Záhady Poklady Literatura Zajímavosti Království Slovník Hudba Kdo jsem


Bitva stínů aneb Afroditin chrám v Čechách…

Josef Šimánek

Právě začínáme s dílem Josefa Šimánka, člena Universalie, hermetika a zasvěcence… četl bych i dost mezi řádky protože kdo-ví, co vše věděl a jak to s tou Afrodité v Čechách mohlo vlastně být…

SKŘÍPAJÍCÍ VRÁTKA.

Helgar vedl nás úzkou cestou, vinoucí se po stráni mezi dvěma živými ploty, po níž kráčeli jsme dobrých čtyřicet minut, než dospěli jsme na malé prostranství, zakončené vysokou zahradní zdí, v jejímž středu stála železná prolamovaná vrátka.

Byl to exquisitní kus pravého baroku. Bujná, místy nezřízená žádost formy, kypění plastického projevu, spojené s lehkomyslnou bezstarostností, smějící se a vášnivé spirály, křivky, dmoucí se jako smyslné vlny pod horkým dechem šupějící vášně, hned opět svinující se s gestem tragické intriky, jinde zase kroutící se s dojmem zlomyslné narážky nebo pikantní pomluvy; — celý duch starého baroku zdál se vystupovati z těchto malých vrátek, celá psychologie doby, vepsaná do rozkošně a rozkošnicky zkrouceného, rezavějícího železa.
Helgar odemkl vrátka velikým klíčem, který vylovil z pod hustého keře révového, a dlouhý, skřípavý výkřik ozval se do horkého červnového odpoledne. Zněl jako protest proti vtírání se nepovolaných živlů do tohoto prostředí, jako varovné „noli mé tangere", smíšené se zděšením a rozhorlením. Ale výkřik zanikl v dusném odpoledním vzduchu, zanikl, aniž došel někde odezvy. Minulost vykřikla, a její hlas ze­mřel uprostřed bezcitné pouště. Zněl však ještě dlouho v mé duši a ozýval se často při největším veselí a uprostřed nejžhavěji se radující letní vegetace, kterou ukrývala veliká zahrada.

Helgar nevedl nás do pokojů svého domu. Stanul s námi v okrouhlé besídce, jejíž železné mřížoví bylo úplně zakryto bujnou popínavou zelení, tvořící klenbu, neproniknutelnou slunečním paprskům. Byli jsme čtyři, a čtyři pohodlná rákosová křesla stála u stolu, který byl zajímavou zvláštností. Byl vytesán z kamene, spočíval na širokém a nízkém žulovém sloupu a měl podobu maltézského kříže, jehož čtyři ramena rozbíhala se směrem čtyř světových stran. Východní rameno směřovalo k oné části besídky, jež otevírala se k městu, ležícímu daleko a hluboko pod námi, kdežto západní ukazovala k úzkému vchodu.
Na kamenném stole bylo bohatě prostřeno. Zákusky, pyramidy ovoce, poháry s ledovou kávou přikrývaly jeho desku, kolem níž rozšiřovalo zelené loubí příjemný a vonný chlad, zatím co dole, pod námi, v hlubokém údolí, k němuž otevírala pohled vykrojená podkova v zelené východní stěně besídky, zmírala příroda pod palčivými šlehy žhavých paprsků slunečních, a v dálce, kde bělalo se město, bylo viděti rozžhavený vzduch, jak chvěje se tetelí nad horkými kameny, zdmi a střechami.
„Mimochodem řečeno, Helgare, je to jistě hezky starý dům, neboť i tento starý barok, jemuž jsme se před chvílí tak podivovali, nezdá se bytí první stavbou, která spočívala na jeho základech," poznamenal doktor Valenta, — „a myslím, že jeho historie obsahuje mnoho zajímavého."
„Jeho historie není pro vás v hlavních rysech tajemstvím," odpověděl Helgar, zapaluje si cigaretu, „ačkoli za některých okolností je prospěšnější nechati historii na pokoji. Nepochopil byste, že minulost dovede často fascinovati a upoutávati. Život pojišťuje si vezdy jistá střediska uprostřed smrti, v nichž nerozeznáte jednoho od druhého, v nichž se můžete státi pojednou obětí sebe samotného, vlastního stínu, bůhví kde a bůhví jak dávno zapomenutého. Jsou klíče, volající výstražné „noli mé fangere" a uzavírající skřínku se silami, jež není radno uvolňovati. Váš pohled v nich dovede vyvolati život, zanítiti v nich oheň, nemáte však moci, vypuditi jej z nich a rozkázati mu, aby se vrátil tam, odkud byl vyšel. Jsou prožluklé zrezavělé klíčky, vydávající skřípavý zvuk, otáčíte-li jimi, a tento zvuk je poslední výstrahou. Ještě několik vteřin a bude pozdě." —
„Mluvíte jako Pythie," řekl Lamač, rozkrajuje obrovskou meruňku. „Nerozumím vám, mám-li býti upřímným. Nevěnoval jsem nikdy veliké pozornosti minulosti, a stíny miloval jsem vždy jen potud, pokud mne chránily před přílišným vedrem." —
„A nechápete," pravil Valenta, „žel život duševní potřebuje občas stínů, aby nás ochránil od přílišného sálání života? Jsou úpaly, daleko nebezpečnější pouhých úpalův astronomického slunce. Jsou stíny, které jsou daleko účinnějším a blahodárnějším balsámem než nejvonnější loubí vinné révy.
