Záhady Poklady Literatura Zajímavosti Království Slovník Hudba Kdo jsem


Prokletá jantarová komnata - čtvrtý rozměr

Visí nad ní fatum, spojené, jak mnozí tvrdí- s kletbou, kterou na ni uvalili její uvěznění tvůrci. Ať si o tom myslíme cokoliv, je faktem, že téměř všichni, kteří se jakkoli Jantarové komnaty dotkli, později buď tragicky zemřeli, nebo po nich zmizela jakákoli stopa. Poslední stopy v hledání osmého divu světa míří do Pasleku. Nikdo nemůže určitě říci, že shořela, že už není třeba hledat, že šance jejího nalezení jsou nulové. Byla viděna po druhém, strašném bombardování Královce 2. Října 1944, kdy 3500 spojeneckých bombardérů srovnalo město z 80% se zemí. Byla tehdy ještě v podzemí zámku. Zámek zasáhlo několik bomb velkého kalibru, ale křídlo s věží neutrpělo. V prosinci 1944 její „opatrovník“ dr. Albert Rohde psal primátorovi dr. Willovi: Mám tu čest sdělit, že jsem dokončil prohlídku zámků Wehselburg a hradu Kripsteinu v Sasku (na obrázku).

Myslím, že vyhovují k umístění do nich muzeálních exponátů, v první řadě Jantarové komnaty, představující unikátní poklad. Ten dopis je tvrdým důkazem. Rohde dorazil do Drážďan 4. prosince 1944.
My víme, že už 22. listopadu 1944 Kochův pověřenec Helmut Friesen jednal v Drážďanech s šéfem tamějšího Saského oddělení pro státní sbírky umění… Arthurem Gräfem a tehdy zbývalo v Sasku už jen šest vhodných lokalit pro uložení JK. Hrady Sachsenburg, Wechselburg, Albrechtsburg, Augustusburg a panství Grossgrabe. V prosinci už nešel použít Sachsenburg protože se tam testovaly biologické zbraně, Albrechsburg si zabrala Drážďanská galerie (byla tam i Sixtinská Madona), hrad Augustusburg zabral Martin Bormann pro Hitlera, Grossgrabe bylo přecpáno věcmi z drážďanských muzeí. Proto zbyly jen Wechselburg a hrad Kriebstein.
Je ještě druhý dopis od Rohdeho městskému úřadu kultury: „Balím jantarovou komnatu do beden a kontejnerů…“ Datum napsání: 12. ledna 1945. Takže nebyla zabalená ještě tři dny před konečným zablokováním Královce sovětskou armádou.
Jsou svědectví, že byla viděna ve sklepích, zabalená do beden čtyřmetrové délky. Těch beden bylo 23, každá o velikosti 2 x 2 metry, dohromady 368 metrů krychlových obsahu!
Nejhorší verze našeho příběhu je ta, že pijani krasnoarmějci, dobývající zámek 10. května 1945, se nezajímali o zachraňovaní žlutých desek, jen prostě sáhli do polic, kde právě v tom samém sklepení stálo několik desítek tisíc lahví dobrého starého vína… Potom byl požár, ještě později druhý požár. Podezření, že ji ale jenom strávil oheň…, ta verze tak moc sdělovaná Němci (to ne oni, Rusové jsou vinni) bledne stále víc ve světle fysikálněchemického zkoumání Anatolije Kučumova, který ve vykopaných vrstvách ne nenašel jedinou stopu zuhelnatělé živice jantaru, a co je ještě důležitější- ani žádné stopy mědi, stříbra nebo roztaveného skla, právě tyhle materiály byly značně zastoupeny v „osmém divu světa“. A tak vznikla záhada jantarové komnaty francouzsky La chambre d´ambre, německy Bernsteinzimmer, anglicky The Amber Room, litevsky Gintaro kambarys. Kučumov také psal o četných podzemních chodbách pod královským hradem, zatopených a nebezpečných, s elektřinou zavedenou do vody, drolících se, s plyny z rozkladu a hnití. Prý při jedné akci zahynulo čtyřicet sovětských odborníků (nevíme ale jestli měla s tímto souvislost- přece jen jde o ruské dokumenty)
[Anatolij Kučumov byl ale právě ten člověk, který nedokázal komnatu před Němci odvézt. Rusové prostě nenašli způsob jak komnatu snést ze zdí, kde byla vystavena. Němečtí odborníci to později dokázali za 36 hodin. Rusové proto kolem komnaty začali budovat další pokoj- tedy přesněji- jantarové panely obalit mušelínem, potom pokrýt vatovanou podšívkou, co se používala do kabátů a nakonec vše vytapetovat jutovými pásy. Jantarovou komnatu pak zřejmě zajistila a odvezla osmisethlavá 2. Rota Sonderkommanda Ribbentrop patřící ke 4. Praporu SS pro zvláštní úkoly.
Původní rozměry komnaty nejsou známé, přestaly prostě existovat při tolika stěhováních, ale předpokládejme, že se blíží tomu, co nalezl v říjnu 1941v Jekatěrinském paláci v Carském Sele (Puškino) speciální vyslanec gauleitera Ericha Kocha, už vzpomínaný doktor Rohde: z jeho měření vyplývá, že měla jednu stěnu dlouhou 10,16 metru a druhou 10,13 metru, zatímco výška vyšperkování sahala do 4,75 metru. V té ploše byly zahrnuty i tři páry dveří (a taky hlavně kování, kde zmizely v popelu?) a dvacet čtyři zrcadel z těžkotavitelného skla. Kromě toho tam byly ještě čtyři pole kamenných mozaik. To všechno se přeci nemohlo vypařit z popela.
[a asi tam nebyly ani ty láhve z vína, když nebylo stop žádného roztaveného skla pozn. Jeseně]
