Jesen.cz

Téma: Záhady Olomouce a Olomoucka

Velká olomoucká blamáž

Když v srpnu 1945 odhalovali v Čechových sadech za účasti předsedy vlády Fierlingera první památník osvobození Rudou Armádou označovaný zároveň za první stavbu socialistického realismu netušili zde shromáždění komunisté jakého divadla se účastní. Byla to pověstná Le Grand Jeu [vysoká hra] , kterou mohli hrát jen zasvěcení a zřejmě při tomto divadle prskali smíchy a mohou vlastně dodnes – neboť stavba stále stojí…
Architekt Jaroslav Kovář mladší nebyl novému režimu po chuti a tak by se jeho návrh určitě nedočkal realizace. Sovětský generál však koutkem oka uviděl jeho návrh a silou prosadil jeho realizaci. Komunisté zřejmě tušili, že syn Jaroslava Kováře staršího (pracujícího mj. na stavbách olomouckého arcibiskupství) je třídně nespolehlivá osoba a nemýlili se neboť to co udělal stálo opravdu za to…
Sovětský generál byl lehkostí a štíhlostí pomníku nadšen, když si jej představíte obráceně- připomíná vyznamenání.
Nám však připomíná leccos jiného. Stojí na půdorysu Davidovy hvězdy neboli hexagramu. Počet schodů , váz, počet bronzových desek, tvar dříku, nakonec i třístupňové zakončení pomníku pod hvězdou (pentagramem) odkazující k stupňům učeň, tovaryš, mistr to vše směřuje jen k jednomu… zednářskému ritu
A tak architekt zcela vědomě postavil komunistům zednářský památník… U stavby odkazující na Veliké Dílo stojí za to se zastavit a přemýšlet nad Velkým plánem, počítat a měřit… ( zasvěcení vědí že roku 1709 provedli něco podobného jezuitům v Olomouci členové společnosti Societas Incognitorum – společenstvo Neznámých - ale o tom někdy příště)

Tajemná černá muka se strašícími kostlivci v polích za obcí Senice na Hané

Někdy kolem roku 1978 mi můj děda vyprávěl, že daleko za Senicí- při cestě na Vojnice a Příkazy měla stávat černá Boží muka. To místo prý bylo velmi strašidelné a nebylo tam radno se po setmění zdržovat. Bylo to jedno z řady vyprávění, které mi utkvěly z dětství v paměti. Po letech jsem si na vše vzpomněl při čtení jedněch pověstí... v místě se traduje zjevení dvou kostlivců, jeden je knězem a druhý jeho pomocníkem, který mu pomáhá koncelebrovat starodávnou mši. Dnes v těch místech není po "černé boží" ani památky, jen blíže Senici je socha svatého Isidora a kousek dál dálkově ovládaná vodárna pro město Olomouc. Samotné místo ( a autor těchto řádek tuší, že ono zjevení nějak souvisí s třicetiletou válkou a nějakou tehdejší tragédií) najdete snadno. Pokud pojedete velmi rychle autem onou cestou- budete "tam" razantně donuceni zpomalit. Silnice č.44815 se tam totiž zužuje, propadá a ještě mírně se mění směr... a v tom nebezpečném bodě jste "tam" ... Někde po levé straně stála...

OBRÁZEK SENICE NA HANÉ PO 1945

Královražda v Olomouci

›› Král na počátku měsíce srpna ubytoval se v domě tehdejšího kapitulního děkana. Ve velikém poledním parnu dne 4.srpna oddal se byl krátké dřímotě; a když potom, chtěje se ochladiti se, vystoupil z pokoje svého v lehkém oděvu do síně otevřené, neznámý vrah, jenž potud v domě byl se ukrýval, přiskočiv náhle a vraziv doň dýkou po třikrát, usmrtil ho na místě. Ve hluku nad tím povstalém spatřily stráže v domě rozestavené vojína s krvavou dýkou dolů do dvora utíkajícího. Chopivše se ho, v prvním vzteku rozsekaly ho na místě. Vyzkoumáno později, že to byl Kundrat z Botenšteina, rodem Durink.‹‹ (podle Palackého Dějin…)

