Jesen.cz

Archetyp Svaté Starosty

rchetyp Svaté Starosty taktéž známé jako Wilgeforte/Wilgefortis/Wilgefort, Liberata (Francie), Eutropia, Kummernis/ Kümmernis či Kummernuß (Německo a Polsko), čistě polské je Frasobliwa a Wilgeforta, Uncumber či Ontokommer (Británie), Ontokommena (Nizozemí) nebo Livrade či Livarde (Gaskoňsko), Librada (Španělsko) Dále jsou známá ještě tato další pojmenování: Komina, Comera, Hulfe, Hulpe, Hülferin, Dignefortis, Hilgefortis, Reginfledis nebo Livarda a pomístní Starostka v Turovicích.

Hieronymus Bosch - Svatá Liberata

Na obrázku dole vidíte nejpodivnější sochu Prahy, která se nachází v kapli Bolestné P. Marie v jihozápadním nároží Lorety. Socha znázorňuje španělskou mučednici s plnovousem. Podle legendy to byla dcera lusitánského krále, který ji nutil, aby se provdala za pohana, krále sicilského. Dívka, která se zaslíbila Kristu, prosila Boha, aby její svatbě zabránil. Bůh ji vyslyšel – dívce přes noc narostly vousy, načež ji její otec, také pohan, nechal ukřižovat. Je to transgresie víc než transformace a přetvoření.. Ta legenda je úžasná svou nepravděpodobností, je to prastarý mýtus, který podivným způsobem přežil až do moderních časů. Snad nějakým zázrakem přetrvala ta legenda a neskončila někde mezi apokryfními příběhy.

Popisuje napětí mezi otcem a dcerou v silně emočním vztahu, pod povrchem i sexuálním, a o pokusu nalézt východisko z tohoto napětí. Je to snaha přejít na jinou úroveň, odlišnou vysublimovanou rovinu, navíc jí lze rozumět více způsoby. Starosta-Kummernis by se zdála být patronkou transvestitů , ale to je jen povrchní dojem, transvestita neobětuje své původní pohlaví, kvůli víře či pod tlakem zvenčí, ale chce jej činně přetvořit tlakem zevnitř. Nejedná se o vyšší motivy nýbrž nižší vnitřní pudové.K světici by se dalo říci dvojitě: ALIA EST PULCHRITUDO CORPORIS, ALIA ANIMI (jiná je krása těla a jiná krása ducha) a z toho vyplývající neb měla dříve obě krásy QUAE SUNT CAESARIS CAESARI ET QUAE SUNT DEI DE0 - Co je císařovo, císaři, a co je božího, Bohu)

Možná vznikla lidovým nepochopením nejstarších zobrazení Ukřižovaného. Kristus na kříži byl představován nejprve jako „král z kříže“, který svou smrtí přemohl smrt a jeho utrpení je paradoxně vítězstvím. Proto na popravčím kříži stál Kristus-král s korunou a slavnostním šatem a rukama zvoucíma k sobě. Až od 13. století nastupuje v rámci vcítění do bolesti reálné zobrazení Ježíše trpícího: visí na kříži s trnovou korunou zbrocený krví.V německém prostředí vznikla později legendární šeptanda, že ta krásná postava na kříží (Kristus oslavený utrpením) byla dívka z bohaté rodiny, a protože se nechtěla vdát za pohana, vymodlila si, že ji narostly vousy – ale zhrzený nápadník se jí pomstil krutým ukřižováním.Tento dětinský či bulvární příběh natolik zaujal některé umělce, že ve své tvorbě kopírovali antické krucifixy s domněnkou, že vyřezávají zbožnou pannu.

V Anglii je známa jako Saint Uncumber a její socha stojí například ve Westminsterském opatství. Zde je to patronka nešťastných manželství a v Anglii zbavuje nešťastné ženy nepohodlných mužů...a v kalendáři bývala 20. července

V Praze je sídlem Starosty Loreta. Kaple, kde se nachází, je nejstarším rohovým sakrálním prostorem ambitu /na plánku pod číslem 11/ a byla vystavěna r. 1686 nákladem malostranského radního F. Windische pro gotickou plastiku Piety, kterou o rok dříve věnoval Loretě měšťan V. Rincolini (socha podle legendy zázračným způsobem unikla před spálením kalvinisty. Pieta z počátku 15. století je umístěna na hlavním oltáři z doby stavby kaple. Boční oltář ze 30. let 18. století je zasvěcen právě našemu archetypu.