Nutno jich však užívati vždycky střízlivě. Nutno dbáti, abychom v nich neutonuli a nezapomněli pro ně na světlo. Jsou stíny, které jsou bezednými propastmi, nevydávajícími nikdy své kořisti. Fascinují, a běda tomu, kdo překročil onu hranicí, kde vzdaluje se z dosahu ochrany životního slunce. Není radno odlučovati se příliš lehkovážně od přítomnosti. Není radno vystupovati z čarodějného kruhu ochranného, který načrtává kolem našich bytostí přítomná existence. Je malý, skoro nerozeznatelný rozdíl mezi kruhem čarodějným a kruhem začarovaným. A přece…“
„Pánové, zanechme filosofie a záhad" — pravil Lamač a jeho athleťická postava se pozvedla. „Slunce svítí dnes opravdu příliš upřímně a rozkazuje nám velitelsky, abychom se radovali ze života. Což nelze ani okamžik radovati se čistě a plně a bezprostředně, soustřediti se celou bytostí na krásu okamžiku?" —
„Byl jste vždycky tak trochu sybaritou, Lamači," prohodil doktor Valenta. „Nicméně aspoň dnes vám povolím. Povolím vám i více, bude-li souhlasiti Helgar. Obdržel jsem několik lahví starého moselského. Báječný ročník. Nenamíťá-li Helgar ničeho, vyprázdníme je dnes večer na jeho zahradní terase. Pošlu je sem, jakmile se vrátím domů. Nějaké přiměřeně zladěné zákusky se jistě najdou u Helgara. Čím ímprovisovanější, tím lépe. A večer slibuje býti jedním z nejvelkolepějších."
„Souhlasíme jistě všichni, Valento," řekl Helgar. „Souhlasí jistě i Lamač, a vím, že pospíší si odříci i dnešní své večerní dostaveníčko, aby nepropásl vašeho moselského."
„Umíte čísti výborně v myšlenkách, Helgare," pravil Lamač a podíval se na hodinky. „Ale na odřeknutí zbývá času dost. Máte doma ještě trochu ledu?"
„Dosti, aby se jím dalo ochladiti čtyřicet lahví moselského. Nechcete však projití se trochu po zahradě? Neviděli jste dosud nového záhonu kosatců."
Povstali jsme a ubírali se písčitou cestou k veliké skupině smrkové, za níž byla žulová nádrž s vodotryskem. Padající vody, metané chrličem do výšky tří metrů, tvořily ostrý kužel, hrající duhovými barvami v odpoledním slunci.
Mluvili jsme celkem málo. Každý jako by byl pohřížen do myšlenek o předmětu, o němž jsme před okamžikem v besídce hovořili.
Tento wiv trval však pouze chvíli. Nádherný den nedovoloval zabývati se dlouho abstrakcemi, a názor Lamačův uplatnil se suggescí slunce, květů a stromů za několik minut v duších nás všech. I malá Dienzenhoferova kaple, poněkud sešlá a zanedbaná, zdála se ztráceti v záplavě světla svůj zamyšlený a tesklivý ráz. Stojíc na. úpatí terasy, zdála se usmívati se svými okny, jimiž proudilo do ní bohatě sluneční světlo, rozsvěcující poletující zrnka prášku v miliardy drobounkých jisker.
„Kaple je trochu pozdějšího data než ostatní budova," řekl Helgar, „a vznikla na základech staré gotické již v době, kdy pozemek s budovou byl majetkem soukromým.^ Vše, co nyní zde spatřujeme, nutno považovati za stavby druhotné. Pokud zde byl klášter, převládala všude nejčistší gotika."
„Stop po řádu maltézském již zde mnoho není?" prohodil Valenta.
„Více, než by se na první pohled dalo předpokládati. Onen stůl v podobě kříže, který jste viděli v besídce, byl ovšem jedinou známkou, jež byla přístupna vaším očím.
Zajímavostí jsou zvláště dlouhé gotické chodby, jichž by se našlo po bedlivějším badání pod pozemkem celé pletivo. Nalezl jsem dvě, do nichž ústily tři jiné, bohužel hned při počátku zasuté a nepřístupné. Nalezl jsem je před pěti lety čirou náhodou, je-li správno užívati tohoto slova, a opravená nádrž vodotrysková souvisí těsné s jich objevením. Voda v ní se neustále ztrácela a mizela, ačkoli přítokový proud byl velmi silný a vydatný, odpovídající přesně síle proudu odtokového. Když jsem zastavil přítok vody a vyprázdni nádrž, abych přišel závadě na kloub, našel jsem na dně nádrže pod západním okrajem trhlinu, pod níž nebylo pevné země, nýbrž docela prázdný prostor. Když jsem prostrčil mezi rozstouplými kameny hůl, ocitla se v prázdnu a vypadla mi z ruky, úplné se mi ztrativši. Odstranil jsem dno nádrže a přišel na klenbu, která se starobou počínala rozestupovati, a poznal tajemství ztrácející se vody žulové nádrže. Vstoupil jsem do chodby, jejíž počátek našel jsem pod barokní kaplí. Poznal jsem nad veškeru pochybnost, že z kaple byl tajný vchod do chodby ještě patrně v dobách, kdy všecky stavby tohoto pozemku byly gotické. Klenba chodby je čistě gotická. Pravé pod kaplí našel jsem na stropě chodby vyzděnou čtyřhrannou plochu a pod ni zbytky schodiště. Z této chodby našel jsem, (jak jsem se již zmínil, tři ústí chodeb jiných. Tajemství chodeb zůstalo dříve nevyzkoumáno, díky podivnému zjevu, který kdosi z vás nazve snad nahodilým a bezvýznamným, stejně jako nazve mou pozornost, jemu věnovanou, pošetilostí, nebo romantismem, nebo čímsi jiným."
