kde žil a zemřel. To mi přesně vyznačilo cestu. Věděl jsem hned, která chalupa to musí být — byla v těch místech jen jedna. Další krok byl navázat známost s majiteli, a tak jsem se k nim hned vydal. Pes obstaral seznámení za mne: vyřítil se na mě tak divoce, že museli vyběhnout a zahnat ho, pak mě ovšem požádali za prominutí a dali jsme se do hovoru. Stačilo mi pronést Agerovo jméno a tvářit se, že ho znám, nebo myslím, že ho znám, a žena hned řekla, jak to bylo smutné, že umřel tak mladý a že to měl jistě z toho ponocování venku v zimě. Pak jsem se zeptal: ‚To chodil v noci k moři?‘ a ona odpověděla: ‚Ale ne, tamhle na ten kopeček se stromama nahoře.‘ A bylo to.
Vím, co to je, kopat v takových mohylách: mnoho jsem jich sám tam dole otvíral. Ale bylo to vždy s dovolením majitele, za bílého dne a s pomocníkem. Musel jsem postupovat velmi opatrně, než tady kopnu motykou: nemohl jsem se prokopat napříč, a věděl jsem, že mi budou překážet kořeny těch stromů, co rostly nahoře. Ale půda byla velmi lehká a písčitá, a byla tam nějaká králičí díra nebo co, ta se dala prokopat v jakýsi tunel. Odejít v noci z hotelu a zase se vrátit, s tím bude taky problém. Když jsem si rozmyslel, jak to všechno udělám, řekl jsem v hotelu, že jsem byl odvolán na noc, a strávil jsem ji celou na tom místě. Vykopal jsem ten tunel — nebudu vás nudit podrobnostmi, jak jsem jej podepřel a zase zakryl. Hlavní věc je, že jsem korunu našel.“
To se ví, že jsme vypukli v překvapené a zaujaté výkřiky. Zrovna já jsem dávno věděl o nálezu rendleshamské koruny a často želel jejího osudu. Jakživ ještě nikdo neviděl anglosaskou korunu — aspoň v té době. Ale náš muž hleděl lítostivě. „Ano,“ řekl, „a nejhorší je, že nevím, jak ji dát zpátky.“
„Dát ji zpátky?“ volali jsme. „Ale drahý pane, vždyť jste udělal jeden z nejúžasnějších nálezů, o kterých u nás kdo slyšel. Měla by se ovšem hned dostat do klenotnice v Toweru. Jaká je v tom obtíž? Jestli myslíte vlastníka pozemku a zákon o pokladech a takové věci, s tím vám rádi pomůžeme. Nikdo se nebude v takovémhle případě zdržovat formalitami.“
Řekli jsme toho možná ještě více, ale on jen složil tvář do dlaní a mumlal: „Já nevím, jak ji dát zpátky.“
Nakonec se Long zeptal: „Prominete mi, doufám, nezdvořilost, ale jste si opravdu jist, že tu korunu máte?“
Chtěl jsem se zeptat na totéž, protože historka vypadala jako bláznivý sen, když jste to vzali kolem dokola. Neodvážil jsem se to říci jen z obavy, že zraním mladíkovy city. Nicméně to vzal docela klidně — řekl bych s klidem zoufalce. Narovnal se a řekl: „Ach jistě, O tom není pochyby, mám ji u sebe v pokoji, zamčenou ve vaku. Můžete se na ni jít podívat, raději ji nebudu nosit sem.“
Nechtěli jsme si nechat ujít takovou příležitost. Šli jsme s ním; jeho pokoj byl jen o několik dveří dál. Podomek právě v chodbě sbíral boty — aspoň jsme mysleli, že je to podomek; později jsme si už nebyli tak jisti. Náš host — jmenoval se Paxton — se třásl ještě víc než předtím, vešel spěšně do pokoje, pokynul nám, abychom ho následovali, rozsvítil a pečlivě zavřel dveře. Pak odemkl svůj cestovní vak a vytáhl uzel z kapesníků, v nichž bylo cosi zabaleno, položil to na postel a rozbalil. Mohu dnes říci, že jsem viděl pravou anglosaskou korunu. Byla ze stříbra — jako rendleshamská, jestli podání nelhalo — a posázená několika rytými kameny a kamejemi; byla prosté, skoro hrubé řemeslné práce. Vypadala zkrátka jako na starých mincích a rukopisech. Odhadoval jsem ji na deváté století, ne později. Velmi mě zajímala, a chtěl jsem ji samozřejmě obrátit, ale Paxton mě zadržel. „Nedotýkejte se jí,“ řekl, „udělám to sám.