O pražské Starostě vypráví pověst, jehož hlavní postavou je slepec Kilián a loretánská zvonkohra. Jednoho letního odpoledne spěchal slepý Kilián do hostince, kde muzicíroval. Cestou, jako snad už tisíckrát, zaslechl zvonkohru. Pomyslel si: „Proč jen ty zvonky hrají stále stejně?“ A v hlavě mu zazněla jeho zamilovaná Už mou milou ku oltáři vedou… Štamgasti v šenku si vyprávěli o dávném zázraku: nemohoucí stařenu kdysi odnesli synové do Lorety. Zanechali ji na modlitbách u svaté Starosty a odešli. Mezitím se přihnala bouře, a než se stačili pro matku vrátit, přišla domů sama – a vyléčená!

Když se Kilián vracel domů, také začínala bouřka. Náhle se zablesklo – a užaslému slepci se zdálo, že poprvé v životě zahlédl světlo! Tápal ke vchodu do Lorety – a náhle rozeznával obrysy soch, svatou chýši, věž… V kapli Panny Marie Bolestné spatřil ukřižovanou Starostu. Jako očarován pak vystoupil na věž, usedl k harmoniu a nad domy se rozezněla melodie Už mou milou ku oltáři vedou… Lidé se s údivem zastavovali. Jeden z kapucínů zdejšího kláštera se vydal do Lorety. Pod schody ležel Kilián. „To jsi hrál ty?“ zeptal se slepce, který se po pádu pomalu sbíral ze země. Kilián smutně zavrtěl hlavou: „Já ne! To ten druhý, který prozřel, aby na chvíli spatřil krásy světa!“ Sebral hůl a zamířil ven, do známé tmy…¨

Další její socha stojí cestou na Prahu v zatáčce za Zahrádkami, přesněji mezi Jestřebím a Zahrádkami pod stromy.

Často jsem ve Vesci postál
u svaté Starosty,
to je ta nešťastná svatá,
co vousy jí narostly.
By se mužům znelíbila
ty vousy prý si vymodlila.
Řekli byste, nenarostou,
vidíte, a narostly.

Básnil Fráňa Šrámek…

Ani Jakub Arbes se nevyhnul našemu archetypu v cyklu Osudy žen, v roce 1876 napsal romaneto Ukřižovaná.

