Záhady Poklady Literatura Zajímavosti Království Slovník Hudba Kdo jsem


Základna Luftwaffe Rosenborn (Miroslawice) 20. ledna 1945



ad startovací dráhou narůstal řev motoru Ju-52. Třímotorák v zimních barvách se připravoval na přistání. Obsluha přivezla cisternu s palivem a kompresor. Letadlo melo znovu odstartovat po doplnění paliva. Když se ze stroje spustily schůdky, na letištní plochu seskočili dva vyšší důstojníci SS. Okamžitě k nim přistoupil velitel letecké základny, který čekal opodál.
- Herr Standartenführer, major Jost von Oldbach -- ohlásil se horlivě.
- Jmenuji se Kaunitz a to je Obersturmbannführer Flinneberg --
představil oba starší z esesáků -- je všechno připraveno?
- V barácích ceká Hauptsturmführer Bauer s dvaceti lidmi. Podle rozkazu jsem připravil železniční vlečku. Bohužel nic dalšího nevím…
Důstojníci šli do baráku. V místnosti velitele základny Kaunitz rozložil mapy a plán starého zámku. Začali je důkladně studovat. Za chvíli zavolali Schrecka. Když vcházel do baráku, sapér zpozoroval, že je bedlivě hlídaný četou SS-Standarte Totenkopf, které velí mladý Hauptscharführer Biewald. Uvnitř musel Schreck složit speciální přísahu zachování přísně důvěrného tajemství. Nikdo mu ale nevysvětlil, o jaké tajemství se jedná. Neznali je ani jiní důstojníci, kteří sem byli také přivedeni. Schreck už dříve věděl, že nikdo z nich nemá rodinu, ale tehdy nad tím nepozastavoval. Nepřemýšlel ani o tom, proč se nemohou navzájem seznámit, ani si měnit služební příděly. Všichni stáli v tichosti nad osvětleným stolem. Dívali se na plány. Na jednom z nich byl vidět tunel vyražený do boku hory. Shromážděná skupina měla za úkol vypracovat způsob zaminování toho místa a provedení maskovacích závalů. Fronta se blížila a situace byla čím dál víc napjatá. Esesáci ale teď na to nemysleli. V šest večer byl ohlášen příjezd vlaku. Důstojnici se spěšně vydali k vlečce. Byla už tma, začalo hustě sněžit, jen s obtížemi překonávali závěje a mráz. Když vlak zastavil, několik esesáků z ochranky skladiště začalo z prvního vagónu vykládat bedny pobité plechem. Ve stejnou dobu byly z druhého vagónu vyloženy malé bedýnky s výbušninami a potřebným nářadím. Všechno bylo uloženo v hale nevelkého skladiště.
Když Schreck prohlížel nářadí, od Vratislavi přijížděla kolona jednadvaceti náklaďáků. Dvacet řidičů vysedlo z kabin a rychle naskočilo na korbu posledního vozu. Náklaďák se vydal okamžitě na zpáteční cestu. Volná místa v odstavených autech zaujali esesáci. Na vůz, kterým měli jet Kaunitz a Flinnenberg, byla naložena tajemná bedna, kterou přivezl vlak. Ostatní náklaďáky už byly naložené v místě, odkud vyjely. Kolona se vydala pres Rogau (Rogów) k temnému masívu Zobtenbergu (Slezy). Jízda trvala asi hodinu.



Myslivna v průsmyku u úpatí Slezy -- 20. ledna 1945
Zazvonil telefon.
- Polesný, poslouchám. Ano - Sturmscharführer Lunke se obrátil na muže
sedícího u stěny.
- Vyveďte dělníky. Za deset minut odcházíme.
Za chvíli se na dvoře zformoval podivný průvod. Několik esesáků obstoupilo dvacet mužů zachumlaných v hadrech. Tři velcí vlčáci vyskakovali proti vyčerpaným postavám. Rozsvítila se světla lampiček.