“ A se vzdechem, který bylo hrozné poslouchat, ujišťuji vás, zvedl ji a otáčel tak, že jsme si ji mohli prohlédnout ze všech stran. „Stačí vám to?“ zeptal se nakonec, a my přikývli. Zabalil předmět a zamkl jej do svého vaku, pak se zastavil a němě na nás hleděl. „Pojďte zpátky do našeho pokoje a řekněte nám, co vás trápí,“ vybídl jej Long. Poděkoval nám a poprosil: „Šli byste napřed a podívali se, jestli — jestli je vzduch čistý?“ To bylo dost záhadné, protože naše počínání nebylo konečně nijak podezřelé a hotel, jak jsem řekl, byl prakticky prázdný. Nicméně jsme začali cítit — ani jsme nevěděli co, a ostatně nervóza je nakažlivá. A tak jsme nejdříve otevřeli dveře a vyhlédli; oběma současně se nám zdálo, že se po chodbě nehlučně mihl stín —‚ kdoví, zda to nebyla halucinace. „Všecko v pořádku,“ zašeptali jsme Paxtonovi — šeptání se zdálo na místě — a vedli jsme ho do našeho pokoje. Po příchodu jsem se chtěl nadšeně rozhovořit nad tím jedinečným objevem, ale když jsem pohlédl na Paxtona, viděl jsem, že by to v té chvíli bylo naprosto nevhodné, a nechal jsem slovo jemu.
„Co mám dělat?“ začal. Longovi se zdálo nejlepší (jak mi později řekl) tvářit se hloupě, a tak nadhodil: „Proč nezjistit, kdo je vlastníkem, a neinformovat se . . .“ „Ach, ne, ne!“ vpadl mu Paxton netrpělivě do řeči. „Promiňte, byli jste velmi milí, ale nevidíte, že ji musím dát zpátky? Jenže v noci se toho neodvážím a ve dne to nejde. Možná že to přece jen nechápete — tedy pravda je, že od té doby, co jsem se jí dotkl, už jsem nikdy nebyl sám.“ Začal jsem něco nevhodného podotýkat, ale zachytil jsem Longův pohled a zmlkl jsem. Long řekl: „Myslím, že začínám chápat; ale nebyla by to jaksi — úleva, říci nám trochu jasněji, o co jde?“
Pak jsme se tedy všechno dověděli. Paxton pohlédl přes rameno a pokynul nám, abychom přistoupili blíž; a pak se tiše rozpovídal. Poslouchali jsme ho pozorně a srovnali si pak poznámky; z nich jsme zapsali naši společnou verzi. Jsem si tedy jist, že je můj zápis téměř doslovně přesný. Paxton vyprávěl: „Začalo to, když jsem kopal poprvé — pořád jsem musel přerušovat práci. Někdo — nějaký muž — stál pořád za borovicí. Za bílého dne, víte. Nikdy jsem ho neuviděl přímo před sebou. Zahlédl jsem ho vždy koutkem oka nalevo nebo napravo, a když jsem se po něm ohlédl, zas už tam nebyl. Zastavoval jsem se tedy občas a obhlížel okolí; když jsem nikoho nenašel, vzdal jsem to a dal se zase do kopání — a v tu ránu byl tady znova. Také na sebe upozorňoval; například ať jsem dal tuhle modlitební knihu kamkoli — než jsem ji konečně zamknul —‚ vždycky ležela na psacím stole, když jsem se vrátil, otevřená u jmen na předsádce a založená některou břitvou, aby se nezavřela. Jsem si jist, že prostě nedokázal otevřít můj vak, jinak by se stalo něco horšího. Viděli jste sami, jak je průhledný a slabý, ale stejně se neodvažuji postavit se mu. — Tedy když jsem začal hloubit ten tunel, byla jeho přítomnost ještě naléhavější, a kdybych nebyl býval tak chtivý, byl bych všeho nechal a utekl. Jako by mě někdo zezadu škrábal: dlouho jsem myslel, že je to odletující hlína, ale když jsem se dostal blíž k té — koruně, už jsem pochopil. A když jsem ji úplně odhalil a vložil do ní prsty, abych ji vytáhl, zazněl za mnou tak zoufalý výkřik, že to ani nedovedu popsat. Byla v něm však také hrozba. Zkazilo mi to úplně radost z nálezu — hned a nadobro.
