Záhady Poklady Literatura Zajímavosti Království Slovník Hudba Kdo jsem


TÉMA : Záhady delfínů

V popředí vědeckého zájmu zůstávají delfíni, kteří navzájem komunikují lépe než nejbližší příbuzní lidí – lidoopi. Ti ovládají asi 40 signálů, zatímco kytovci ve vodě o třetinu více.Hranice, kdy člověk ještě něco prostým sluchem vnímá, je 20 tisíc zvukových kmitů v sekundovém intervalu. Delfíni zvládnou zvuky (ultrazvuky) až do 240 000 kmitů (240 kiloHertz – kHz). Mají totiž nesmírně citlivý echolokační smysl - registraci ultrazvuku, který vyšlou a on se zpětně k nim odrazí od překážky. Tím se jim podobají kosatky, vorvani a někteří jiní tvorové ve vodě. Tou se zvuk šíří čtyřikrát rychleji než vzduchem (1440 m/sekundu).Tak vodní obr třeba zjistí, že tři kilometry od něj plave dvoumetrová ryba. Pouhým uchem nezachytíme ani komunikaci mezi mravenci, hraboši, o netopýrech nemluvě.
Největší rozsah vydávaných zvuků mají delfínovití, kteří produkují a slyší zvuky o frekvenci asi od 300 Hz až do 280 kHz. U delfínovcovitých se frekvence zvuků pohybuje od asi 250 Hz do 60 kHz a u největšího z ozubených kytovců, u vorvaně, byla zjištěna frekvence zvuků asi od 200 Hz do 32-35 kHz.
Zrak většiny kytovců je dobrý až výborný a umožňuje jim, aby se při dobré viditelnosti bezpečně orientovali na krátkou vzdálenost. Výjimkou je čeleď delfínovcovitých, kteří žijí většinou v kalných říčních vodách a u nichž je proto zrak vyvinut velmi slabě. Orientace na větší vzdálenost, při špatné viditelnosti, v noci, ve zkalené vodě a ve větších hloubkách, se u kytovců uskutečňuje vždy na principu echolokace. Sonar u kytovců se někdy nazývá asdic nebo echolot.
Jak už jsem se zmínila, kytovci používají k echolokaci ultrazvuky, tedy zvuky v ultrasonické sféře. U delfína skákavého to jsou zvuky s frekvencí až do 170 kHz, u delfína drsnozubého a některých dalších delfínovitých dosahuje frekvence echolokačních signálů 240 až 280 kHz. U vorvaně vlnové frekvence nepřesahují 32-35 kHz ; obdobné frekvence využívají také kulohlavci.
Rozlišovací schopnost ozubených kytovců je obdivuhodná. Např. někteří delfíni jsou schopni rozlišit na vzdálenost jednoho až dvou metrů hodnotu 3-5 milimetrů. Bylo také zjištěno, že delfíni jsou schopni rozlišit předměty o velikosti několika desítek centimetrů na vzdálenost až 3 kilometrů. Pro lokalizaci bližších předmětů přitom ozubení kytovci používají ultrazvuků o velmi vysokých frekvencí, pro lokalizaci vzdálenějších objektů pak zvuků o frekvenci nižší, ležící leckdy v oblasti slyšitelné i pro lidské ucho.Na vzdálenosti objektu, který je určován odrazem zvukových vln, závisí i počet za jednu sekundu vyslaných echolokačních impulsů nebo jejich sérií. Čím je objekt vzdálenější, tím je třeba delší doby k návratu odraženého signálu.Vyslaný a odražený signál se totiž nesmějí vzájemně rušit. Se zkracující se vzdáleností od objektu se úměrně zvyšuje počet vyslaných echolokačních impulsů. Např. delfín, který je vzdálen od své kořisti několik desítek metrů, vydává jen 15-20 sérií impulsů za sekundu. Počet impulsů se však rychle zvětšuje, když se delfín začne ke kořisti přibližovat, a v okamžiku, kdy kořist uchvacuje, dosáhne počet impulsů až 190 nebo 200 za sekundu.
Šíření zvuku ve vodě je jiné než ve vzduchu. Ve vodě se zvuk šíří více než čtyřikrát rychleji než ve vzduchu. Zatímco jeho rychlost ve zvuku je asi 330 m/s, vodou se šíří zvuk přibližně 1440 m/s. Uvážíme-li, že vyslaný zvukový signál i odražený zvukový signál potřebují stejnou dobu k překonání určité vzdálenosti a že se nesmějí navzájem rušit, pak je zřejmé, že vyšle-li kytovec jedinou sérii echolokačních zvukových impulsů za sekundu, může orientačně ohledat prostor do vzdálenosti 720 metrů. Pro přesnost musíme uvést, že rychlost zvuku ovlivňuje i teplota vody, tlak a další faktory.
Důležité také je, že zvuky s vyšší frekvencí se šíří do menší vzdálenosti než zvuky s nižší frekvencí. Vysokofrekvenční zvuky jsou vnímatelné jen do vzdálenosti několika stovek metrů a žádný z ultrazvukových signálů pak nepřekoná vzdálenost vyšší než 3 až 5 km. Naproti tomu zvuky o střední frekvenci se mohou šířit na vzdálenosti přesahující 15 až 20 km a zvuky nízkofrekvenční čili infrazvuky, překlenou i vzdálenost mnoha desítek či dokonce několika set kilometrů. Vydávané zvuky přitom musejí samozřejmě dosáhnout i určité intenzity, a ta je u kytovců dosti vysoká - dosahuje často i 60 až 80 decibelů.
Délka zvukové vlny je přímo úměrná frekvenci zvukového signálu - Čím více se zkracuje délka zvukových vln, tím více mohou klesat i rozměry objektu, jehož poloha má být určena. Délka zvukové vlny však při tom nesmí být o mnoho větší, než je velikost objektu – jinak k odrazu zvukové vlny nedojde. Délka zvukové vlny je také přímo úměrná i rychlosti šíření zvuku a je proto při stejné frekvenci různá v různých prostředích. Víme-li, že se ve vodě šíří zvuk čtyřikrát rychleji než ve vzduchu, budou i zvukové vlny stejné frekvence ve vodě více než čtyřikrát delší než ve vzduchu. K odrazu zvukových vln od stejně velkého objektu je proto ve vodě zapotřebí více než čtyřnásobně vyšší frekvence, než by tomu bylo ve vzduchu. Pro představu: zvukové vlny o frekvenci 20 Hz mají ve vodě délku 75 m, při frekvenci 30 kHz jen 50 mm a při frekvencích 100 kHz a 300kHz dosahuje délka zvukových vln pouze 15, popřípadě 5 mm.
Schopnost odrazu zvukových vln je tím větší, čím větší je rozdíl v akustické vodivosti daných dvou látek (schopnost odrážet se od povrchu, který tvoří hranici mezi dvěma odlišnými látkami). Díky různé akustické vodivosti či propustnosti různých látek může sonar kytovců získávat informace nejen o přivrácené straně lokalizovaného objektu, ale i o jeho straně odvrácené a dokonce i o jeho vnitřní struktuře. Tkáně živočišného těla, a to včetně kostí, mají svou akustickou vodivostí blíže k vodě než ke vzduchu. Ve vodě je proto živočišné tělo ve větší nebo menší míře akusticky „průhledné“. Tělo ryb a jiných vodních živočichů, jimiž se kytovci převážně živí, proto odráží zvukové vlny poměrně slabě. Důležité je, že tkáň těla má různou zvukovou propustnost a vzniklý komplexní odraz pak kytovce informuje o blízkosti kořisti. U většiny ryb je z tohoto hlediska významná zejména přítomnost vzduchového měchýře. Právě ten je akusticky nejzřetelnější, neboť je naplněn plynem a vytváří tak vyhraněnou hranici mezi dvěma různými látkami. Bylo zjištěno, že díky komplexnímu odrazu delfín zpozoruje jednotlivou rybu dlouhou asi 10 cm zcela spolehlivě ze vzdálenosti asi 12-15 m a hejna ryb jsou delfíni schopni objevit na vzdálenost okolo 300-400 m.
Vzduchem naplněné plíce, vytvářející silný odraz zvukových vln, napomáhají delfínům zjišťovat pomocí echolokátoru také vzájemně svou přítomnost, a to do vzdálenosti asi 100 až 140 m.