Bitva u Olomouce / Zahnání Tatarů

„Není pochyby, že bitva u Olomouce stala se na konci června. Tataři pak že při outěku svém z Moravy do Uher obrátili se pohodlným prosmykem potoka Vláře, padajícího nad Trenčínem do řeky Váhu.“ (Palackého dějiny)

Bílá paní na hradě Bouzově

Zprávy o pozorování bílé paní na tomto hradě se dostaly do KPU již před několika lety. Bílá paní je zde dokonce vyobrazena - hned za padacím mostem je na zdi fotografie - jediný dochovaný portrét bouzovské bílé paní. Jde o fotografii obrazu, který namaloval neznámý autor. Dříve byl obraz vystaven na hradě, pak se ztratil. Kdo byla bílá paní, která se zde zjevuje, není známo. Hrad měl pohnutou historii - pochází z 14. století, patřil pánům z Bouzova, za třicetileté války byl jako císařská pevnost několikrát obléhán. Od roku 1696 do roku 1939 byl v majetku Řádu německých rytířů.Za války zde oznámil svou návštěvu říšský protektor R. Heydrich a nařídil, že při jeho příjezdu bude hrad celý osvětlen. Kastelán v očekávání osvětloval hrad až do 3 hodin ráno, pak v domnění, že se návštěva odkládá, vše zhasl a šel spát. Heydrich však přijel jen o několik minut později a za nesplnění příkazu dal kastelána popravit. O hrad Bouzov vede náš stát spor s Řádem německých rytířů, který si jej právem nárokuje. V letech 1988 a 1989 se v areálu hradu bílá paní opakovaně zjevovala. Případy zachycuje kniha (1) .

Setkání s bílou paní

Ing. Roman Váňa, který byl svědkem události z roku 1988, vypráví : "Stalo se to v noci z 28. na 29. srpna asi půlhodinu po půlnoci. Vracel jsem se potmě z návštěvy ze sousedství. Po průchodu druhou branou jsem se zarazil. Na nádvoří vlevo od vchodu, ve vzdálenosti asi 6 metrů, jsem spatřil bíle oděnou stojící postavu. Několik okamžiků jsem si ji prohlížel, postava se nepohnula. Jelikož jsem měl u sebe baterku, rozsvítil jsem ji. Světlo matně ozářilo postavu,jejíž tvář byla zahalena závojem. Současně se dostavil zvláštní a velmi intenzivní pocit, že něco není úplně v pořádku, takže jsem světlo raději zhasnul. Došlo mi, že jsem svědkem něčeho mimořádného. Znejistěl jsem a v podstatě utekl do svého bytu, jehož vchod se nacházel blízko místa setkání. Pak mi to ale nedalo, vždyť mám odpovědnost za to, kdo se pohybuje v noci v areálu objektu, vzal jsem tedy jinou baterku se silnějším světlem a vrátil jsem se na nádvoří. Postava již tam však nebyla. Následující hodiny, dny a měsíce jsem o tom velmi často přemýšlel. Smířil jsem se s tím, že oné noci jsem spatřil bílou paní. Když jsem si kladl otázku, proč se právě tehdy objevila a uvažoval nad různými důvody, dospěl jsem k závěru, že snad proto, že v té době byl hrad prázdný; dříve rušné a obydlené sídlo shodou okolností a snad poprvé zůstalo té noci opuštěné, neboť i já, v ten den jediný obyvatel hradu, jsem odešel na návštěvu do městečka. Za ta léta pobytu objekt důvěrně znám. Věděl jsem, že když šlápnu někde na hradě na určité místo, tak zavržou parkety v jiné místnosti, vlivem působení konstrukce; neznalý člověk by z toho mohl snadno dostat strach. Pravidelně v noci jsem chodíval na obhlídku. Přesto byly noci, kdy jsem měl pocit docela jiný než obvykle. Najednou jsem se na známých místech cítil jako vetřelec; něco na způsob, že tam v tu chvíli nejsem vítán. Dva služební vlčáci, jinak ostří hlídací psi, tento pocit sdíleli také silně. Schoulili se do kouta před dveře a odmítli poslušnost; zkrátka dovnitř nešli. Když bylo namontováno na hradě poplašné zařízení, všiml jsem si po určité době, že když jsem někdy mluvil o bílé paní, té noci pak poplašný systém vyvolal poplach. A to platilo právě do doby, než jsme na souvislost přišli. Nevěřím na strašidla, ale jen na to, co vidím na vlastní oči. Dnes zcela vědomě konstatuji, že jsem tehdy spatřil bílou paní. Vylučuji jakoukoliv halucinaci. Beru to jako prostou skutečnost. Bílou paní na Bouzově považuji za dobré zjevení, které bdí nad námi a hradem. Škoda jen, že neznáme její legendu."