A kdybych nebyl prokletý blázen, byl bych tu věc dal zpátky a šel od toho. Ale neudělal jsem to. Zbytek noci byl hrozný. Měl jsem před sebou spoustu hodin, než se budu moci v rozumnou dobu vrátit do hotelu. Nejdřív jsem trávil čas zaplňováním tunelu a zahlazováním stop, a po celou dobu byl tam se mnou on, aby mi mařil práci. Víte, někdy ho můžete vidět a někdy ne, asi podle jeho přání; je pořád s vámi, ale má jakousi moc nad vašima očima. Dobrá, odešel jsem z toho místa nedlouho před východem slunce a měl jsem jít na seaburghskou zastávku, abych stihl zpáteční vlak. Třebaže už bylo skoro světlo, nebylo to o moc lepší. Byly tu pořád živé ploty, hlodáš nebo plot parku — prostě úkryt, víte — a já se necítil ani vteřinu bezpečně. A když jsem začal potkávat lidi, kteří šli do práce, všichni podivně zírali za mne: třeba se jen divili, kam jdu tak časně, ale asi to nebylo jen tím. Na mne se totiž nedívali. Nosič u vlaku se choval stejně. A zřízenec podržel dveře, když jsem nastupoval do vlaku, jako by šel za mnou ještě někdo. Ne, to jsem si opravdu nevymyslel,“ zasmál se hořce. Pak pokračoval: „A kdybych to i vrátil zpátky, on mi neodpustí, to vím jistě. A před čtrnácti dny jsem byl ještě tak šťasten!“ Zhroutil se do židle a myslím, že plakal.
Nevěděli jsme, co říci, ale cítili jsme, že ho musíme nějak podpořit, a tak — vypadalo to jako jediná možnost — jsme prohlásili, že mu tedy pomůžeme, jestli je opravdu pevně rozhodnut korunu vrátit. Jestli toho chudáka potkaly takové hrozné následky, snad opravdu něco je na té starodávné myšlence o zvláštní síle spojené s korunou, která chrání pobřeží. Shodli jsme se na tom s Longem oba a Paxton byl velice rád. A kdy že to provedeme? Bylo okolo půl jedenácté. Mohli bychom ještě tuto noc uspořádat pozdní procházku tak, aby to nebylo v hotelu nápadné? Pohlédli jsme z okna — zářil úplněk — velikonoční úplněk. Long se uvolil zpracovat podomka a získat jeho přízeň. Měl říci, že budeme venku něco přes hodinu, a kdyby se nám ještě nechtělo domů, ať na nás nečeká. Nuže, byli jsme v hotelu stálí hosté, nikdy s námi nebyly potíže, u personálu jsme nebyli špatně zapsáni co do spropitného, a tak jsme podomkovu přízeň skutečně získali, pustil nás dveřmi na nábřeží a pak prý u nich zůstal a díval se za námi. Paxton měl přes ramena široký kabát, pod nímž byla schována koruna. Tak jsme se vydali na tu zvláštní výpravu, aniž bychom měli čas rozvážit, jak výstřední podnik to je.
„Nejkratší cesta je přes kopec a hřbitovem,“ řekl Paxton, když jsme se na okamžik zastavili před hotelem a obhlíželi nábřeží. Venku nebyla ani živá duše. Seaburgh je mimo sezónu starodávné, tiché místo. „Kolem náspu a kolem té chalupy nemůžeme kvůli psovi,“ vysvětlil mi, když jsem mu navrhoval kratší cestu. Uznal jsem to a vydali jsme se vzhůru ke kostelu a pak kolem něho ke hřbitovní brance. Napadlo mě, že někdo z těch, kdo tam leží, by mohl vědět o našem podniku; pak ale také věděli, že jeden z nich nás má, řekněme, pod dozorem, a tak se do věci nemíchali. Ale že nás někdo pozoruje, to bylo cítit — já aspoň o tom věděl naprosto jistě. Zvlášť když jsme přešli ze hřbitova na úzkou pěšinu, uzavřenou po stranách vysokými keři, pospíchali jsme jako štvanci, dokud jsme se nedostali do otevřených polí. Pak zase kolem plotů, kde jste nevěděl, jestli za vámi někdo nejde. Jedna nebo dvě branky, pak odbočka nalevo na hřeben, a byli jsme na pahorku.