Fridrich I se jednoduše zbláznil štěstím, když tvůrci tohoto arcidíla, architekt Ondřej Szlutter a dva mistři jantarnictví gdaňšťané Ernest Schacht a Gotfried Turow mu ukázali v Charlotennburgu první stěnu. Velmi šťastně pro sebe, první dánský jantarník Gotfried Wolfram byl v té době znepřátelen s královým ministrem a odešel ze skupiny tvůrců. Tak unikl zuřivému hněvu krále Fridricha I, který se za nějaký čas dozvěděl, že jeho oblíbený klenot se na stěnách rozpadá a odpadá… Mistři totiž zapomněli dobře izolovat stěny a brzy zahájila útok i houba… Když vezmeme, že jantar se na stěnu modeloval předvařen v různých olejích, louhován s bylinkami, trávami, třešňovými peckami, nelze se divit, že mistři nezvládli tak úplně vše. Nešťastníky Turowa, Schachta i Schluttera postavili před soud, co se v podstatě rovnalo trestu smrti. Nakonec dva shnili v jakémsi hrozném vězení, dodnes se neví kde, a Schlutter, zbavený majetku, odsouzen k věčnému vyhnanství – vydal se stopou komnaty do Petrohradu, kde brzy zemřel na tyfus. Schlutter ve skutečnosti byl v roce 1707 vyhnán poté, co se zřítila jím vyprojektovaná věž berlínské mincovny, která byla přes 100 metrů vysoká a nešťastník ji postavil na písčitém podloží. V 63 letech odešel zakládat Petrohrad na bažinách. Gotfried Wolfram se ve skutečnosti dopouštěl předražování svojí práce a schválně pracoval pomalu. Když byl zbaven práce na projektu- odmítl rozpracované věci odevzdat. Nový architekt Eosander si tedy věci vzal sám a byl zažalován pro krádež. Na to nechal Eosandr Wolframa uvěznit a nakonec vyhnat. Teprve teď nastupují pánové Turow a Schacht. Fridrich I. Umírá a jeho syn Fridrich Vilém I, považuje komnatu za salónní frivolnost a navíc Eosander, Turow a Schacht nedokázali zjistit jak Wolfram lepil jantar na panely. Proto tyto tři vyhazuje ze svých služeb a panely nechává odnést do sklepů Zeughausu.
Odsouzenci zřejmě veřejně vyřkli prokletí svého díla: „Každý kdo se tě dotkne- zakusí neštěstí!
Jen na okraj : Kousky jantaru (jako pravěké relikty) obsahují malý statický náboj a tak se používají k léčení. Ve Světlogorsku se funkcionáři nazí koupávali v jantaru a nechali se masírovat jantarovou pryskyřicí – severským zlatem. Inspiraci pro místnost obloženou drahokamy bychom zase mohli hledat literárně v Pohádkách tisíce a jedné noci a jejím literárním prostředí.
Vzniká tady takový řetěz nešťastných událostí. Můžeme začít u cara Petra I, ten komnatu dostal od Fridricha Wilhelm I, syna Fridricha I. Fridrich Wilhelm byl známý jako „voják na trůně“ a umění mu bylo lhostejné. Použil komnatu jako diplomatickou pomoc (chtěl ruské spojenectví a rozvrat mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem) a daroval ji Petru I, který naopak umění obdivoval. Jenomže ten komnatu 40 let nevybalil.
Když byl ale postaven Jekatěrinský (Kateřinský) palác v roce 1756, nechal jeho architekt Rastrelli zkomponovat v jednom ze sálů jantarovou komnatu, tu tam nechala přenést gardistům na zádech 21 kilometrů. Vypráví se, že žádný z těch gardistů nezemřel přirozenou smrtí. Navíc je známo více úmrtí za podivných okolností, kterým podlehli maršálové paláce. Jejich současníky udivovalo zejména to, že to byli mladí a zdraví lidé, plní sil. A nakonec v roce 1760 bylo pozváno z Královce šest jantarníků aby opravili drobná poškození výzdoby komnaty a i ti zemřeli za tragických okolností.
Kateřina II. Navíc nechala německý dar doplnit o dalších 450 kg jantaru, který koupila z Pruska. Italský mistr Giuseppe Dzokki doplnil pak čtyři kamenné mozaiky : Zrak, Chuť, Sluch a Hmat. Komnata pak v mdlém osvětlení světélkovala v barvách podzimu a zlato ve výzdobě vedle jantaru vypadalo, jako chudší příbuzný.
Nikdo zatím neobjasnil věrohodným způsobem, proč do 17. října 1941 nedokázala sovětská vláda odvézt od ohroženého Leningradu tak výjimečně cenné dílo. Přitom už devátý den odsud začaly vyjíždět speciální transporty s nákladem umění. Jenom z Kateřinského paláce bylo vyvezeno za Ural 12 000 nejdražších exponátů a stěny Jantarové komnaty zůstaly netknuté až do okamžiku, kdy granátníci skupiny polního maršála von Leeba pronikli do opuštěného paláce.
Když se to dozvěděl velký znalec umění a zejména jantarnictví, Dr. Rohde autor knihy „Jantar – německý materiál“, v tu chvíli ředitel královského muzea- vykřikl, že „Arcidílo německého umění je v ohrožení!“ a běžel s alarmující novinou k šéfovi NSDAP východního Pruska Erichu Kochovi, který byl Hitlerovým oblíbencem, ale jeho pravomoc nesahala do regionu severovýchodního. Tam pracovaly skupiny vykradačů podléhající ministrovi Alfredu Rosenbergovi. Kdyby ten dokázal předpokládat, že jeho konkurent Erich Koch bude schopen vyslat do Carského Sela speciální skupinu s Dr. Rohdem v čele, navíc bez jakéhokoli souhlasu – kdo ví, pak by jantarový zázrak nejspíše zamířil do Berlína či jinam do Německa, ale nikoli do Královce. To je špatný údaj – protože právě Rosenbergova organizace ERR-Ost poslala v říjnu 1941 do Královce pět vagónů s komnatou. Rosenberg se totiž narodil v Tallinu na pobřeží Baltského moře, 1917 utíkal před bolševiky z Petrohradu, tehdy vstoupil do Freikorps a zadržoval jejich postup. Když se Freikorps rozpadlo zůstalo tvrdé jádro v tzv. Baltském bratrstvu. To byla organizace veteránů s obřady skandinávsko-germánskými plná hrdinství a sebeobětování. Odtamtud byl už jen krůček k okultní organizaci Thule v Mnichově (Rosenberg byl členem), která snila o existenci mýtického ostrova plného jantaru, uzavřeného na dálném severu mezi ledovými proudy, jehož pohanští obyvatelé vyznávali sílu a věrnost. Komnata nalezla nového pečovatele: stal se jím fanatik jantaru, velký vědec Dr. Rohde a právě na něho mělo teď padnout prokletí. Rohde navíc dávno před válkou napsal pro časopis Pantheon, že pruský král udělal chybu, když JK daroval ruským barbarům.