Tam se dva mladí studenti seznámili na přijímacích zkouškách na vyšší reálnou školu v Praze. Začali zde chodit na přednášky pátera Schneidera, žáka Bernarda Bolzana, se skoro ohyzdnou tváří a skleslým výrazem v tváři. Byl to velmi uznávaný ředitel tohoto ústavu. Při jedné z přednášek začal studentův přítel šílet. Neměl ze Schneidera příliš dobrý pocit a po tomto svém výstupu se musel odebrat k odpočinku a následně i ukončit studia. Páter se o jeho zdravotní stav velmi zajímal, když zjistil, že student měl vidění ukřižované, pozval si ho k sobě domů, aby si osvětlil tuto záhadu. Avšak student po několika hodinovém rozhovoru znovu počal mít ony vidění a následkem toho se musel odebrat na venkov na zdravý vzduch. Od té chvíle páter ochuravěl a rok na to zemřel. Studentův přítel se vrátil do Prahy až několik poté v důstojnickém kabátě císařskokrálovské armády (z existenčních problému způsobených úmrtími v rodině). Později sehnal místo v Praze a vrátil se zpět ke studiím. Zde vyprávěl svému příteli důvody náhlého zhoršení zdraví svého po návštěvě u pátera. Páter mu tam vysvětloval jak mohlo dojít k různým viděním. Filozofickou i vědeckou cestou. Při názorných ukázkách však vyvolal ve studentovi další vidění. Po několika měsících studia ale Prusové vpadli do Čech. Proto musel důstojník zpět na frontu. Než odešel vyprávěl svůj příběh z mládí. Vjeho dvanácti letech propukly v Praze kruté boje, při nich zemřel otec (byl velitelem dělostřelecké baterie). On ještě před vypuknutím odešel se svou pěstounkou se uschovat do chrámu. Zde se v noci probudil a promlouval s neznámým ohyzdným mužem. Ten mu řekl že znal jeho matku i otce a vyprávěl mu svůj podivuhodný příběh. Měl židovského přítele, který vlastnil malý statek. Při povstání ho však rolníci zabili i přes marné pokusy jeho o záchranu přítele. Snažil se tedy zachránit aspoň jeho dceru. Po ráně upadl do bezvědomí. Když se probudil spatřil z okna na kříži dívku přitlučenou hřeby, ukřižovanou. Vzal všechny zbytky svých sil a pokusil se jí úspěšně zachránit. Vysílen pak padl pod kříž. Našla ho vojenská setnina. Odvezli ho do nemocnice kde marodil dlouhé týdny. Dívku se mu už po té nepodařilo najít. Chudák dvanáctiletý kluk při vyprávění najednou spatřil na portále ukřižovanou dívku, vzal nohy na ramene a utíkal co mu síly stačily. To byl příběh studentova přítele. Později při seminářích zjistil, že ten neznámý muž byl právě páter Schneider. Nicméně musel odejít na vojnu s tím, že kdyby zemřel má student vyhledat jeho mrtvolu a nechat prozkoumat jeho mozek a oči, neboť se přítel domníval, že jeho přízraky mají původ v jeho útrobách. Při své výpravě s vojskem našel čistě náhodou dívku, o které mu páter vyprávěl, kterou vídal ve svých přízracích. Měla u sebe páterovo psaní a stopy po ranách na rukou a nohou. Při porážce jeho vojska byl raněn a byl přesunut do Prahy. Zde ho prozatím umístili v chrámu. Student ho hned našel ale než si mohli jakkoliv popovídat spatřil přítel na oltáři opět ukřižovanou dívku a na následky toho na místě zemřel. Na oltáři byla svatá Starosta, ukřižovaná dcera pohanského krále. Byl to ten samý chrám ve kterém potkal přítel pátera poprvé. Po otevření jeho lebky a vyjmutí očí přišli na to, že měl poškozený zrakový nerv. To mohlo způsobit stavy duševního a fyzického vyčerpání a následkem toho mohly být četné přízraky vyvolané fantazií.

Český Ráj je poset Jejími kříži ale i samostatnými sochami.

V polských Vambeřicích, kde je velká bazilika je její socha, jedná se kopii té pražské z Lorety.

Také duchcovském zámku se nachází její obraz , který jistě utkví v paměti mnohým.Je na něm zobrazena ve světle modrém, barokně bohatém úboru, s napudrovanými vlasy, přikrytými zdobnou korunou. Paže jsou rozpjaty a připevněny po vzoru Kristově k dřevu kříže. U paty kříže, na němž postava visí, leží poblíž klečícího houslisty střevíček. Obraz provází v dolní části německý nápis v novogotickém minuskulním písmu. Ikonografická kompozice obrazu je zajímavá, avšak s největší pravděpodobností by nikoho, kromě odborníků, nezaujala. Naopak si zajisté řada těch, kteří obraz viděli, povšimla toho, že tvář je mírně zarostlá vousem.. Její vyobrazení na duchcovském zámku pochází z 18. století.Scéna zobrazuje legendu o nespravedlivě odsouzeném houslistovi, který cestou na popraviště zahrál před obrazem této světice a ta mu na znamení jeho neviny z obrazu shodila stříbrný střevíc. Tuto legendu zpracovali jako pohádku taktéž bratři Grimmové viz: Pohádka „Die heilige Frau Kummernis“ je z rozsáhlé sbírky pohádek Kinder-und Hausmärchen (1812-57)

V českém barokním umění se setkáváme s obdobnou ikonografickou kompozicí už na starším Heinschově plátně Sv. Starosta. Jan Jiří Heinsch (1647 - 1712) však na tomto obraze z roku 1687 určeném pro oltář kostela sv. Tomáše v Brně, obohatil kompozici o shromáždění pěších i na koni jedoucích poutníků a polopostavu Krista, který jednou rukou přidržuje kříž a druhou ukazuje k ukřižované vousaté Starostě, z úst mu vychází nápis v kapitále TUA INTERCESSIONE ( tvým zakročením).

Nedaleko Bystřice pod Hostýnem v obci Turovice se nachází kaple svaté Starostky z roku 1707, jejíž donátorkou byla hraběnka Josefa z Oppersdorfu, rozená Serenyová. Sochu Starostky zcizil neznámý zloděj a tak nyní v dožluta svítící kapli mají její obraz od místního umělce.