Jak jsme se blížili, Henry Long i já jsme kolem sebe cítili něco nepopsatelného, jako by nás provázely šeré bytosti, podobné té první, která byla mnohem hmatatelnější. Nemohu ani popsat, jak rozrušený byl po celou tu dobu Paxton — oddechoval jako štvané zvíře a nikdo z nás neměl odvahu pohlédnout mu do tváře. Jak provede svůj úkol na místě, o to jsme se nestarali, zdál se jist svou věcí. A také byl. V životě jsem neviděl něco podobného: doslova se vrhl na jedno místo ve stráni a začal hrabat tak, že za chvíli nám téměř zmizel z očí. Stáli jsme a drželi mu kabát a onen ranec kapesníků, a po pravdě řečeno, dost ustrašeně jsme se rozhlíželi. Nebylo tu nikoho: na obzoru za námi se rýsovala linie borovic, další stromy a kostelní věž byly vidět dál napravo, chalupy a větrný mlýn nalevo, před námi bylo klidné moře a slyšet bylo jen slabé štěkání psa. Úplněk tvořil přes moře stezku; borovice jednotvárně šeptaly a moře šumělo. Přes tento klid bylo cítit potlačované nepřátelství těsně vedle nás, jako pes na šňůře, který může být každou chvíli vypuštěn.
Paxton se vysoukal z díry a natáhl k nám ruku: „Dejte mi to nezabalené,“ zašeptal. Rozbalili jsme kapesníky a on si korunu vzal. V té chvíli na ni padlo světlo měsíce. Sami jsme se jí ani jednou nedotkli a dnes myslím, že to pro nás bylo dobře. Vzápětí byl Paxton venku z otvoru a rychle jej zahazoval rukama, jež už krvácely. Přesto nechtěl nikoho z nás na pomoc. Nejvíc času mu zabrala úprava terénu, provedl to ale výborně — ani nevím, jak to dokázal. Nakonec byl spokojen a dali jsme se nazpátek.
Byli jsme kousek od kopce, když Long najednou řekl: „Hele, zapomněl jste si tam kabát. Nemůžete ho tam přece nechat. Vidíte?“ Já jsem ho také viděl, dlouhý temný převlečník, ležící na místě, kde byl předtím tunel. Ale Paxton se nezastavil: zavrtěl hlavou a ukázal na kabát na svém rameni. A když jsme ho dohonili, řekl nevzrušeně, jako by už na ničem nezáleželo: „To nebyl můj kabát.“ A opravdu, když jsme se znovu ohlédli, onen temný předmět tam už nebyl.
Nu a pak jsme se rychle vrátili po silnici. Nebylo ještě dvanáct, když jsme byli doma. Long a já jsme se to snažili brát z lepší stránky a prohlašovali jsme, jak krásná noc je pro vycházku. Podomek nás už vyhlížel a říkali jsme to vlastně kvůli němu. Pohlédl ještě jednou na obě strany, než zamkl, a řekl: „Asi jste nepotkali mnoho lidí, pane?“ „Skutečně, ani živou duši,“ řekl jsem; načež se na mě Paxton divně podíval. „Mně se jen zdálo, že někdo zabočil na nádražní cestu za vámi, pánové,“ řekl podomek. „No ale byli jste tři, a tak vám jistě nechtěl nic udělat.“ Nevěděl jsem, co říci; Long jen dal dobrou noc a šli jsme nahoru se slibem, že všude zhasneme a za chvíli že jdeme do postele.