K převezení jantarové komnaty právě do Královce, mohla vést i jiná úvaha. Královec byl pro nacisty- pekelnou výhní kovající bojovníky k expanzi na Východ (reminiscence na Německé rytíře se tu navíc přímo nabízí). A hlavní město Pruska v dobách , kdy na místě Berlína byly jen bažiny. Navíc Řád německých rytířů se živil obchodem s jantarem, první pochytaní pohané pak museli s obřími sítěmi lovit za velkých bouří jantar z moře. O jejich hradu Královci se pak nesla zvěst, že jeho sklepení jsou tak hluboká, jako se vypíná jeho věž nad zemí. 1525 konvertoval velmistr Řádu k luteránství a z katolického řádu se najednou stalo území světského vévody, později pruského krále. A protože jejich državami bylo jak Prusko tak Braniborsko, stal se později braniborský Berlín novým hlavním městem. A tak přemístění Jantarové komnaty právě sem, na starý teutonský hrad, zapadlo zcela do nacistického étosu.
Doktor Rohde vstoupil do ráje. Byl německým vědcem, nezajímajícím se o politiku a jako mnoho jemu podobných, si sám namlouval, že politika, tedy kromě trvající války, ho nechá v klidu. Už v roce 1943 vyřídil Erich Koch souhlas Hitlera na umístění jantarové komnaty natrvalo v Královci. Jantarová komnata byla již v roce 1943 nainstalována v Odrdenském zámku v Královci. O rok později 30. srpna 1944 začaly na město padat fosforové bomby. Ten příšerný nálet (opakovaný 2. října), obrátil město celkově v trosky. Bomby zasáhly rovněž zámek, ale zrovna to křídlo nebylo zasaženo. Komnata byla rozebrána za pouhé tři dny! Znovu se ocitla v bednách. Byla snesena do podzemí pod restauraci s úžasným názvem Blutgericht, což znamená něco jako krvavá mísa nebo krvavé hody či krvavé právo (ostatně ona to byla bývalá mučírna).
Hrad po dobytí Královce byl silně poničen. Jako zázrakem se zachoval severozápadní cíp, právě ta nejstarší část z 13. Století s obřadním Rytířským sálem. Právě pod touto síní se nacházel komplex hlubokých sklepení osvětlovaných svícny na visutých železných hrazdách. Obří sudy s pivem a vínem. Restaurace Krvavé právo, rudě lemované porcelánové talíře s pruskou orlicí…
Od té chvíle už ji nikdo neviděl. Plačící svědkové při výsleších tvrdili, že ji viděli ještě dva dny před kapitulací posádky zámku. Ruská revindikační komise, hledající pod vedením profesora Alexandra Brjusova ukradená umělecká díla našla ale na zámku jen hromady popela. Za to byl ale nalezen Dr. Rohde spolu s jeho manželkou Gertudou. (poflakoval se po troskách královského hradu a připomínal svým zjevem Himmlera, prapodivné také bylo, jak prošel do hradních trosek bezpečnostním kordonem Rusů) Měli šanci dostat se z obléhaného města – proč zůstali? Profesor Brjusov, bratr velkého ruského básníka, přesvědčil německého „fanatika jantaru“ do spolupráce při hledáních. Dr. Rohde si začal psát deník, vytvářel registr v Královci umístěných uměleckých děl. Jednoho dne se v okruhu známých svěřil, že hodlá ukázat Rusův zamaskovaný bunkr v městské části Ponarth, nedaleko malého kostelíka. O pár dní později obdržel profesor Briusov písemnou zprávu, podepsané lékařem Erdmannem, hovořící o smrti manželů Rohdeových… z příčiny…úplavice“. Vyšetřovací orgány našly v pustém bytě jenom ukrytý deník doktora Rohdeho, ve kterém nebylo ani slůvka o komnatě. Těla nebyla nalezena, v registraci pohřbených nebyl žádný zápis. Lékař Erdmann na adrese uvedené na razítku neexistoval!… Zabily snad manžele Rohdeovy dlouhé ruce organizace Wehrwolf anebo Němci jen vytvořili kamufláž pro jejich odsun obvyklým obrazem tehdejší smrti? Tuto teorii pustil do světa žurnalista Dmetrijev 9.června 1958 v Kaliningradské Pravdě, kde psal o tajné expedici do Kalingradu v prosinci 1949. Jenomže to nesedí, v červenci 1945 když Brjusov odjížděl z Královce- byli ještě Rohdeovi naživu. Navíc se zjistilo, že novinář jménem Vladimír Dmetrijev neexistuje a v novinách nikdo takový nikdy nepracoval. Ve skutečnosti byl Dmetrijev pseudonym tajemníka kaliningradské komunistické strany Venjamina Krolevského.
Podle Trončinského (spolupracovníka Kučumova) zemřel hlady (sdělil mu to německý informátor). Sověti mu ale dávali zvýšené příděly jídla, aby jej udrželi naživu. Podle jiných jej dostal Wehrwolf. Kučumov se vydal do nemocnice a měl se dozvědět, že spáchal sebevraždu a i jeho žena Ilsa měla být mrtvá.
S Rusy nikdo nechtěl spolupracovat, kdokoli z Němců jim podal zprávu, většinou skončil druhý den oběšený s rukama svázanýma za zády (známé případy jsou minimálně tři). V dobytém městě zůstalo 193 tis. lidí z původních 2,2 mil. Nakonec Lavrentij Berija nechal město obklopit 9 pluky NVKD a do města vpadlo 400 agentů ze zvláštního oddělení NVKD (SMERŠ) , kteří měli najít všechny kolaboranty, aktivní fašisty, dvojité agenty a zrádce. Civilní obyvatelstvo bylo neustále prosíváno bezpečnostním sítem.