Průvod se vydal stezkou po mírném svahu směrujícím k hoře. Na jihozápadním úbočí se dost vysoko nacházel skalní útes, kam došli po třiceti minutách. Byl v něm vyražený obetonovaný dlouhý tunel, střežený SS. Tady také stáli tři vojáci se psy. Vchod připomínal ústí železničního tunelu. Prvních padesát metru tonulo ve tmě, kterou projasňovalo jen světlo luceren. Za tímto úsekem se tunel rozšiřoval a tvořil jeskyni dlouhou čtyřicet metru, širokou patnáct a vysokou někde šest metru. Jeden z esesáků zprovoznil agregát a rozsvítilo se elektrické světlo. Lunke přivedl dělníky dovnitř. Vylekaní muži se dívali na dva tunely, které vycházely z jeskyně a jejichž rozměry byly podobné jako mel vstupní tunel.
- Běžte! -- vykřikl jeden ze strážných, který vbíhal do jeskyně.
- Seřadit se po deseti u vstupu do tunelu -- přikázal dělníkům Lunke.
Lesní cestou se do vrchu škrábaly naložené náklaďáky, jen s námahou překonávající sklon svahu. První řídil Kaunitz. Než vjely mezi stromy, přikázal sejmout maskovací kryty na reflektorech. Nyní světla aut lenivě přejížděla obrysy sněhem zasypaných smrku a sotva viditelné lesní cesty.
Při příjezdu k tunelům se auta nezastavovala a pomalu vjela do tunelu. Kaunitz projel pomalu úsek vedoucí do jeskyně, projel ji a vjel do tunelu vedoucího napravo. Vedl sto padesát nepatrně dolu a končil obloženou štolou, připomínající prostor uvnitř dolu. Kaunitz zastavil vůz. Za ním už zastavoval svůj náklaďák jeho nejbližší spolupracovník Flinnenberg. Kaunitz vysedl z vozu a překontroloval připevnění beden naložených na autech. Zbývající auta vjela do levého tunelu. Sapéři zůstali v jeskyni. Za chvíli za nimi přišel Kaunitz. Podíval se pozorně pod nohy. Dlouho zkoumal podlahu vylitou betonem. Nakonec se sklonil a nakreslil kouskem vylomeného betonu šikmý kříž a ukázal to místo Lullkemu. Ten vybral čtyři silné dělníky, dal jim páčidla a rozkázal kopat na vyznačeném místě. Muži se pustili do práce. Kaunitz se na ně pozorně díval a za chvíli si zavolal Schrecka. Na skříni agregátu rozložili plány a skicy.
- Nálože uložíte tak, jak je to tady vyznačené -- vysvětlil Kaunitz
-Přesně v místech těchto modrých bodů. Potom prostor uvnitř zaminujte.
Až budete hotovi, ohlaste se. Máte na to tri hodiny. Kaunitz se více sapérem nezabýval. Vrátil se k Lunkemu. Dělníci již stačili vyhloubit v podlaze pořádnou díru. Kaunitz se přidržel kraje otvoru, spustil nohy pres okraj a seskočil dolu. V prostoru pod podlahou se vznášely částečky vápenného prachu.
Zatuchlý vzduch ztěžoval dýchání. Ta podivná síň byla prázdná. Pouze podél stěn vedly svazky různobarevných kabelu, které se spojovaly v kovových skříňkách. Na stropě viselo několik lamp v drátěných krytech. Esesák rozsvítil. Po skalních stěnách stékaly kapky vody, podlaha byla mokrá.
Uprostřed se nacházela dvě vyvýšená místa připomínající katafalky.
- Lunke, deset dolů -- rozkázal ostře Kaunitz. Otrhaní muži seskočili do díry. Mlčky stáli natlačeni na sebe. Kaunitz beze slova přistoupil k jednomu z nich, kopancem ho donutil klesnout na kolena, vyskočil mu na ramena a vylezl nahoru. - Vozidlo číslo 23. Vyložit do tohoto prostoru!
Pracovníci, kteří zůstali nahoře, odešli k poslednímu vozidlu stojícímu v pravém tunelu. Rychle odhrnuli plátěnou střechu a začali vynášet plechem obité bedýnky. Přesně 73 kusy. Přinesli je k otvoru a podávali stojícím dole. Tamti je ukládali na dvě hromady na betonových plošinách.