S motivem vousaté ženy se však, kromě zobrazování sv. Starosty, které odpovídalo dobovým hagiograficko-ikonografickým požadavkům, setkáváme i v jiných souvislostech evropského renesančního, manýristického a barokního umění, které si rádo všímalo různých anomálií. Připomínám zde alespoň obraz španělského mistra Jusepa de Ribery ( 1588- 1652?) kde je kuriosnost postavy s dlouhým plnovousem a oblečené v ženských šatech, znásobena ještě tím, že kojí nemluvně. S jiným zobrazením vousaté ženy ve španělském malířství se lze setkat již na obraze Sáncheze Cotána z roku 1590, zobrazujícím ve své době známou Brigidu del Rio s dlouhým plnovousem a slušivým čepcem. Podle zajímavé studie L.Konečného, posloužil právě Cotánův obraz za vzor k emblému Sebastiána de Covarrubias , který doplnil postavu vousaté ženy citátem z Ovidia a vyjádřil tak její androgynii. Zatímco o sv. Starostě se věřilo, že získala vous jako nadpřirozené znamení boží přízně, byly obě zmíněné bytosti zachycené štětci španělských mistrů Ribery a Cotana pokládány za hříčky přírody. Tou byla i dvanáctiletá dívka (latinská popiska zní puellla pilosa annorum duodecim), zachycená v díle význačného renesančního přírodovědce a paleografa Ulyssese Aldrovandiho ( 1522- 1605) . U této dívky již nelze hovořit ani o vousech, její hlava je totiž zcela pokryta hustou srstí. Důležitost těchto kuriozit pro přírodovědu, kterou si Aldrovandi ani jiní staří přírodovědci nemohli uvědomit, objevil až Ch. Darwin, který ve své knize " O původu člověka" pokládal podobné případy za jeden z dokladů o provázanosti moderního člověka s jeho živočišnými předky.

V případě Jana Jiřího Heinsche se ovšem jednalo o interpretaci, která byla dost přitažená za vlasy, když pracoval pro církev a řeholní řády! Navíc baroko bylo posledním obdobím v evropské kultuře, kdy se ještě věřilo v zázračnou moc obrazů. Heinsch není veřejnosti známý, a ani u odborného publika nemá bohužel příliš dobrou pověst.“ Jako syn královského úředníka, se pravděpodobně narodil okolo roku 1647, a to v Kladsku, na území dnešního Polska. Neví se přesně, proč a jak se dostal do Čech. První zmínka o „samostatně vystupujícím umělci“ v Praze je z roku 1679. Doba v níž tento malíř katolického vyznání - žil, byla napjatá. Po bitvě na Bílé Hoře v roce 1620 ztratily Čechy svoji samostatnost a třicetiletá válka, jež skončila roku 1648, jednou provždy potvrdila náboženské rozdělení Evropy. Dříve „kacířské“ Čechy, které byly nakloněny protestantským myšlenkám, se staly bojištěm katolické věrouky a jezuité, kteří tu působili již jedno století, nenechali nic náhodě. Jeho Svatá Starosta, je na první pohled naprosto klasickým příkladem, zapomeneme-li na detail, který trochu ruší ukřižování zobrazené světice. Se saténovými, mariánsky modrými šaty, šněrovačkou a korunou, světice se jeví v celé slávě svého martyria, ale pozorovatele trochu překvapuje: místo jemných rysů mladé panny, svatá Starosta (je také známá pod jménem svatá Wilgeforte) vítá návštěvníka s hustými vousy, které jí vyrostly poté, co ji její otec chtěl provdat bez jejího souhlasu. Kdo nezná tuto portugalskou světici, může být zaskočen. Je zobrazena ukřižovaná, jak svou zázračnou přímluvou zachraňuje život nespravedlivě odsouzeného - dává najevo svoji přízeň tím, že mu shazuje střevíček. Pro barokního člověka byly tyto obrazy magické, avšak tato víra se postupem času vytratila.

