Záhady Poklady Literatura Zajímavosti Království Slovník Hudba Kdo jsem


Miroslav Urban - Kletý Ach

Miroslav Urban - Kletý Ach

(Eduardu Zachovi)

Infrafoto katedrály s Mariánským zvonem

I.
Zsinalé světlo blesku se zvlověstně odrazilo od lomeného oblouku gotické klenby a na okamžik ozářilo ztmavlou podobiznu, visící na očazené zdi. Ze tmy povystoupil obraz štíhlé, aristokratické postavy s oduševnělými rysy ve tváři. Muž v pravé ruce držel kladivo a Levicí ukazoval k vysoké kruhové budově za obzorem.
„Hle, náš poslední velmistr,“ pravil jeden z mužů, co seděli pod podobiznou okolo kulatého stolu. Vypadali ve svých dlouhých řádových pláštích, ověšeni trojúhelníky, kladivy a kružidly, jako neskutečně přízračné shromáždění duchů z dob dávno minulých. Kalné světlo olejové lampy uporně pronikalo k vysokým gotickým oknům bez záclon.
„Ano, to nám ještě patřil svět, když žil. Leč dnes… sedíme, pijeme trpké víno a čekáme,“ pravil jiný a jeho pohled zabloudil do pavučin v rohu místnosti.
„Ach, ten kletý Ach. Celá staletí byla naše, pak přišel on, a konec všemu. Pouze dvě hodiny do půlnoci, s níž mine století, a dva exempláře pořád ještě bloudí světem. Teprve až i ony nám budou náležet, vrátí se moc a sláva zpět k nám,“ pravil poslední z nich a pohlédl do čela sálu, kde zsinalé světlo blesku dalo na okamžik vyniknout podobizně muže aristokratické postavy s oduševnělými rysy ve tváři.

II.
Tu se náhle otevřely dveře. Do místnosti s náručí sněhu vnikl ledový vzduch arktické noci.
Z königwaldského lesa sem dolehl nářek vlčí smečky.
Postava v tmavém plášti, zkroucená chladem, namáhavě se potácela ku stolu.
Všichni se nahrnuli k ní.
Neseš? Máš?
Slova se těžce drala do běla vymrzlými rty.
Podařilo se, bratři…
Na stůl dopadl kvartový, ohmataný svazeček.
Na potrhané obálce vyražena ta tři strašlivá slova.
O skryté slávě.
Toť ona.
Kniha kletého Acha.
Kniha, do jejíhož textu ten pes skryl strašlivou kletbu, co zlomila moc nad světem.
A teprve až žádný ze smrtelných nebude moci tu knihu čísti a tím slova té kletby opakovati, vrátí se nám zpět.
Naše moc i sláva.
Jejich pohaslé zraky mocně zaplály.
Ještě celá hodina zbývá do půlnoci, s níž mine století, a zbývá získat už jen jediný exemplář.
A svět bude zase patřit nám.
A pak se vrátí k nám zpět i on.
Všichni horoucně pohlédli do čela sálu, kde zsinalé světlo blesku dalo na okamžik vyniknout podobizně muže aristokratické postavy s oduševnělým výrazem ve tváři.

III.
Divoký, ledový vítr se opět vedral do dveří.
Vlčí smečka naříkala o dvě oktávy výše.
S závěje sněhu se vynořila bledá postava v tmavém plášti.
Těžce vrávorala do středu místnosti.
Zle… bratři…
Co? Mluv?
Krutá slova se těžce drala do běla vymrzlými rty.
Ti psi… votobijští…
Co???
Vydali… další… vydání…
Ach, kletý Achu.
Opět zvítězils.
Zas další století budeme jen čekati, trpké víno píti a sníti.
O příštím věku, kdy budou všechny výtisky té kleté knihy naše.
A pak nám zas bude patřit svět.
Pohlédli naposled do čela sálu, kde zsinalé světlo blesku dalo na okamžik vyniknout podobizně muže aristokratické postavy s oduševnělými rysy ve tváři.
V tu chvíli.
Začal odbíjet.
Půlnoc.
Mariánský zvon.

(červen 1994)


Tajemství z okresu této povídky

Zpět