Bílou paní sledují čtyři svědkové

U druhé události, která se přihodila v roce 1989, bylo přítomno dokonce pět lidí. Byli to zaměstnanci hradu, vesměs průvodci: Alena Macháčková, Barbora Pánková, Hana Pavlů, Andrea Vilímcová a Vladislav Řezníček. Podle výpovědí jednotlivých účastníků se událost zběhla takto: "Byl konec srpna roku 1989. Přátelé si udělali večerní posezení na lodžii, která se nachází v prvním patře vpravo na prvním nádvoří (lodžie "U Himmlera"). Vládla výborná nálada. Bylo již něco kolem půlnoci, když se rozhodli večer ukončit. Alena Macháčková, jedna z účastnic, si přichystala pro ostatní malé překvapení: oblékla se jako bílá paní, vzala rozžatou svíčku a zatímco ostatní ji pozorovali z lodžie v prvním patře, došla po kamenném mostě přes vodní příkop ke třetí hradní bráně, ke vstupu do vlastního hradu, kde chvíli postála a pak zaklepala na klepadlo na bráně. Poté se otočila a pomalu se vracela. Ostatní ji pozorovali; byla zhruba v polovině cesty zpět. Náhle to pozorovatelé na lodžii spatřili. Za kráčející kolegyní se objevila bílá bytost, stála nepohnutě u brány, v místě, kde před chviličkou stála jejich kolegyně. Vysoká bílá silueta s heninem (vysoký kuželovitý klobouk), do obličeje ji vidět nebylo, šat vytvářel dojem jakoby vlnění. Byla to vlající průsvitná bytost. Přitom si svědci pamatují, že byla klidná letní noc, po vánku ani stopy. Bylo ticho. Někdo z nich navrhl, aby na přicházející kolegyni nevolali, zbytečně by ji mohli postrašit. Když vešla do domu a přicházela k nim, jeden ze svědků zavolal: "Aleno, pojď se honem podívati"; zvali ji rychle na lodžii. Přišla k nim a dozvěděla se, co mezitím pozorovali ostatní, zatímco ona netušila nic o tom, co se děje za jejími zády. Bytost už na mostě neviděla. Zbytek večera všichni vzrušeně debatovali o tom, co spatřili. Rozhodně měli námět k přemýšlení. Dohadovali se, zdali to byla bílá paní nebo ne. Jelikož byla teplá letní noc, okna byla otevřena. Náhle se ozvala rána. Jedno otevřené okenní křídlo silně narazilo na okenní rám, jako by ho někdo z venku přibouchl. Svědkové zdůrazňují, že byla bezvětrná klidná noc. Okno vede do hradního příkopu, takže je vyloučeno, aby jej někdo zvenku přirazil. Udivilo je to a dá se říci, že tato rána ukončila toho dne debatu o celé události. Tři svědkové ze čtyř, kteří pozorovali zjevení u brány, jsou přesvědčeni, že toho večera spatřili Bílou paní, čtvrtý z nich,pan Řezníček, v tuto možnost nevěří a připouští např. spatření vrženého stínu a jeho případnou záměnu se zjevením. Událost s okenním křídlem zůstává pro všechny zúčastněné nevysvětlená.