„Jaký byl tento zjev?" řekl suše a pátravě Lamač.
„Není to pro vaši racionalistickou mysl, Lamači. Předvídám váš skeptický a ironický úsměv."
„Zavazuji se, že se budu tvářit docela vážně."
„Pak vám to ochotně povím. Za tu cenu to opravdu stojí. Nuže, sestoupil jsem jednou v noci, právě za doby, kdy nádrž vodotrysková byla prázdná a ve stadiu opravy, při níž i část klenby chodbové bylo nutno za příčinou oprav a nahrazení materiálu odstraniti, vzniklým takto otvorem do chodby. Volil jsem úmyslně dobu noční, neboť jsem chtěl, aby mé pátrání zůstalo tajemstvím.
Pamatuji se, že jsem oné květnové noci nemohl vůbec usnouti. Vstal jsem, rozžal malou svítilnu a sestoupil otvorem do chodby. Na místě, vzdáleném asi na padesát krokův od otvoru nádrže, byla kupa sesutého rumu a země, mezi nimiž ponechávala zborcená klenba malý otvor. Rozšiřoval jsem jej odstraňováním země a kamenů za vydatné pomoci rýče, až vznikla dostatečně veliká mezera, aby se jí mohl protáhnouti silný muž. Má touha, proniknouti do další části hlavní chodby a odhalit její tajemství, byla tak silná, že přemohla i pocit nebezpečí, které vznikalo možností dalšího sesutí se klenutí, jež mne mohlo snadno pohřbíti pod svými kameny. Pracoval jsem tiše a usilovně. Pot stékal hojně po mém čele a po mých bedrech. Bylo krátce po půl noci, když jsem započal s prací, a nyní, podívav, se na hodinky, shledal jsem, že je již půl třetí z rána. Otvorem nádrže počínalo pronikati bezbarvé, neurčité světlo prvního ranního rozbřesku.
Právě jsem se protáhl půlí těla prokopaným vchodem do pokračování chodby, když jsem zaslechl z neurčité dálky zvuk, při němž ztuhla by vám krev v žilách. Bylo to zaskřípání staré rezavé oceli, která byla dlouho ve stavu nehybném, jako otočení klíčem ve starém, po desetiletí nepoužívaném zámku, nebo jako nářek železných stěžejí prastarých vrat, po století uzavřených. Ale v tomto prokletém zvuku se chvělo strašlivé a hrozivé „noli mé tangere". Napadlo mě, že zvuk pochází z otevírání starých barokních vrátek v zadní zdi zahradní, s jichž skřípěním se úplně shodoval, a spěchal jsem k nim. Vrátka našel jsem úplně zavřená a u nich nijakých stop po šlépějích nějakého vetřelce. Orosená tráva stála krásně vztyčena a na plochém okraji mříže vrátek našel jsem nepohnutě ležeti oharek doutníku, který jsem tam včerejšího dne položil.
Vrátil jsem se na lože a zanechal na čas dalších pokusů o odhalení tajemství chodby. Zvuk skřípajícího železa pronásledoval mě však dlouho… „Běží zřejmě o případ zesílené a znásobené idiosynkrasie," řekl Lamač, „přiházející se zhusta u osob citlivých nervů. Znal jsem několik takových případův, a všecky se podobaly vašemu, Helgare. Doporučoval bych vám časté studené sprchy a provozování nějakého vydatného sportu."
„Pochybuji, Lamači, že byste našel snadno člověka, který by provozoval sport tak důkladně, jako to činím já. Vyhrál jsem dvě ceny v loňských veslařských závodech i cenu v posledním turnaji šermířském. A můžete býti jíst, že sprchy v mé domácí lázni, sestrojené pod tlakem, nedal jsem zbudovati, aby ležely ladem. Moje nervy vynikaly vždy báječnou silou a neotřásly se při výjevech, při nichž i mužové velmi pevných čiv mohli by býti bez uzardění zhrouceni. Jak vysvětlíte však onen skřípavý zvuk starého železa?"Lamač pokrčil lhostejně rameny a odvětil: „Nervy podléhají často neprobadatelným a nevyzpytatelným vnitřním pochodům, a jejich onemocnění může se projeviti pojednou u osob zdánlivě nejzdravějšího založení. Bylo takových případův ohromné množství." Helgar neodpověděl již na slova Lamačova a záhy po té jsme se rozešli. Odpoledne se nachylovalo, nabývalo barev sytějších a žhavějších. Když na večer po té seděli jsme na terase Helgarovy zahrady, krásné ozubené terase s nádherným výhledem, o kterou opírala se zeď staré Dienzenhoferovy kaple, nemluvili jsme již vůbec o tajemství chodeb. Vycítili jsme, že Helgara by se dotekla nepříjemně jakákoli narážka na tento předmět, a ani moselské víno, které rozvázalo jazyky do značné odvážnosti, nedovedlo způsobiti porušení taktu. Dlouho přes půl noc jsme seděli na terase, pod níž rozkládalo se město v celé své kráse, nyní postříbřené světlem měsíce, který plul blízko zenitu.