Ve stejném čase sapéri pokládali nálože po stranách vstupního tunelu a na jeho strop. Využívali k tomu výklenky, které zůstaly po demontovaných rozvodných skříních. Kabely od detonátoru vyvedli ven. Později se odebrali k pokládání jiných, o něco menších náloží pod skalnatým převisem nad vjezdem do tunelu. Otvory pro nálože byly hluboké, aby výbuch byl silnější, ale zvukový efekt exploze menší. - Rozmístili jsme okolo dvou set porcelánových min a několik speciálních korditových náloží ve velkých dřevěných pouzdrech se speciální vibrační roznětkou -- vzpomíná von Schreck ? - Roznětka se opírá o olovenou kouli o hmotnosti asi 30 dekagramu zavěšenou na třech drátech nad skleněnou plochou krabičkou s kyselinou vysoké koncentrace. Pod krabičkou vyrobenou z velmi křehkého skla se nachází roznětka. První otřes vyvolá vysunutí titanových vláken úchytky ze zabezpečení. Druhý rozkmit, ne vetší než 0,5 mm, muže způsobit vysunutí koule z vláken, rozbití skla a k iniciaci sedmikilogramové nálože kombinovaného složení.
Bylo dávno po půlnoci, když von Schreck ohlásil Kaunitzovi splnění úkolu. Jeho minéři seděli na prázdných bednách a kouřili cigarety. Pracovníci končili práci s bednami. Zakryli náklaďáky plachtami a utěsnili kryty vrstvou maziva. Práce trvala více než sedm hodin. Mnohem více, než se očekávalo. Muži stáli apaticky pod stěnou. Jeden z nich, mladý chlapec, vlastně ještě dítě se nervózně rozhlížel kolem. Náhle se otočil a začal utíkat. Lunke se nedal překvapit. Gestem ruky přikázal pustit psa. Vlčák se vyrval z ruky psovoda a pustil se za zběhem. Dopadl ho v polovině tunelu. To, co zůstalo na zemi, už člověka nepřipomínalo…
Útok psa byl signálem. Cvaknul závěr schmeisseru. Ticho proťal suchý štěkot dlouhé série. Všichni dělníci byli postříleni. Lunke důkladně prohlédl mrtvoly. Kopal do nich nohou a přidal ještě několik ojedinělých výstřelů.
- Hotovo -- řekl a podíval se na Kaunitze. Ten přikázal zabetonovat díru … vykopanou dělníky. Později ji bylo třeba ještě zamaskovat. Minéři položili devadesát šest min různých druhu. V šest ráno bylo vše hotové.
Vojáci vyšli ven a zalehli v bezpečné vzdálenosti.
- Začnete -- řekl Schreckovi Kaunitz a olízl si rty. Minér stisknul páčku. Rozlehl se mohutný hřmot. Červeně oranžový záblesk rozčísl temnotu. Tam, kde se před chvílí černal otvor, vzniklo přirozeně vypadající rumoviště. Vojáci SS ho ještě zamaskovali stromy, křovím a drny trávy. Na rumovišti podivnou shodou okolností zůstal stát nedotčený velký buk. Jeho kořeny se zachytily o balvany jako mohutná obří tykadla.
- Výborně - Kaunitz byl viditelně spokojený.
- Jenže teď se nikdo nedostane dovnitř -- ozval se Schreck.
- To už není vaše starost. Jdeme! - Kaunitz rožžal hornickou lampu a začal scházet dolu. Za ním se vydali ostatní. Dole, ve stodole myslivny, čekal ukrytý mercedes.
- Pojedete se mnou -- řekl Schreckovi Kaunitz -- Vaši lidé půjdou s Bauerem.
Automobil se vydal směrem na Silingtal (Sulistrowiczki) a Zobten (Sobótka)…

Text: Johanna Lamparská z knihy „Tajemství ukrytých pokladů“
Z polského originálu přeložili: Grzegorz Wall ( ilneptuno) & Milan Zacha Kučera ( Jeseň)



Příbuzné články : Podzemní továrny nedaleko od Miroslawic nebo Svatyně SS po asyrském vzoru poblíž

Zpět