Nikdy nebyla nalezena žádná stopa po zmizelých. Komnata si vzala další oběti.
V roce 1949 poblíž Lűbecku, v britské zóně, byl chycen gauleiter Erich Koch, vydávající se za zemědělského dělníka. Byl eskortou poslán do Varšavy, podroben výslechu a v roce 1951 stanul před soudem. Proces trval mnoho měsíců, a potom byl najednou přerušen…Badatelé téhle pasáže historie se ptají: Byla ta přestávka, trvající tolik let způsobená příkazem z Moskvy? Protože nikdo nevěří, že by tou příčinou byla nemoc obžalovaného.
Podle jiného zdroje se Koch nastěhoval v létě 1945 do malého městečka Hasenmoor pod jménem Rolf Berger. Představil se jako měšťan, který musel opustit svoje majetky ve východním Prusku. Nikde nepracoval a měl stále dost peněz, až v roce 1949 v něm byl poznán Erich Koch. Další zajímavostí proč byl vydán Koch do Polska a rusové nežádali jeho vydání do Rovna nebo do Kyjeva a aby jej jako gauleitera Ukrajiny soudili tam. Proč právě Polsko?
Stalin určitě nechtěl, aby se začalo v soudní síni mluvit o Katyni, a protože Koch byl říšským župním vedoucím Ukrajiny a generálním komisařem Bialystoku – a tak musela ta věc zaznít- dřív nebo později. Když byl proces v roce 1959 znovuobnoven odsoudil Kocha k trestu smrti. Ale vojenský zločinec neskončil na šibenici. Zemřel nakonec sešlý stářím v roce 1986 v polském vězení. Polskému novináři Slavomíru Orlovskému, který dostal povolení docházet do vězeňské cely a víc jak pět let byl jeho hostem, řekl jednou, že Jantarová komnata je ukryta v Královci. Kde? O tom ani slova. Ruský zdroj uvádí dokonce rekreační oblast Barčevo, a Kocha sešlého stářím ve věku 91 let. Pravdou je, že Barczewo je jedna z nejtvrdších polských věznic, ve které byli vězněni nepřátelé sovětů a antikomunisté. Vězení je stále funkční a "hostí" ty nejhorší z nejhorších (naposledy causa Olewnik)