Lamačův hlas se stal elegickým, doktor Valenta se dal do zpěvu, Helgar usmíval se záhadně právě tak jako odpoledne, právě tak jako ve chvílích, kdy chtěl předstírati zájem o rozhovor, od něhož byl duchem na míle vzdálen. Horká noc byla plna kouzla, měla pohádkový půvab uprostřed zahrady Helgarovy, v prostředí, dotýkaném nepřetržitými stíny minulosti.
Když odbíjela na vzdálené věži jedna hodina s půlnoci, počal Lamač divoce skákati kolem terasy a prováděti šprýmy, které svědčily o velmi vydatném účinku vína. Při komickém úklonu vypadl mu z kapsy kabátu tmavý obdélník. Helgar jej zdvihl se země. Byla to fotografie ženy. Viděl jsem, jak s počátku lhostejný a nedbalý, zcela letmý pohled Helgarův na podobiznu naplnil se obrovským zájmem, plným neklidu a pobouření. Vám z kapsy vypadla fotografie krásné dámy, Lamači," pravil, podávaje mu podobiznu a přemáhaje zřejmě vnitřní rozechvění. „Měl byste býti opatrnějším, nosíte-li s sebou takové poklady." Lamač přijal podanou podobiznu a uložil ji do koženého pouzdra. Zdá se, že přítel Lamač přece neodřekl dnešního dostaveníčka," řekl Valenta, „a že triumf moselského není tak zcela úplným. Proto se tak opozdil." Pak se obrátil k poháru, vypil paprsek zlatového vína a zacitoval staré dvojverší:


„Nevyměnil jste si úlohy s Lamačem?" poznamenal jsem. „Přítomný citát by mu slušel mnohem více, stejně jako by k vašemu naturelu daleko lépepřiléhala pieta, s jakou uložil obraz do svého pouzdra." Helgar byl od této chvíle zamyšlenějším, Valenta stával se rozpustilejším, Lamač ustal ve svém skotačení a šprýmaření a upadl nyní již v naprostou elegičnosť, která se stupňovala, čím více Valenta naléhal, aby Lamač ukázal ukrytou podobiznu. „Kdybych byl na vašem místě, neotálel bych v té míře jako vy," prohodil Valenta. „Ukázati podobiznu krásné dámy není ničím cynickým, a žádati toho není nikdy nediskretností. Ostatně po zběžném pohledu soudím, že jsem ji už viděl kdesi za sklem fotografického závodu." „Za výkladem některého z našich závodů byste ji stěží objevil," zněla odpověď Lamačova. „Její zadní strana nese jméno firmy londýnské." Po té náhle vyňal fotografii a položil ji na stůl. Byla to podobizna visitkového formátu. Tahy bylo krásně viděti při plném světle úplňkového měsíce. Šla z ruky do ruky a bylo jednohlasně uznáno, že jde o ženu výjimečné krásy. Nádherně klenuté obočí, nad kořenem nosu lehce srostlé, prohlubovalo ještě neobyčejně hluboký a fascinující pohled velikých očí.
Byla to fysiognomie ženy, zvyklé rozkazovati a vládnout. Její skoro nepozorovatelný úsměv upomínal trochu na Giocondu. Avšak nad tímto úsměvem stahovaly se mraky neviditelných bouří, které obrážely se i v jejích očích. Byla to energie, vášeň a krása, s jistým přízvukem krutosti, který byl mírněn a filtrován lehounkou záplavou něhy, obestírající celou tvář. Stál jsem u stolu, dívaje se přes rameno Helgarovo, který s tváří ubledlou držel podobiznu v ruce, a zdálo se mi pojednou, že této nádherné, vášnivě něžné ženě nechybí ničeho mimo napjaté blány sametových křídel, upevněných na ramenech zářivé pleti; takovým dojmem působil na mne její zjev, zesílený snad šperkem, který tkvěl v jejích zlatých vlasech. Tento šperk měl podobu půlměsíce, upevněného nad čelem tak, že dva jeho rohy trčely vzhůru.
Umlkli jsme všichni a opustili terasu, na jejímž stole zbylo několik nedopitých číší. Jedna neotevřená láhev stála ještě ve stříbrném chladiči na šachovnicové dlažbě. Sestupovali jsme mlčky po schodech, kolem okna kaple, jehož rozbitou tabulí vstupovalo měsíční světlo do vnitřku a ozařovalo zpustošený oltář.Helgar otevřel zahradní vrátka, pří jichž zaskřípění jsme se všichni zachvěli. Podívali jsme se pátravě na sebe, zkoumajíce účinek zvuku na fysiognomiích svých druhů. Věděli jsme všichni, co bychom si přáli říci, a čeho jsme nevyslovili buďto ze studu nebo z neodůvodněného odporu vraceti se k předmětu, naplněnému pocity nesmyslného strachu. Právě když jsem se chystal opustit zahradu s doktorem Valentou a Lamačem, položil mi Helgar ruku na rameno. „Zůstaňte, Odone."
Zůstal jsem mlčky. Když přátele zmizeli, usedli jsme v besídce a setrvali asi půl hodiny, nevyměnivše slova. Bylo viděti, že Helgar se jaksi stěží odhodlává říci mi cosi významného a že dokonává v nitru poslední zápas. Chvílemi jsem na něm zřejmě pozoroval, že mrzí ho již závazek, který převzal, přiměv mne, setrvati u něho a který mu kázal říci mi něco, co doposud dlouho a úzkostlivě skrýval ve svém nitru. Chtěl jsem ho již vyprostiti z jeho situace, rozloučiti se s ním a nabídnouti mu rozhovor o jeho tajemství pro některou příznivější dobu, které nám náhoda poskytne, když se v tom Helgar vztyčil a uchopiv mne pevné za ruku, pravil: „Pojďte!“ Současně rozžal velikou svítilnu, a uchopiv svazek klíčů, vedl mne k staré kapli. Vstoupili jsme do rozkošného barokního stavení. Oltář, zpustošený a zbavený již dávno sochy světcovy (kostelík býval zasvěcen svatému Janu Křtiteli), nesl několik váz s úplně uschlými květinami. Při doteknutí se jedné z nich rozsypala se ihned na drobné zlomky. Podlouhlý kámen před oltářem, který nesl docela smazané a naprosto nečitelné zbytky latinského nápisu, ukazoval na hrobku.