Naše světice se objevuje i v Křesadlově příběhu s řadou fantaziních prvků LA CALLE NERUDA (napsáno 1986- vydáno 1995) , pojednávající o podvodu dvou estébáků, kteří chtějí Nerudovu ulici, již vydávají za rodiště Pabla Nerudy, prodat americkému milionáři, vášnivému milovníku tohoto chilského autora. Situace se estébákům Šléglovi a Ryšánkovi zkomplikuje v okamžiku, když pan Alfons, Malostraňák, který se ve světě naučil španělsky a kterému se nezamlouvalo počínání obou estébáků, zorganizuje po vzoru španělských náboženských slavností latinskoamerické procesí od kostela u Kajetánů k Loretě. Díky ruskému emigrantu knížeti Trubkinovi a jeho včasnému varování se podaří estébákům rozvášněný dav lidí na poslední chvíli před "útokem" na Loretu zastavit. Zato slibují uspořádat na Pohořelci koridu.Zajímavou postavou objevující v díle je Jésus Martinéz z Demokratické republiky Oreánie, původem katolický kněz, který byl do Československa vyslán na postgraduální studie medicíny, jež úspěšně absolvoval v Bratislavě a v Praze v nemocnici pod Petřínem nyní vykonává praxi. Poté, co se dovídá, že se v Nerudově ulici bude točit film o Latinské Americe, přichází ke knížeti Trubkinovi nabídnout své služby. Jeho aktivity poněkud nepředvídaně postupně směrují k založení marxisticko-katolické církve, určitého protipólu církevního zájmu, který se začal soustřeďovat kolem Kajetánského kostela. Na dvorku domu, v kterém bydlí, zřizuje provizorní kazatelnu a každou neděli organizuje revoluční mše. Za svoji patronku si na pokyn Bumbyho /Egona Bondyho/ příslušníci nově vytvořené církve /tzv. martínezovci/ volí loretánskou svatou Starostu. Početná skupina lidí, zfetovaná LSD, které páter dr. Martínez přidal do kalichu, aby věřící "těsněji připoutal k náboženské obci a mohl je nenápadně revolučně vzdělávat", se vydává osvobodit svatou Starostu do Lorety. Na cestě k Loretě se martínezovci střetávají s kajetánovcema a soudruzi Šlégl a Ryšánek za pomoci služebních psů na poslední chvíli obě rozbouřené strany uklidňují. Malostranští obyvatelé, již značně pošpanělštěni a ovlivněni panem Alfonsem, který se jako býčí zápasník dostal až do Mexika a po návratu do Československa se ve spolupráci s JZD Komorousy snažil býčí zápasy zavést i zde, si od estébáků vyžádají uspořádání koridy. Ta se nakonec uskutečňuje 20. července na Pohořelci v den, na který připadá i svátek svaté Starosty.

Nejnověji jsem nalezl tento archetyp na hradě Sádku poblíž Třebíče, kde krásná společnice paní Cerboni Marie Helene, až v Lutyhu rozená, jež pro svou krásu mnohým frejířem pronásledována byla. Leč marné byly jejich nástrahy i prosby, neboť panna zaslíbila se službě Boží a nemohouce se už zbaviti pronásledovatelů, prosila v hradní kapli Pannu Marii, aby ji zošklivila. Na druhý den ráno se probudila majíc tváře zarostlé dlouhým až po pás sahajícím vousem. Všichni si ji ošklivili a vyhýbali se jí a tu zoufalá Helena vskočila do hradní studny. Od té doby, když stojí smrt v hlavách majitele hradu , projde neslyšným krokem kamennou galerií paní s dlouhým kaštanovým vousem, v šatě barvy popela.
Podle druhé verze, jsouc příliš pyšná na svou krásu, odmítla všechny nápadníky a tu pohanila jednoho urozeného pána, který na Helen přivolal trest Boží. Potrestaná byla panna za svou hříšnost dlouhým kaštanovým vousem, který zošklivil její sličnou tvářičku. (Konec této verze je totožný se zakončením verze první)

8.1. začaly na jesen.cz chodit IP adresy lidí, co se baví grafikou a výtvarnem. Vzali si téma Svaté Starosty jako inspiraci pro svou kreslířskou bitvu Nyx.cz kontra Kyberia.sk.

© Milan Zacha Kučera

Mohlo by Vás zajímat, jak to bylo s Kletým Achem a něco od autora Mistra Leonharda nebo staroměstská zlověstná Madona

Zpět

Spřátelené stránky

Jazyky

Archetyp Svaté Starosty