Věděl gauleiter opravdu jaký byl osud komnaty ve dnech obležení? Nebo přikázal evakuaci dříve, například do Pasleka? Otázky jsou natolik závažné a zmatené že do dnešního dne rozpalují obraznost hledačů.
Dr. Rohde měl zjevnou zlost z nalezení věcí ukrytých na Rautenbergu. Briusovovův tým si také povšiml, že někdo už před nimi kopal v jižním křídle. Rusové se pak prokopávali do zachovaného, ale zablokovaného severního křídla s rytířským sálem a věží královny Luisy. Rytířský sál byla velká síň s rozmáchlým žebrovaným stropem, pod nímž konali němečtí rytíři za zádumčivého dohledu svých předchůdců na obrazech řádové obřady. Hrad Wildenhoff (Zikova v Polsku) byl podle Rohdeho zbytečným cílem pátrání, přesto prof. Brjusov našel na hradě východopruské hraběnky von Schwerin spousty starých dokumentů ze 16. století. Noc před tím navíc chytil Rohdeho, jak pálí dokumenty ve zříceninách královeckého hradu – z jejich povahy bylo jasné, že se snažil zakrýt jakékoli stopy o svojí osobě a evakuaci umění. V jednom z nich se píše do Berlína, že Rohde ztratil klíč od železných dveří Hofbunkeru – podzemního skladiště. B. se tam nechal zavést. Nedaleko rohu křižovatky s Rosen Strasse na levé straně bylo schodiště vedoucí do čtyřpatrového sklepa, lepší protiletecký kryt s množstvím soch a obrazů. Později Brjusovovi došlo, že Rohde je zavedl do krytu, ale žádný klíč nepotřeboval? Od čeho ten klíč tedy byl? Navíc během úžasu z tolika věcí se Rohde v bunkru někam ztratil a B. si uvědomil, že vlastně ani neví, kde tedy část času vlastně bloumal. Další stopou mohlo být sídlo knížete Alexandra Dohn-Schlobitten v dnešních polských Slobitech. Stará germánské pevnost 70 km jv. od Královce. Tomuto knížeti psal Rohde už 6. Září 1944 když hledal depozitář o velikosti dvou až třech místností pro jantarovou komnatu. Navíc kníže jako antibolševik a veterán z 60. Motostřelecké divize od Staligradu (Petrohradu) byl vhodnou osobou. 11. Září odpověděl Alex, že nejsou vhodná místa u něj (vlhkost) a pokud jsou- jsou na JK malá. V dopis také padl název místa Istenburg. Kučumov si poznamenal, že dle toho, co zatím viděl se domnívá, že nacistickou metodologií bylo: „Ukrást, zabalit a rozvézt na různá místa.“
Další svědek, jistý Dr. Gerhard Strauss tvrdil , že má z března 1945 informaci o evakuaci JK do východního Zhořelce ( dnes při česko-polsko-německé hranici, do roku 1949 ještě Dolní Sasko). Tvrdil to obávané ruské MGB (ministerstvo státní bezpečnosti), ta ho posadila do letadla a ten na místě nevěděl zhola nic, jen různýma fintami zkoušel odradit Rusy od kopání a zejméně pak na jižní straně. To samé dělal i Rohde a jedině tuhle stranu našla už Brjusova komise rozkopánu.
A ještě další svědek Rudi Ringel tvrdil, že jeho otec měl ukrýt JK v B-S-H , tedy přesněji B-Sch-Kniprodestrasse, Steindamm, Reihe/BU3UP, viditelné z ulic Jakobstrasse, Gezekusplatz. Po zahrabání se měl vyhodit dům nad do vzduchu. Operace se měla jmenovat Grűne. Do toho se rozmluvil Erich Koch, bývalý gauleiter, že ví o ukrytí v jistém bunkru. Najednou byl jeho trest smrti změněn na doživotí a v roce 1967 se do Královce vydala sovětská vrtná souprava. O výsledcích vrtání však ani zmínka. Rudi Ringel byl později odhalen jako podvodník- jeho otec byl pouhým členem poštovní stráže, po zranění byl jako invalida vyřazen. Stasi zvažovala Ringela postavit přes soud, protže třeba jen při jednom hledání v dole utratili 0,5 mil dolarů. Nakonec se prokopali do tunelu Schwalbe V. u Gery nacistické podzemní továrny na syntetický benzín a našli v ní výtisky sovětské Pravdy z roku 1945 ! V roce 1988 začali Rusové v Královci znovu vrtat v ponarthském pivovaru, akci vedl plukovník Avenir Ovsjanov. Byl tím pověřen zejména proto, že měl jako vojenský inženýr největší znalosti o královecké podzemní infrastruktuře.
Řešila se také výmarská stopa. 9. Února tam jakýsi správce gauleitera dovezl královské umělecké poklady. 9. Února je naněkolikrát odvážel malou dodávkou se švýcarskou značkou a znakem Červeného kříže. Při hledání se vycházelo z Kochova výroku, že najdete-li moji sbírku, najdete také JK a to se ale nestalo. Obsah zbývajících beden odvezla ruská profesorka Agarfornovová. Paul Enke (alias Dr. Köhler – agent STASI) dopočítal, že dodávka mohla ujet maximálně 150-180 km. Jediný rozumný směr bylo západní Sasko a Erzgebirge (Krušné hory) na hranicích s Českem. V obci Tellerhäuser (z druhé strany Boží Dar) byl zatčen saský gauleiter Mutschmann a nedaleko byla objeveno tělo Hitlerova švagra. Enke se domníval, že toto místo považovali nacisté za nejbezpečnější a začal zde pátrat.
STASI zkoušela pak také hledat u Langesteinu na úpatí hory Brocken. Místo v oblasti mnoha dolů. V Striganovově zprávě (předseda Výboru pro pátrání po vzácných muzejních exponátech a náměstek ministra kultury) se nachází zmínka o 35 prohledaných kostelích, 47 nacistických institucí a šestnáctery vykopávky – vše od roku 1949-1984. Ty prováděla zejména skupina KGA
5. -6. Října 1996 se v malém městečku Paslek nedaleko Elblagu sešlo 56 pozvaných vědců, novinářů a diplomatů a více jak dva dny probírali okolnosti zmizení Komnaty a zkoumalo možnost jejího ukrytí ve sklepeních pasleckého zámku. Nikdo neví, co měl Koch na prodej za tajemství, že byl rozsudek odložen o tolik let. Nenalhávejme si, že o tom rozhodoval polský soud. Jestli Koch znal tajemství ukrytí komnaty – pak se něm kletba zvláštně vyřádila, poslala ho na velmi dlouhé, pomalé umírání ve stínu šibenice, ve stálém očekávání kata. Obchodujíc s Kremlem o život, cosi přeci musel prodávat – Komnatu ponechávajíc v doživotním úkrytu. Ovšem když 15.listopadu 1986 sdělili Kochovi, že má zhoubnou a nevyléčitelnou chorobu- a Koch řekl, že neví, kde JK je, že na jaře 1945 měl opravdu jiné starosti než se zajímat o nějaké bedny.
Ryszard Badowski - známý novinář a mimo jiné autor knížky „Tajemství jantarové komnaty“ a dokumentárního filmu se stejným názvem, mi sdělil před pár dny, zachovávajíc jinak skeptický náhled na tzv. hraniční (paranormální) jevy – že je mu ale známa skutečnost, totiž že Georg Stein z tehdejšího západního Německa, urputný hledač Komnaty, vlastník velkého archivu, zemřel v roce 1987 pobodaný na jednom zámku v Německu. Předtím stihl poslat mnoho písemností do Královce… Stín kletby tak dosáhl i na něho. Zabila jej ta sama ruka, která způsobila smrt doktora Rohdeho…
[ Georg Stein byl nalezen mrtvý houbařem v oblasti Titting v Bavorském lese ve zřícenině hradu Brunneck, smrt nastala skalpelem, ve tváři měl překvapený výraz. Na kamenech jsou nastříkané nápisy SCH I. , 1964/66 , LOEH 76/77 a písmena B Z CH. Nález byl učiněn 20. 8. 1987. Jednalo se o bodná poranění břicha. Nejvíce se hovořilo o sebevraždě, ale podle jiných rozsah poranění nemohl být způsoben při sebevraždě. Bývalá žena Steina tvrdí, že nikdo neví- kým vlastně její muž byl. V roce 1983 byla Elisabeth Steinová nalezena oběšená ve sklepě jejich domku. Jak se nakonec zjistilo spáchala sebevrařdu ze strachu ze svého manžela. Nutil ji na Velký Pátek 1972 aby mu skalpelem do břicha udělala obětní zářezy, na Velký Pátek 1982 ji k tomu nutil opět. Vždy pak zavolal na policii a té řekl, že na něj byl veden útok neznámými útočníky v souvislosti s jeho hledáním JK. Jeho smrt nastala také na Velký Pátek 1987. Jednalo se o těžkého algolagnika-masochistu jenž měl požitek z sebemrzačení. 13.května 1987 je Stein hospitalizován v maniakálním stavu na psychiatrické léčebně, když předtím pustil do světa zprávu, že JK ukradli Američané do USA (zprávu mu podstrčila STASI) a německý finanční úřad mu dopočítal 400 tis. DM daní a dal jeho dům do exekuce. Na psychiatrii se mimo jiné potýkali s jeho posedlostí tzv. mysteriózními a okultními věcmi. 23.dubna až 16.června hospitalizován s poraněním břicha. A opět 29. června 1987 byl Stein nalezen ve starnberském lese pobodaný v oblasti břicha a se ztrátou 2 litrů krve. Jelikož smrt zvolil ve stylu japonských samurajů otevřením dutiny břišní s vyvržením vnitřností – jednalo se o rituální sebevraždu, unikl hanbě a stal se asi už navždy symbolem hledání JK. Naplnil tak slova svého chorobopisu- že se snaží o uznání za každou cenu. Je velmi symbolické také načasování a psychologicko-hlubinný smysl Velkého Pátku – kdy se země OTVÍRÁ a vydává POKLADY.
Nabízí se mnoho spekulací, z nichž jedna se ptá- kam zmizel Dr. Rohde a hlavně kam zmizely děti Rohdeho?! Navíc se ještě kolem téhle situace pohybovali agenti východoněmecké Stasi, například Paul Enke. Je třeba dodat, že Rohdeho děti Lotti a Wolfgang žijí v Německu. Pozn. Jeseně]
Ryszard Badowski, který od roku 1961 shromažďoval materiál do svojí knihy (objevila se v roce 1976) hledal stopy Komnaty na území Ruska a v Polsku. Zkoumal také záhadu tajemných, ještě zcela neprobádaných podzemí do Konewkou i Jeleniem, kterým se říká Göringovy bunkry. Gigantické budovy, ve spodní části zalité spodní vodou, ještě ukrývají jakési záhadnosti: jedna skupina potápěčů objevuje mohutné pancéřové dveře v zatopeném tunelu – potom se tam dostane jiná skupina i vidí je roztrhané mohutnou explozí! Kdyby se tak podařilo odčerpat vodu!
Badowski se v roce 1961 účastnil v roce 1961 spolu se speciální vojenskou skupinou bádání bunkru v Konewce. Všechny pokusy o vyčerpání vody z podzemí ale selhaly, protože nebyly známa místa přítoku a odtoku. Tehdy se objevil známý psychotronik inženýr Stefan Paprocki z Varšavy, který ohromeným specialistům ukázal přesně místo přítoku a taky odtoku. Objevil, že voda má odtékat ne do řeky Pilica, ale do řeky Gać. Bylo to pak ověřeno jako správné. Proč byly najednou práce přerušeny?