Zjevení černého rytíře

O několik let později se přihodila na hradě následující událost. Stalo se to někdy v měsíci září či říjnu roku 1993. Skončil opět jeden z poklidnějších návštěvnických dnů. Paní Monika Heinrichova byla v té době na hradě sama, zastupovala kastelána. Když skončila návštěvní doba, vzala proto svazek velkých klíčů a vydala se na pravidelnou obchůzku návštěvnické trasy, aby zkontrolovala,zda-li jsou poza- mykané dveře do jednotlivých místností. Jak procházela po trase, začala si uvědomovat, že se jí zmocňuje jakýsi poněkud stísněný pocit, který si nedovedla vysvětlit; věděla jen, že nebyl způsoben vědomím, že je v objektu sama. Ráda by už ale měla trasu za sebou. Měla již zamknout předposlední dveře; jakýsi vnitřní pocit ji náhle přiměl dveře otevřít a přesvědčit se tak, zda-li je vše v místnosti - v zasedací síni Řádu německých rytířů . Vzala tedy za kliku a dveře, zhruba asi do jedné třetiny, otevřela. Poté překvapením znehybněla: v prostoru, který dveře svým pootevřením umožnily zahlédnout, spatřila proti sobě tvář staršího muže, jenž stál v zasedací síni u dveří, proti ní. Rozpoznala jeho vážný výraz v obličeji, na hlavě měl poněkud méně vlasů; oblečen byl v černém oděvu či plášti. Upřeně jí hleděl do očí. Zastoupil jí takto cestu a současně znemožnil, aby přes něj ze sálu cokoliv zahlédla. Průvodkyně upustila svazek klíčů, otočila se a proběhla obranným ochozem. Na prvním nádvoří usedla na lavičku a sledovala hrad, odkud právě vyběhla. Horečně přemýšlela, čeho byla právě svědkem. Zloděj to nebyl: zvláštní stísněný pocit, který měla a který byl velmi silný v místě u vstupu do sálu i zjev onoho vážného muže ji o tom přesvědčily. Čekala, co se bude dít; co bude, jestli někdo vyjde z hradu. Toho podvečera se však nestalo již nic zvláštního. Noční hlídací služba jí nehlásila nic nezvyklého. Následujícího rána vešla jako první do zasedací síně uklízečka, která nezaznamenala nic neobvyklého. Záhadné bylo, že klíče byly toho rána na svém místě a vše bylo pozamykáno. Průvodkyně si událost zpočátku nechala pro sebe, neboť se domnívala, že se ji vše zdálo, snad díky tehdejší únavě.

Podivné stíny

Z druhého hradního nádvoří byly svědkyní pozorovány stíny na oknech rytířské zbrojnice (bývalého rytířského sálu); svým charakterem tyto stíny připomínaly probíhající hradní veselici (tanec postav), a to v době, kdy byl objekt uzamčen. (1)

Velký Pátek 2000

Na Velký Pátek roku 2000 na hradě přespal jeden z členů KPU se svou dívkou. V noci se u lůžka, kde oba spali, objevila bílá postava, dívka dokonce tvrdila, že se jí postava dotkla studenou rukou. Oba okamžitě vyskočili a rozsvítili, postava však zmizela. (2)

Podle : (1)Březina, K.: Přehled hradních a zámeckých strašidel. Čechy, Morava, Slezsko. VI. nákl., Brno, 2000. (2) Archiv KPU, 2000 Zveřejněno v : Západočeský archeoastronautický zpravodaj č. 5/2000
Korektury a opravy: Milan Zacha Kučera & Monika Kučerová © Milan Zacha Kučera

Možná by Vás zajímalo:

Jiná olomoucká (literární) záhada

Zpět

Spřátelené stránky

Jazyky

Téma: Záhady Olomouce a Olomoucka