Záhady Poklady Literatura Zajímavosti Království Slovník Hudba Kdo jsem


Egon Erwin Kisch a paranormálno



V Betramce straší

Celý Smíchov o tom ví. V kinu Na Knížecí, kde se tlačí lidé u pokladny na nedělní představení, v "lavórku", malém parčíku u okresního hejtmanství, kde se scházejí chůvy, v Kinského zahradě, kam chodí zdvojená vojenská hlídka, a v Hotelu Přístav, onom navečer velmi navštěvovaném labyrintu z prken a klád, o němž není možno vypátrat, proč se jmenuje "hotel", aniž bychom přitom nenarazili na morálku, v zapadlém pajzlu Belgie a v každém výčepu se o tom mluví : že v Bertramce straší!

Je slyšet nejbezbožnější podrobnosti: syn domovnice z Bertramky, mladý Ket, prý v noci potkal před domem bílou paní, hrubě se na obořil a ona mu pohrozila. Šafářka z Bertramky paní Hořejší prý musila za jednu, která před několika lety sloužila na Bertramce, dát na mši v kapli Malostranského hřbitova, aby poskytla klidu mrtvé, která se každé noci procházela po svém úmrtním pokoji. Mladíka, který bydlil v hořením zahradním salónku, navštěvovali prý ve snu upíři a podobní nezvaní hosté, až se oddal spiritismu a učenými zaříkadly dovedl na nějaký čas zažehnat duchy, kteří ho pronásledovali.

Všechna čest strašidlům : lepší místečko si k okultním účelům nemohl najít žádný smrtelník. Pět minut od tramvaje, od Ringhofferových parních bucharů a továrních objektů Mevy stěží můžeš mít potuchu o tak rozkošném rorokovém zátiší. Hrabě Clam rozhodně nechtěl, aby zvědavé měšťanstvo smíchovské nakouklo byť i jen jediným pohledem do onoho útulného domova a jeho milostných pokojů, které postavil na vinici Bertramce pro svou oficiální přítelkyni zpěvačku Josefínu Duškovou a opatřil druhým tajným východem v Košířích - docela blízko portálu Klamovky. Když se zde konaly zahradní slavnosti stylu Fragonarda, neunikl odtud ani nejslabší šepot nebo šustot do podezřívavého okolního světa.

A když šlo o to nalézt pro skladatele Wolfganga Amadea Mozarta, který zavítal do Prahy, vskutku tiché, nerušené a opravdu idylické studio, kde by bylo možno přimět ho jemně k napsání předehry pro jeho novou operu Don Giovanni, byla pro to Bertramka jako stvořená. Tady tedy snil tento komorní muzikant, v malém, červěně a zlatě tapetovaném rohovém pokojíčku s vykládanou podlahou a u kašny v zahradě naslouchal svému vlastnímu rozezvučenému nitru, a co odposlouchal, zaznamenal malými červenými puntíky. Nato potom hezkého tvůrce melodií vděčně přitáhla mnoho milovaná paní Josefína Dušková-Hambacherová v salóně na zlatočervenou pohovku, na niž i ji často přitáhl její hraběcí mecenáš - ale, u čerta, což víme vůbec, zda se hrabě Clam mazlil s překrásnou Pepi zde v donchuánském salónku a činil-li to Wolfgang Amadeus, a zda v tomto salónku nyní straší? Jakpak to máme vědět? Bertramka jako vila lásky je tak intimně stavěná, že ani sem do tohoto rohového salónu se čtyřmi okny nemůže vniknout indiskrétní pohled. Odtud shora je vidět jen zelená dřevěná vrátka, cestu přes dvůr, na níž stojí rozbitý trakař a kde právě kulhá chromá kočka, a neobydlenou kolnu. Mimoto je ještě přistavena před okna stěna: rozložitý kaštan, jehož listí je sice pozdě na podzim ostříháno a la Fiesco, avšak jeho větvoví je tak husté a široké, že ani dalekohledem by se nedalo zvenčí něco zahlédnout. Podél celého vnitřního průčelí probíhá kromě toho zavřená chodba, jako zámek na ústech Papagenových.