Na vědeckou konferenci v Pasleku se přihlásilo osm profesorů gdaňské univerzity, osm památkářů z Elblagu a Gdaňska, tři konzulové – ruský, německý a čínský a mnoho pracovníků z Akademie věd… Ne všichni účastníci konference přijali bez posměšků, když Dr. Józef Włodarski, hlavní organizátor konference, mluvil o premisách vedoucích k „paslecké stopě“ – začal svoje vystoupení slovy: V roce 1980 známý psychotronik Edward Trusielewicz přišel s teorií, podle níž Jantarová komnata je ukryta pod severovýchodní baštou na pasleckém zámku… Je ukryta v hloubce 10 metrů a pravděpodobně zaminovaná. Je v pořádku, je jen třeba patřičné prostředky a chuť aby se dala vyzvednout.
Pohled na zruinovaný Paslek v roce 1960:

Prohlášení bylo v roce 1980 zaznamenáno na magnetofonový pásek, Trusielewicz zemřel o patnáct let později, aniž by na svém prohlášení něco změnil. Potom byl požádán o spolupráci psychotronik Dr. Lucjan Nowak z Katovic, který ještě přesněji určil polohu Komnaty v tom samém místě, říkajíc, že tam pociťuje něco kolem jedné tuny jantaru.
Po návštěvě obou psychotroniků na zámku v prosinci 1980, se souhlasem radnice začaly vleklé práce, několik vojáků z tzv. Obrony Terytorialnej kopalo lopatami a krumpáči při patě bašty, bez speciálních zařízení. Výjimečný stav vyhlášený v Polsku 13. prosince 1981 ty práce přerušil. Vedení města se bálo zesměšnění a tak ty práce už nebyly nikdy obnoveny. V čase konference v Pasleku byla připomenuta seance s jasnovidcem Czeslawem Klimuszkem, kterou redakce „Przekroju“ zorganizovala v roce 1975 na Pieskowej Skale. Účastnil se ho také badatel v oblasti hraničních (paranormálních) jevů prof. Dr. Stefan Manczarski. Jasnovidec oznámil s naprostou jistotou: „Jantarová komnata není! Shořela! Na místě, kde stojí jakýsi zámek v Prusku…nedaleko Gdaňska…“ Jak sladit tato naprosto protichůdná sdělení třech známých supercitlivců? Stará magická zásada "svůj k svému" se tu také prazvláštním způsobem naplňuje. Jakoby zdejší "jantarová madona" - jantarový reliéf vsazený do pozlacené stříbrné monstrance patřící k bohoslužebnému náčiní paslecké zámecké kaple přivolávala komnatu.
Během paslecké konference zazněla od řečnického pultíku poměrně neutěšená slova Dr. Jacka Wilczura – dlouholetého pracovníka někdejší Komise bádání nacistických zločinů v Polsku. Dr. Wilzur, jmenovaný v roce 1964 tzv. Hlavní komisí vyšetřování nac. zločinů do funkce vyšetřovatele osudů Jantarové komnaty, vyslýchal několik set svědků, účastnil se šesti expedic v zemi…Našel celkem 111 rozmanitých verzí o uložení Komnaty. „Žádnou neodmítám, ale žádnou nemohu ani potvrdit. Je třeba je zkoumat všechny, ale cesta je stále zaminována… Na začátku mých, v prvních letech mého zkoumání, nejzajímavější svědci – zrovna ti, co byli v Královci v době obležení – za záhadných okolností umírali. Mám v evidenci pět osob, které byly zlikvidovány mezi první a druhou výpovědí u mě. Pět svědků uklidila tajemná ruka. Do dneška nejsou známi původci těch smrtí- říká Dr. Wilczur.