Když jsme byli v pokoji, snažili jsme se všemožně trochu Paxtona povzbudit. „Koruna je tedy v pořádku zpátky,“ řekl jsem. „asi jste se jí neměl vůbec dotýkat,“ (k tomu vážně přisvědčil), „ale my to nikdy neřekneme nikomu, kdo by mohl být takový blázen, že by se jí chtěl přiblížit. Ostatně necítíte se sám lépe? Přiznám se, že na cestě tam jsem měl podobný pocit jako vy, že no, že jsme sledováni; ale zpátky to už nebylo takové, ne?“ Ne, bylo to marné. „Vy se nemáte čeho bát,“ řekl Paxton, „ale mně není odpuštěno. Budu ještě muset platit za tu proklatou svatokrádež. Vím, co mi řeknete. Církev může pomoci. Ano, ale tělo bude muset trpět. Pravda, nezdá se mi, že by na mě čekal venku právě teď. Ale —“ Odmlčel se. Pak nám začal děkovat a my jsme ho co nejrychleji vyprovodili. Ovšemže jsme ho pozvali, aby nazítří přišel do našeho pokoje a že s ním půjdeme ven. Nebo nehraje náhodou golf? Ano, ale zítra na to asi nebude mít chuť. Potom tedy ať vstane později, počká ráno v našem pokoji a na procházku půjdeme potom. Byl velmi poddajný a tichý, ochotný udělat vše, co uznáme za dobré, ale zřejmě přesvědčený, že to, co ho čeká, nedá se nijak odvrátit ani zmírnit. Asi si myslíte, proč jsme ho neodvezli domů a nesvěřili ho do péče jeho příbuzných. Jenže on nikoho neměl. Míval ve městě byt, ale pak se rozhodl usídlit se na čas ve Švédsku, a tak se vystěhoval, odeslal svůj majetek lodí a teď si krátil čas po ty dva nebo tři týdny, než odjede. V každém případě se nedalo dělat nic lepšího než vyspat se na to — nebo nevyspat se příliš, jako tomu bylo v mém případě — a nazítří ráno se už uvidí, co se dá dělat.
Long a já jsme se nazítří opravdu cítili docela jinak. Bylo krásné dubnové ráno, jaké jen si můžete přát, a Paxton také vypadal mnohem lépe, když jsme ho potkali u snídaně. „První náznak slušného vyspání, který jsem dosud zažil,“ podotkl. Byl připraven jednat podle smluveného plánu: zůstane doma celé dopoledne, a vyjde si s námi později. Šli jsme tedy na hřiště, potkali jsme další sousedy a hráli s nimi celé dopoledne. Poobědvali jsme dost brzy, abychom se neopozdili. Tenata smrti však už byla přichystána.
Nevím, zda se tomu dalo předejít. Možná že by byl stejně neunikl. Ale došlo k tomu takto.
Šli jsme přímo do pokoje. Paxton si tam docela klidně četl. „Můžeme brzo vyrazit?“ řekl Long. „Řekněme tak za půl hodiny?“ „Jistě,“ zněla odpověď. Já jsem pak řekl, že se nejdřív převlékneme a vykoupeme a pak na něj asi za půl hodiny zavoláme. Udělal jsem to a pak jsem si na deset minut zdříml. Vyšli jsme s Longem z pokoje současně a sešli spolu do našeho pokoje. Paxton tam nebyl — jenom jeho kniha. Nebyl ani ve svém pokoji, ani nikde dole. Volali jsme na něho. Vyšla komorná a řekla: „Ale já myslela, že jste už šli ven a ten třetí pán s váma. Slyšel vás volat támhle z cestičky a vyběhl rychle ven, ale já jsem vykoukla z okna kavárny a neviděla jsem vás. No stejně, běžel tadyhle k pláži.“
Beze slova jsme se tam pustili — bylo to na opačnou stranu, než vedla naše noční výprava. Byly sotva čtyři hodiny a bylo pěkně, i když ne tak jako ráno — takže byste řekli, že nebyl žádný důvod k znepokojení. Všude okolo byli lidé, a tak se celkem nemohlo nic stát. Běželi jsme na vrchol oblázkového náspu a tam jsme se zarazili. Nevěděli jsme, kudy dál.
Long řekl, že zahlédl Paxtona kousek před námi, jak běží a mává holí, jakoby na někoho před sebou. Já jsem ho nerozeznal — z jihu přicházela mořská mlha, jak už to bývá. Něco jsem viděl, ale nejasně. Po písku vedly stopy někoho běžícího v botách; ale před nimi vedly jiné stopy, — pozdější otisky totiž šly přes ně a místy je křížily — a to byly stopy bosých nohou. To víte, v tomhle se můžete spoléhat jen na mé slovo; Long je mrtev, neměli jsme čas ani chuť pořídit si kresby nebo odlitky, a příští příliv všechno smazal. Jediné, co jsme mohli dělat, bylo pozorovat ty stopy, jak jsme podél nich běželi. Ale byly tu stále nové a nové a nebylo pochyby, že co vidíme, je otisk bosé nohy — v níž je víc kostí než masa.