Delfíni skákaví žijí ve všech oceánech, ale před otevřenými mořskými prostory dávají přednost pobřežnímu pásmu. Ptávě díky tomu, že se u břehů stále ukazují, znají nás líp, než nás zná ostatních padesát druhů jejich příbuzných. A my zase ze všech druhů delfínů nejlépe známe je. Jsou schopni přilnou ke člověku jako psi. Dá se jim plně důvěřovat, ne jako nějakým opicím, jejichž intelektuální schopnosti lidé tak rádi porovnávají s intelektem delfínů. Mezi ozubenými kytovci nepatří delfíni skákaví k nejmenším, obři to však také nejsou. Hlava se srázným čelem jakoby splývala přímo s trupem. Veliké vlídné oči a stále se usmívající tlama vyjadřují dobromyslnost natolik jasně, že si člověk zvykne na poměrně dlouhé čelisti, osazené takřka stovkou impozantních zubů. Zvířata jsou při styku s lidmi velmi pozorná. I když se třeba mladý delfín rozdovádí a vyletí na metr z vody, aby si vzal z našich rukou rybu, udělá to tak přesně, že vás nepopadne zuby za prsty, ba ani se jich nedotkne rypcem. Delfíni skákaví mají rádi společnost. Žijí ve stádech se složitou strukturou, která se skládají z menších rodinných skupinek, vedených samicemi-matkami. Pevné pouto mezi matkou a dětmi zůstává zachováno po řadu let, a to i tehdy, když se nadlouho rozloučí a zařadí se do různých kolektivů.
Cvičitelé se z vlastní zkušenosti přesvědčili, že plavat přitisknut k delfínu je podivuhodně snadné. Dělají to tak mláďata, která tak šetří energii.
Delfíni loví kolektivně. Nejdřív se na cestu vypraví průzkumníci. Narazí-li na hejno ryb, signalizují stádu, že má příležitost poobvědvat. Jednotlivou velkou rybu zahánějí krátkými rychlými výpady ke břehu, kde se jí zmocní. Hejno ryb obklíčí a přimějí je se shluknout, pak krouží kolem nich a v pohybu si z hejna vybírají chutné kousky.
Delfíni stranící se společnosti nejsou žádná vzácnost.
Zvíře , které má člověka rádo, když si všimne, že mu člověk odchází pryč, použije všech kousků, jimž se naučilo v zajetí, jen aby vás udrželo u své nádrže co nejdéle. Bude žonglovat s medúzou, vyskakovat z vody, bnez sebemenšího šplouchnutí do ní zapadat anebo se naopak schválně potápět, vydávat nejrůznější zvuky a jestliže ani to nepomůže, postříká vás prostě vodou.


Zdroje: Boris Fedorovič Sergejev - Delfíni nebo radary? Leningrad 1980

Zpět