Na posledním celopolském setkání objevitelů - nemáme patřičné slovo pro polské Eksplorator přišla řeč na Paslek. Jeseň zbystřil a změnil stůl. Poslouchal jsem příběh o velké skupině, vybavené dost sofistikovanou technikou která se svolením majitele ruinovala ruiny. I oni sami to tak popisovali. Majitel byl nešťastný a oni sami nakonec taky neb hledání bylo negativní. Ale stát se mohou různé věci, u obyčejného polského zedníka objevila nedávno policie tři sta renesančních a jiných obrazů za miliony dolarů...ví se odkud jsou, ale neví se jak se dostaly právě k němu. Nezvěstné byly od roku 1944...

Originál v polštině : Richard Vujčik , publikováno v NS 1997
Zdroje: Izabela Levandovská IHSM, Odkaz Jantaru
Doplněno z : Catherine Scott-Clarke & Adrian Levy : Jantarová komnata, Londýn 2004
Nikolaj Petrovskij - Jantarová komnata Fakta a mýty ze sovětských archivů, Moskva 2009
Rozhovory vedené Jeseněm na IV. celopolském setkání objevitelů 2011 s tzv. pasleckou skupinou
Jacek E. Wilczur - Raport Wilczura, Technol Varšava 2010
Zkráceno & upraveno a doplněno: Milan Zacha Kučera 2010
Foto hradu Kripsteinu pořídil Thomas Thiessenhusen
Foto budoucího Královce s Erichem Kochem uprostřed: Bundesarchiv
Foto Pasleku : Bohdan Guerquin Zamki Śląskie Warszawa 1957

--------------------------------------------------------------------

Pod čarou- jantarová komnata očima „romanopisců a jiných“

Německého :

HEINZ G. KONSALIK – JANTAROVÁ KOMNATA

Jantarová komnata inspirovala i spisovatele k sepsání akčních příběhů, jak by to bylo „kdyby“. Jinak solidní a uznávaný“nejznámější“ německý prozaik Heinz Arno Max Günter Konsalik spáchal taktéž svoji Jantarovou komnatu . Tato věc se nedá při průměrných znalostech reálií absolutně číst. Zdá se, že pan Konsalik se jeden večer začetl do Tajné doktríny Jeleny Petrovny Blavatské tak hluboko až z toho vytvořil ságu rodiny Wachterů. To byli ti, kteří opatrovali v jeho díle v nepřerušené linii z otce na syna komnatu od pruského krále až po SS (mezitím byli Romanovci a bolševici), doprovázeli ji neuvěřitelně všude kam se hnula, až se jim stejně ztratila. Skončila v USA, kde ji nakonec zbankrotovaný uchvatitel v okamžiku osobního bankrotu obložil dynamitem a vyhodil do vzduchu. Některé tahy na branku jsou až tak přímé, že jméno Wachter etymologicky vyjadřuje sledování či probuzení. Teorie o jejím konci v USA je velmi podobná posledním úletům pana Steina před smrtí (který tak nakrásně naletěl zpravodajské hře STASI). A co pan Konsalik – podle ruských zdrojů od roku 1939 pracoval pro gestapo, pak byl válečným dopisovatelem III. Říše ve Francii a nakonec skončil na ruské frontě, kde byl 1944 raněn.V roce 1945 upadl nakrátko do amerického zajetí. Po válce působí tento člověk v Sovětském svazu od roku 1950 jako novinář. Ale už jeho lékař od Stalingradu z roku 1956 neudělal komunistickým propagandistům žádnou radost. Ještě přidám, že vystudoval dějiny umění (na to je tedy občas zcela mimo). To jsou naprosto neuvěřitelné peripetie, které vyžadují spolupráci minimálně s jednou až dvěma tajnými službami (asi i obou stran). Aby nebylo peripetií málo- ve východním bloku byl zakázaným autorem (psal jinak než se hodilo a navíc přikrašloval a ospravedlňoval některé nacistické akce v SSSR), v západním mu mezitím vyšlo několik desítek milionů výtisků knih (jeden z kritiků jeho dílo nazval „obvyklými trivialitami a továrnou na romány“. Zápletka knihy je přesně podle linie, kterou držela roky KGB. Komnata není v SSSR, teoreticky je v Německu a možná ji ukradli Američané.

Doporučení : NEČÍST, ZTRÁTA ČASU.

Amerického:

STEVE BERRY – JANTAROVÁ KOMNATA

Perly z knihy:

Sametová revoluce v listopadu 1989 odstranila komunistickou nadvládu. O tři roky později se Češi a Slováci rozešli a při rozvodu si vedoucí představitelé spěšně rozdělili kořist. Ernst Loring profitoval z obou událostí. Rychle se přimkl k prezidentu Havlovi a vládě České republiky. Jméno nového státu pokládal za důstojné, ovšem málo úderné. Zuzana dobře znala jeho názory na probíhající změny. Jeho továrny a slévárny jsou dnes potřebnější než kdykoliv v minulosti. Loring sice vyrůstal za socialismu, ale stal se z něj stejně tvrdý kapitalista, jakými byli jeho otec a děd. Co vždycky říkával? Uhlí a ocel potřebuje každý režim. Dodával obojí výměnou za ochranu a privilegia, za osobní svobodu a více než skromnou návratnost vložených investic. Náhle se na obzoru vynořil dům. Hrad Loukov. Původní stavba v burgundsko-cisterciáckém slohu z patnáctého století byla dokončena až o dvě stě let později…

Za druhé světové války zničil sídlo požár – nacisté si zde zřídili místní velitelství a Spojenci ho několikrát bombardovali. Ale Josef Loring se spojil s Rudou armádou, která tento kraj osvobodila, a získal majetek nazpátek. Po válce své průmyslové impérium restrukturoval a rozšířil a nakonec je odkázal synovi Ernstovi, jedinému přeživšímu potomkovi. Komunistická vláda nic nenamítala. Chytří a pracovití lidé jsou rovněž potřební v každém režimu, říkal často její zaměstnavatel.