,,Kámen je pouhou maskou, " řekl Helgar, který sledoval směr mého pohledu. Nikdy pod ním nebylo hrobu. A také, jak uvidíte, je opatřen primitivním sice, ale dostatečným mechanismem, který činí jeho odsunutí hračkou." Po té opřel se oběma rukama o jeden konec podlouhlého kamene, načež tento s hrčením vystoupil ze své polohy a ocitl se na dlažbě kaple, zanechav v ní prázdný otvor.Ložisko kamene, který je, jak vidíte, směrem k pravé hraně zaostřen, je opatřeno spěžovými válečky na pevných osách, umožňujícími jeho snadné odsunutí. Toho všeho jsem nevěděl, dokud jsem nevstoupil do chodby porušenou klenbou pod nádrží. Teprve pak jsem ohledal náležitě rovnou plochu v klenbě pod kaplí, našel válcovitá ložiska, zbavil je nánosu a umožnil opět nerušený pohyb vysunovací desky." Byla to první slova, která pronesl Helgar od odchodu přátel.
Sestoupili jsme po krátkém žebříku do nevysoké chodby a ocitli se asi po stodvaceti krocích u hromady rumu a kamení, jíž byl proklestěn otvor dosti veliký, aby se jím mohl protáhnouti silný muž. „Když jsem před několika hodinami mluvil s přáteli o tajemství těchto chodeb, nepokládal jsem za vhodné říci vše tak, jak skutečně se udalo. K vám chci býti sdílnějším. Podržte chvíli svítilnu, co proklouznu na druhou stranu chodby. Pak mi ji podejte a vstupte za mnou."
Uchopil jsem svítilnu ne bez velikého rozechvění, neboť jak prostředí, které vyzařovalo zvláštní atmosféru, pochmurnou a slavnostní, tak i dlouhý úvod Helgarův naladily mou mysl podivným způsobem. Jakmile zmizel Helgar v okrouhlém otvoru, ozval se skřípavý, zlověstný zvuk starého železa, naříkajícího ve zrezavělém zámku nebo zašlých stěžejích. Chvěl a tetelil se po chodbách, zmíral v dlouhých ozvěnách a zdálo se, jako by mu odpovídala z dálky řada jiných, poněkud plašších, leč jemu na vlas podobných. Bylo to, jako by se otevírala vrátka vzdálených a tajných hrobek, jichž obyvatelé po staletí neopustili svých sídel, jako by první zvuk byl signálem řadě jiných.
Cítil jsem, jak se mi svítilna chvěje v ruce, jak hruď svírá se mi divnou hrůzou, neporovnatelnou k nějakému známému pocitu. Byla to hrůza z jiného světa, jaká nemá a nemůže míti tlumočníka v lidské řeči. V téže chvíli ozval se s druhé strany pevný hlas Helgarův: Pojďte, Odone a podejte mi svítilnu." Podal jsem mu světlo přes hromadu kamení a cihel a protáhl se za ním. Stanul jsem na rozšířeném prostranství, v něž zde chodba přecházela, tvoříc jakousi kapli. Strop činil značně vysokou kopuli, románskou, na rozdíl od chodeb, tato kopule byla modře malována a poseta zlatými hvězdami. Modř i zlato bylo podivuhodně dobře zachováno, ač bylo zřejmo, že barva vzdorovala stoletím. V pozadí této románské kaple spatřil jsem mohutný výklenek, v němž na podstavci, jehož výška činila asi jeden metr, stála socha ženy v životní velikosti.


Helgar pozdvihl svítilnu a přistoupil k soše. Jsme v bezprostřední blízkosti místa, nad nímž je nádrž s vodotryskem." Ucouvl jsem překvapením. Žena byla úplně podobna ženě na fotografii, kterou nám byl na večer Lamač ukázal. Helgar se lehce usmál a po chvíli mlčení pravil: „Zdá se vám, Odone, že jde o jednu a tutéž ženu, a přece tato socha, kterou zde vidíte, stojí na tomto místě přes tři století s přerušením pouhých třiceti let za života lorda Byrona, po jehož smrti byla sem opět zanesena podivnými osudy. Před tím byla vykopána v době renesanční kdesi v okolí Říma za vlády papeže Julia II. jako stará antická památka, ač jest jisto, že i do starého Říma byla přivezena z Řecka. Byla vytesána řeckým umělcem pro chrám, v němž holdováno kultu Astartinu. Na Venus-Astartu ukazuje každý tah této sochy, ukazuje každý její posunek. Mniši tohoto kláštera nebyli nikterak uvedeni do rozpaků, jak naložiti s touto sochou, kterou jim přivezl darem počátkem šestnáctého století hrabě Tankred deRavellos. Venus-Astarté, která stála na kouli a nese ve vlasech půlměsíc, byla zcela způsobně oblečena, kolem hlavy dána jí svatozář a po té slavnostně okouřena a pokropena svěcenou vodou. Venus-Astarté stala se přes noc madonou a umístěna na oltáři chrámku dnes již dávno se zemí srovnaného.