Představa, že Paxton běží za něčím — něčím takovým a představuje si, že to jsou jeho přátelé, byla pro nás hrozná. Můžete jistě uhodnout, co jsme v duchu viděli: jak se to cosi najednou zastaví a jak to na něho obrátí tvář, nezřetelnou nejdříve v neustále houstnoucí mlze. A jak jsem běžel a divil se, jak si ten chudák mohl splést tohle s námi, připomněl jsem si náhle jeho slova: Má jakousi moc nad vašima očima. A pak jsem hádal, jaký bude konec, protože jsem už nedoufal, že se tomu dá zabránit, a — nu, není třeba líčit všechny zoufalé a hrozné myšlenky, které mi táhly v běhu hlavou. Bylo také strašidelné, jak slunce na obloze zářilo, a my přesto neviděli na krok. Věděli jsme jen, že už jsme minuli domy a jsme teď v mezeře mezi nimi a starou hláskou. Když jste za věží, není tu po dlouhou dobu nic než štěrkový násep — ani dům, ani lidská bytost, jen ten pruh země mezi řekou napravo a mořem po levici.
Ale zrovna před ním u hlásky, vzpomínáte, je blízko u moře stará baterie. Teď už tam asi zůstalo jen pár betonových bloků, zbytek smylo moře; ale tehdy byla stavba vyšší. Dobrá, když jsme se tam dostali, vyšplhali jsme se nahoru tak rychle, jak jen nám stačil dech, a hleděli jsme přes násep před námi, jestli v mlze něco nevypátráme. Museli jsme si na chviličku odpočinout. Běželi jsme už nejméně míli. Nebylo vidět nic a právě jsme chtěli slézt a pokračovat beznadějně dál, když tu jsme zaslechli něco jako smích bez dechu a bez plic, jestli si dovedete něco takového představit, ale to sotva dokážete. Přicházelo to zdola a odumíralo to v mlze. To nám stačilo. Naklonili jsme se přes zeď. Dole ležel Paxton.
Nemusím vám říkat, že byl mrtev. Jeho stopy ukazovaly, jak běžel podél zdi baterie, zabočil ostře kolem rohu a jistě vpadl přímo do náruče toho, kdo tam čekal. Ústa měl plná písku a kaménků, a zuby a čelisti rozbité napadrť. Jeden pohled na jeho tvář mi stačil.
V touž chvíli, kdy jsme se škrábali dolů k tělu, zaslechli jsme volání a viděli starce sbíhajícího po svahu od hlásky. Byl to tamější hlídač, jehož bystré staré oči zpozorovaly mlhou, že se něco děje. Viděl Paxtona padnout a viděl nás okamžik na to přiběhnout — což bylo štěstí, protože jinak bychom byli těžko ušli podezření, že jsme do té hrůzy zapleteni. Neviděl snad někoho, kdo napadl našeho přítele? Neviděl.
Poslali jsme ho pro pomoc a zůstali u mrtvého, dokud nepřišli s nosítky. Tehdy jsme zpozorovali jeho stopy, kudy přiběhl po písku pod zdí baterie. Zbytek byl kamenitý a nedalo se zjistit, kudy zmizel ten druhý.
Co jsme měli říci u výslechu? Zdálo se nám, že je naší povinností nevyzradit za těch okolností tajemství koruny, aby se to nerozkřiklo po všech novinách. Nevím, kolik byste toho řekl vy, ale my jsme se rozhodli pro tohle: s Paxtonem jsme se seznámili teprve včera a říkal, že mu hrozí nebezpečí od muže jménem William Ager. Mluvili jsme o stopách, ale tou dobou už nebylo nic vidět.
Naštěstí o Williamu Agerovi tam nikdo nevěděl. Svědectví muže z hlásky nás zprostilo jakéhokoliv podezření. Nezbylo než vydat rozsudek o násilné smrti rukou neznámé osoby nebo osob.
Paxton byl tak úplně opuštěný, že všechno další pátrání skončilo v neznámu. A já jsem v Seaburghu ani v okolí od té doby nebyl.


Z anglického originálu A Warnin to the Curious, ze sbírky The Collected Ghost Stories of M. R. James, vydané nakladatelstvím Edward Arnold Publishers Ltd v Londýně roku 1931, přeložila Zuzana Ceplová.


Začtěte se třeba ještě tady a tady.

Zpět