Ruského:

NIKOLAJ PETROVSKIJ – JANTAROVÁ KOMNATA fakta a mýty ze sovětských archivů

Knihu snad ani nestojí za to číst. Ledaže by člověk se extrémně zajímal o Brjusovův deník a zprávu. Pak pár německých dokumentů (50% knihy). Ze 133 stran psaných velkých písmem a s obřími řádky - jich 16 zabírá úvodní slovo autora, soupis literatury a různé vycpávky. Strana 62 je toho nejhorším příkladem- chudý soupis teorií o JK na celou stránku (11 řádků), kdy jen nadpis zabírá 10% celého textu. 8 stran notoricky známých fotek a z toho opět celé dvě, kde je JK na poštovních známkách (ale nových, asi autor dostal zaplaceno od ruské pošty). Kniha apologetizuje zase hledače Steina a dělá z polského nejtěžšího vězení Barczewo rekreační oblast. Na to, že vyšla po Catherine Scott-Clarke & Adrian Levyho arcidíle (šedévru) by člověk čekal, že tedy přinese více ze sovětských archivů a nových poznatků - ona naopak vykrádá ty staré a datem vydání by patřila tak do roku 1953.



MÍSTA O KTERÝCH SE SPEKULUJE V SOUVISLOSTI S JANTAROVOU KOMNATOU:

1/ Královec - Konigsberg - Kaliningrad (Rusko) - nedávno neúspěšně ve Fortu č.5
28.února 2013 - historici spolu s pobočkou ruské kontrarozvědky FSB začali práce na tzv. stěně s tajemstvím. To je stěna místnosti bunkru v podzemí města Královce, kde generál von Lasch podepsal kapitulaci tohoto východopruského města. Místnost nese číslo deset, za její dvojitou stěnou se předpokládá podzemní chodba nebo další utajená místnost. Místnost předtím pečlivě prohledali pyrotechnici a ti dali souhlas se zahájením invazivních prací. Nejprve byla stěna navrtána mnoha malými otvory a pak bylo vybouráno do ní okno - práce připomínající nabourání se do trezoru. A skutečně, za deseticentimetrovou "omítkovou zástěnou" začal teprve opravdový beton. Když se jej podařilo provrtat na druhou stranu byla vsunuta inspekční kamera, která viděla zaklenutý prostor. Tloušťka betonu v bunkru je všude standardní - totiž 1,5 metru; jenomže tady to bylo pouhých 30 centimetrů. Dostali jsme tip na tohle místo od jednoho z prvních ruských obyvatel města. ´Myslíme, že za tou "papírovou" zdí je prostora, která pak povede dolů, možná i točité schodiště. Onen občan totiž tvrdil že tam je koridor svažující se pod pětačtyřicetistupňovým sklonem dolů a že tam jako dítě viděl sovětské vojáky vynášející různé německé bedny - svoji zprávu předal FSB. Práce skupiny Königsberg 13 pokračují.
2/ Kvilda (Česko)
3/ doly Volpriehausen u Uslaru (Německo)
4/ Baltské moře vrak Wilhelma von Gustloff
5/ solný důl Alt-Ausee
6/ Mnichov
7/ hrad Konigstein u Drážďan
8/ Deutschneudorf (Německo)
9/ Mikulášská štola Hora Svaté Kateřiny
10/ zámek Zbiroh (Česko)
11/ kamenolom Schinberg u Coburgu
12/ litevská část Baltského moře
13/ utopená v některém z finských jezer
14/ Krakov (Krakow)
15/ Neringa na Kuronské kose (Litva)
16/ Bolkov (Bolków)
17/ Soví Hory (Góry Sowie)
18/ Szklarska Poręba
19/ kostelní krypta Wargen - dnes Kotielnikovo (Rusko) -hledání: 1982 pionýrská organizace řízená z Kaliningradu,1989 lotyšská archeologická expedice prorazila do krypty zdejšího kostela- někdo je ale v noci předběhl a kryptu vybral, 1996 další hledání. 7 km na jihozápad je v lese zvláštní místo "Síň čtyřech bratrů", rytířů kteří zahynuli při povstání pohanských Prusů.
20/ hrad Lochstedt - dnes Pavlovo (Rusko) V dvoupatrových sklepích nalezen německý archiv Královce. Dolenaitisova díla.1989 hledána neúspěšně JK.
21/ zámek Paslęk (Polsko)
22/ štola Sokolowsko (Polsko)
23/ Giżycko (Polsko)
24/ Olecko (Polsko)
25/ Nysa (Polsko)
26/ Toplické jezero / Toplitzsee (Rakousko)
27/ Štěchovice
28/ Vrbátky ??? (Česko)
29/ Dzikowo Iławeckie (Polsko) , sklepy pod zámkem von Schwerinů
30/ Pniewo - MRU-Ostwall (Polsko)
31/ Gdaňsk - podzemí vyšetřovací věznice
32/ Górowo Iławieckie / dř. Landsberg (Polsko)
33/ Ciudad Colón (Kostarika)
34/ Argentina
35/ Antarktida
36/ Lidzbark
37/ zámek Książ
38/ Srebrna Góra


Zpět