Nicméně nesetrvala tam dlouho. Měla na věřící prapodivný vliv a záhy získala si jména zlé madony. Klášterní kronika, kterou jsem objevil ve staré budově, psaná církevní latinou a vykazující četné nečitelné mezery, vypravuje velmi mnoho z historie této sochy, kterou však neodvážil se nikdo rozbíti. Přeložil jsem tuto zajímavou kroniku do češtiny a dám vám ji přečísti, Odone." Socha byla skvělý výtvor umělecký, nedávala však nijaké možnosti souditi na dobu svého vzniku. Mohla povstati právě tak dobře za doby Kyrovy jako za doby Alexandra Velikého. Jediné bylo lze pokládati zajisté: že byla výtvorem řeckého umělce. Bezpochyby povstala v dobách, kdy starověká náboženství počala se častéjším stykem prostupovati a mísiti.
Mramorová socha představovala bohyni v póze vznešené vládkyně. Byla oděna v hvězdami protkávané, průsvitné roucho takovým způsobem, že levý prs zůstával odhalen. Ve vlasech měla půlměsíc, jehož dva* rohy čněly do výše. Pravou ruku mela pozdviženu způsobem, který nezanechával pochybností,že držela v něm svého času stříbrné nebo zlaté zrcadlo. Záhadný, poněkud krutý, avšak něhou celého zjevu mírněný úsměv pohrával jí kolem rtův a připomínal vzdáleně úsměv Gíocondy. Byl neodolatelný svou úžasnou živosti, co však bylo na celé soše nejúchvatnější a nejpodmanivější, byl její pohled. Pohled nepředstavitelné síly, pohled, který, ačkoli šlo o pouhou sochu, pronikal do nejtajnějších hlubin lidského nitra a způsoboval v něm záhadné a závratné víry. Oči bohyně byly vytvořeny ze dvou drahokamů. Byly to opály, bílé, zářící opály, které tvořily jejich bělmo, a do jejich provrtaného středu byly zasazeny berylové panenky. Byla to zvláštní hra světla, způsobená jakýmsi tajným druhem leštění, která vyvolávala tento neodolatelný pohled, působící u neživé sochy dojmem bouřlivé živosti, či zvláště obratné a precisní umístění drahokamů, které tvořily oči?

Vím jen, že dojem, který vyvolávaly, byl strašlivě krásný a strašlivě, nakažlivě zlý. Zmocňovala se vás pod pohledem této mramorové ženy nevysvětlitelná rozkoš spojená s touhou páchati zlo. Věci, jež před okamžikem byly by ve vás vyvolaly pocity svrchované hrůzy, stávaly se pod vlivem tohoto pohledu samozřejmými a zcela přirozenými, jevily se vám rozkošnou hračkou. Současně však toužili jste státi se vlastníky této ledové krásy, jež zdála se soustřeďovati v sobě všecky ženy světa, či spíše všechny ženy jistého typu, jako by jeden pól kolektivní ženské bytosti. Cítili jste, že milovati tuto ženu znamenalo by milovati jich tisíce, okusiti v několika okamžicích lásky v nejšílenějších a nejnepomyslnějších variacích. To však nebyl jediný dojem, kterým na vás působila tato socha. Byla to pouze jedna složka. Byly zde i vlivy jiné, vlivy fysiologické, jež zdály se přetvořovati vaši bytost, umlčovati ve vás schopnosti a vlastnosti,jež vás posud vyznačovaly, a burcovati, naplňovati horečným životem jiné, jež doposud neviděny a nepoznány klíčily ve vás v pouhém zárodku: byl pohled této sochy jako pohled indického kottzefafka, který dovede přinutiti zdánlivě mrtvé a vyschlé semeno, aby v několika okamžicích vyklíčilo a vyrostlo v mohutnou květinu. Zde však běželo květy na výsost jedovaté. Byl to blín, durman a rulík, který vyrůstal podrážděnými květy z vaší duše a zahaloval, opájel svou vůní celou vaši bytost. Současné s tímto vlivem dostavovala se rozkošná zmalátnělost a ospalost. Pociťoval jsem šílené touhy usednouti a pohroužiti se ve spánek, oči se mi počínaly klížiti, vička jako by byla obtěžkána olovenými závažími. Pohlédl jsem jaksi cize na Helgara, který stál ve vzdálenosti dvou krokův odemne, se založenýma rukama, zachmuřeným čelem. Byl pověsil svítilnu na skobu ve stěně proti soše a zdálo se, že o něčem přemýšlí. Viděl jsem, jak jeho rty se chvějí, a slyšel jsem ho šeptati slova: „Lilith, Lilith!" Zároveň měnila se scenerie a ku podivu nebyl jsem nikterak překvapen, spatřiv se na krásné mýtině uprostřed exotických stromů.