A obyvatelé domu? Majitelka paní Slivenská, která přes bytovou tíseň hlídá Mozartovy pokoje jako svátost pro pozemské věci neupotřebitelnou, její přítelkyně, vdova po pastoru Molnárovi, který byl kdysi povolán z Plzně do Prahy k výkropu mrtvoly Františka Palackého, a její syn, s nímž jsem zažil v roce 1915 v Užockém průsmyku strašidelně příšerné noci - ukazují vzácné památky po velikém skladateli. Poskytnou vám také (byť očividně neradi) všechny informace o pověstech o strašidelných zjeveních v bytě, pláčí, mluvíte-li o někom, kdo zde v Bertramce zemřel a předtím nebo potom byl uveden do souvislosti se strašidly, ale... Ale připojí, že budova je bohužel tak zamotaně stavěná, že šuškání je ponechán volný průchod a nic se nemůže přezkoumat, a zvláštní akustikou, že se hned každé zapraskání starého nábytku rozezvučí, jako by byl v domě přinejmenším kamenný host. Upozorní vás také na stříbrné břízy a zbytky rorokových soch v zahradě, které v pohyblivé večerní mlze nabývají lehce života a zdá se, že tancují menuety. A mezitím co mně, který jsem přišel hledat strašidla, podávají ve starých šálcích čaj, prosí mě "jen" o jedno: "Proboha, jen nikoho nejmenovat! Není přeci možné dát mrtvé do novin a psát o nich, že tu v noci pobíhají." Návštěvník zvedá k ústům zlatý okraj baňatého čajového šálku, a ačkoli odolal už ve svém životě mnoha lákavým a rafinovaným pokusům úplatku, přislíbí nepředloženě zamlčet jména domnělých neklidných mrtvých, třebaže všichni jsou v nějakém vztahu k mozartovské tradici.

Pošlou pro šafářku, strážkyni pečeti strašidelných historek. Hned to bude, jen co si uváže novou zástěru : počkejme tedy pár minut na mladou koketní dámu. Potom se objeví: paní Anna Hořejší, čtyřiaosmdesátiletá vrásčitá babička, jedenatřicet let už je ve službě na Bertramce. Každou noc slyší, jak se v Mozartově salónu hrají karty, jak jdou kroky ke kulatému hracímu stolku, ve zlatých miskách zvoní mince, bije se kartami o stůl a potom někdo rachotí pohrabáčem a lopatkou na uhlí u kamen. Stará Hořejší má pro to zbožné vysvětlení: někdo, kdo bydlil v domě a zemřel v onom salónu a jehož dveře ona dobře znala, hrál večer co večer v karty, i v neděli, ano, jednou i na Velký Pátek. Paní Hořejší šla na radu k malostranskému faráři a tej její názor potvrdil: ubohá duše nemá v hrobě klidu, je nutno sloužiti za ni mši. Stará šafářka zaplatila zádušní mši a od té doby je slyšet ono strašidelné hraní karet řidčeji. Také hrabání v kamnech, které rovněž za života náleželo ke zvykům zemřelé osoby, trochu ustalo.

Paní Hořejší vypráví dále o nočním setkání, jež zažil František, syn domovnice. Jde jednou večer pozdě domů a vidí v měsíčním světle chodit kolem domu zazávojovanou bílou dámu: "Co tu děláte?" ptá se jí. Cizinka zvedne prst a praví: "Patřím sem. Ty však sem nepatříš. A za rok už tu chodit nebudeš." Druhý den to František vyprávěl, i s proroctvím, jenom matce neřekl, co strašidlo řeklo, aby se o něho neobávala, ale celý zelený si lehl do postele a dlouho stonal. Jednou křičí a rve se s jakousi postavou, jež ho chce zardousit, a když jeho bratr Pepa, který ležel vedle a také slyšel kroky, avšak nic neviděl, vyskočil, duch zmizel. Druhého dne byl František mrtev...

"To souhlasí všechno doslova," přikývla majitelka Bertramky, "ale František měl těžkou horečku a halucinace. A Pepa byl ovšem také rozčilen."

"Vy jste viděla někdy nějakého ducha, paní Hořejší?" Šafářka se pokřižuje. "Nikdy. Často jsem je slyšela, ty duše, ale nikdy neviděla. Pán Ježíš Kristus by mě musel potrestat, kdybych chtěla něco lhát. S takovejma věcma se nežertuje."

ukázka pochází z knihy Egon Erwin Kisch - Pražská dobrodružství - Praha 1968 - překlad Jarmila Haasová-Nečasová

Kam dál?

Skoro neznámé mysteriózní povídky autora Sherlocka Holmese
Zasněná črta o pocitech hledače pokladů v terénu


Zpět