Uzřel jsem divoký chorovod postav, bakchantek, napolo nahých, popíjejících ze stříbrných misek a tlukoucích v sistra i drobné bubínky. Uprostřed stála vztyčena bílá socha. Nebyla však již sochou, nýbrž živoucí krásnou ženou, plnou života a vášně. Roušku, pokrytou hvězdami, která halila její tělo, s pohrdáním odhodila a stála zde nahá, divoká a smějící se. Všiml jsem si teprve nyní kamenného oltáře, na němž ležel před výstupkem s plápolajícím ohněm nahý muž. Byl pohřížen v spánek a jeho údy byly spoutány. V ten okamžik přistoupila bohyně k oltáři. Všiml jsem si, že drží v ruce tenkou dýku. V nejbližší vteřině divoce vykřikla a ponořila dýku do prsou mužových. Tělo jeho pouze lehce sebou škublo. Bohyně zachytila jeho krev do obrovského měsidla, smísila s vínem, načež část vlila do ohně, kdežto ostatek postavila nohám oltáře, volajíc: Evoe! Evoe! Rázem přiskočily bakchantky k amfoře, nalévaly si do pohárů a pily s divokými výkřiky rozkoše, která nakazila i mne! Cítil jsem nevypsatelnou rozkoš z vraždy a krve, spojenou s touhou napíti se také, a současně naplňovala se moje krev palčivým, neodolatelným ohněm vášně a smyslnosti!
Nebyl jsem překvapen a ohromen ani ve chvíli, kdy puzen zvědavostí přistoupil k oltáři a poznal v zavražděné oběti na kamenném oltáři svého přítele Lamače! Vše zdálo se mi tak přirozeným, jasným a samozřejmým, stejné jako se mi jevila přirozenou bujná veselost, která mne opájela, která naplňovala po okraj celou mou bytost, podobající se poháru šumícího nápoje. Vnikala do mne z ovzduší vstupovala do mne všemi póry a zdálo té mi, že moje tělo jest jediným rudým plamenem. Tleskal jsem rytmicky rukama, pak zmocnila se horečka rytmu všech mých údů, a počal jsem tančiti s bakchantkami, zpívaje jakýsi divoký, šílený chorál.Byla hluboká, krásná noc, měsíc svítil nad příkrými skalami v dálce, pod nimiž v jakési propasti — pokud shlédnouti dovolovala řada vysokých stromů — válely se modravé páry, světélkující v záři luny. Slyšel jsem, jak chorál vzrůstá, nese se ke hvězdám, krásný, strašlivý a Šílený, vítající přífomnosť bohyně mezi těmi, kdož ji oslavují, a zvěsťující její sňatek s novým mužem, jenž přichází na řadu, aby okusil svrchované rozkoše a blaženosti. Viděl jsem, že všechny zraky spočívají při tom na mně, když ucítil jsem do tváře horké zavanutí neviditelného dechu. Postavy počaly blednouti, mizely, vše zahalilo se v mlhu, pak v tmu, z níž pronikalo jasněji a jasněji žluté světlo.
Seděl jsem v chodbě, nade mnou skláněl se Helgar, dýchaje mi prudce do tváře. „Jste zpropadený blázen, Odone," volal na mne. „Není radno vystavovati se pohledům této modly. Ještě chvíli a mohl jste býti oženěn s tímto přízrakem. A pak…“ Pohlédl na mne výrazně s tragickým posunkem. Vypravoval jsem mu o svém vidění. Nebyl jím nikterak překvapen. Kývl pouze několikráte hlavou a když jsem dokončil své vypravování, řekl temně: „Není pro vás foto ovzduší. Nesmíte již přijíti v dosah této sochy bez náležité výzbroje." „Proč však dosud nikoho nenapadlo ji zničiti?" namítl jsem. „Tuto myšlenku mělo již přemnoho lidí, nikdo však jí neprovedl. V posledním a rozhodném okamžiku nenalezl nikdo odvahy vztáhnouti na ni ruku, nebo upustil,aniž sám věděl z jakých důvodův, od úmyslu, nebo mu v tom zabránila hra tak zvané náhody. Vidíte, že ani kněží maltézského řádu, kterým bývalý klášter náležel, nedovedli si od ní pomoci a spokojili se tím, že ji uvěznili v podzemních chodbách, které pak zazdili."
Provlékli jsme se opět otvorem mezi hromadou rumu a vyšli barokní kaplí na svéží červnový vzduch. Byl jsem stále jako ve snách, slučuje skutečnost s nedávno sptřeným viděním. Vykouřil jsem doutník,vypil nékolik pohárků koňaku, a vzpamatoval se posléze poněkud. "To musíte potlačit silou vůle, Odone," Helgar řekl. "Není vlivu, který by odolal vaší vůli, bylo-li jí správně, v pravý čas a oekonomicky užito." Sedčií jsme ještě dlouho do noci a matné pološero počínalo se ploužiti zahradou, když jsme se ubírali na lože. Helgar vykázal mi ke spaní veliký rohový pokoj se třemi okny, z nichž dvě otevírala se dolů na město, město, třetí vyhliželo na luka, vystřídávaná menšími lesy a dědinami, roztroušenými v dálce jako bílé kostky. Odebral jsem se ihned na lože, nemohl jsem však dlouho usnouti. Cítil jsem stále tajemné doteky záhadných a vzrušujících událostí, které mne burcovaly v nervosní neklid. Když jsem posléze usnul, padalo již slunce plným město, třetí vyhliželo na luka, vystřídávaná menšími lesy a dědinami, roztroušenými v dálce jako bílé kostky. Odebral jsem se ihned na lože, nemohl jsem však dlouho usnouti. Cítil jsem stále tajemné doteky záhadných a vzrušujících událostí, které mne burcovaly v nervosní neklid. Když jsem posléze usnul, padalo již slunce plným proudem do pokoje. Měl jsem podivné, divoké sny, v nichž pohybovala se nepřetržitě postava strašlivé bohyně. Viděl jsem tančící postavy bakchantek, smějících se a jásajících, držících v rukou poháry, naplněné krví. Smály se na mne bělostí svých dravých zubů a ulévaly na podlahu pokoje příšernou úlitbu.Křepčily kolem mého lože a jejich kruh se neustále úžil. Volaly na mne: „Vystup z našeho kruhu, můžeš-li!" jako by byly vytušily mou touhu uniknouti z jejich příšerného středu. Vztyčil jsem se a chtěl jsem uniknouti. Byl jsem však bos a štítil jsem se doteku krve, která byla rozlita kolem mé postele. „Vždyť je to krev tvého přítele, proč se jí lekáš?" volaly dále, a nové purpurové pruhy rozlévaly se po podlaze. Přibývalo jich, slévaly se v jednu kaluž, která rostla, blížila se ke mně, ponechávajíc pouze nepatrný ostrůvek, na němž jsem stál, a i ten se neustále zužoval. Cítil jsem zápach čerstvé, kouřící se krve lidské.
Ještě okamžik a věděl jsem, že musí zaplaviti i moje nohy. Cítil jsem, že v té chvíli stane se něco strašlivého, co jsem zřetelně předvídal, nedovedl však nikterak vymeziti. Smrtelný pot perlil se mi na čele, chtěl jsem vykřiknouti, avšak hrdlo mé bylo staženo jakoby neviditelným sevřením rdousících rukou, mátožných a hadovitých, jimž jsem se marně bránil. V tom uchopila mne silná ruka v zápěstí vlekla mne za sebou. Cítil jsem záchranu a náhle jsem se probudil. Nade mnou stál Helgar a držel mne pevně za ruku. „Víte, kolik je hodin, Odone? Nechybí mnoho do půl jedné s poledne. Měl jsem obavy o vás, když jste tak dlouho nevstával, obavy jistě dosti oprávněné po včerejším vašem stavu. Měl jste asi podivné sny, jak bylo viděti ze zděšenéhovýrazu vaší tváře…“ Posnídali jsme na verandě. Slunce pražilo i stinným loubím, které se nad námi klenulo, a prudké kořenné vůně zaplavovaly zahradu.
Vrátný přinesl poledni noviny a položil je na stůl před nás. Chopil jsem se jich bez zájmu a mechanicky a chtěl jsem je již odložiti s lenivým zívnutím, když pojednou padl můj pohled na titul za denními zprávami: Malíř Václav Lamač mrtev.” Tvůrce neobyčejných figurálních maleb, nadšený snílek a umělec, jenž přibližoval se právě k zenitu své činnosti, byl zasažen náhlou smrtí v čas, kdy vzácný jeho talent sliboval největší rozpětí. Zpráva ťato dochází nás právě při závěrce listu, neboť nenadálé úmrtí umělcovo bylo objeveno až několik hodin po jeho smrti. Vrátíme se k této události ve večerníku svého listu obšírnějším článkem. Václav Lamač zemřel srdeční mrtvicí a dle nálezu lékařů nastala smrt kolem jedné hodiny s půlnoci." Podal jsem noviny mlčky Helgarovi. Přečetl je a kývl zamyšleně hlavou. Chvílí nebylo vyměněno jediného slova. Dusné a tragické ticho stálo mezi námi. První přerušil mlčení Helgar. „Předvídal jsem to", pravil. „Hned po vašem sdělení o vidění, které jste měl v chodbě, tušil jsem, že Lamače stihla pohroma. Není první, která se stala v souvislosti s tímto ženským přízrakem. Buďte opatrným, Odone!" Pohlédl na mne významně a zapálil si cigaretu. Přecházel chvíli po verandě a zdálo se, že je úplně zaměstnán pozorováním lehkých obláčků, které se kupily na obloze. Odebrali jsme se do salonu, který nazýván Mozartovým.
Helgar udeřil do kláves a hrál podivnou improvisaci. Tajemný motiv se jí vinul, vracel se neustále jako utkvělá idea. Neslyšel jsem nikdy podobné hudby. Neměla ničeho společného s nějakým známým mistrem, nebylo v ní jediného zjistitelného vlivu. Byla podivně samostatná, nesouvisejíc se žádnými uměleckými tradicemi, a přece se mi zdálo, jako by se v ní přibližovalo něco velmi známého. Byla to hudba, jež vracela se do sebe, podivně neukončená, vnucujíc neustále představu mystického hada, který sám sebe hryže do ocasu. Seděl jsem zamyšlen a ponořen do podivných snů, když byl již dávno dozněl poslední tón, a trvalo dlouhou dobu, než jsem se otázal Helgara: „Jaká je to hudba? Neslyšel jsem nikdy jí podobné." Helgar se usmál a řekl: „Snad ji ještě někdy uslyšíte. Je to „Bitva Stínů," skladba velice stará, čekající však stále svého závěrečného akordu/'
„Bitva Stínů?… Co znamenají ťato slova?" Zdálo se mi, jako by se mi cosi v hlavě rozbřeskovalo, v zápětí však tento pocit zmizel. Měl jsem dojem, jakoby mi kdosi byl na zlomek vteřiny otevřel dvéře do uzavřené místnosti, bleskurychle však je opět zavřel, takže mi nezbylo ani času uvědomiti si v trvanlivých konturách obraz, který vznikl na mé sítnici. Věděl jsem pouze, že je to něco snad kdysi známého, nyní však dávno, dávno zapomenutého. Když jsem si v zápětí znovu opakoval tato dvě slova, ztratila pro mne úplně ráz svého prvního zvuku. „Nemohu vám více říci," odpovídal Helgar na mou otázku, na kterou jsem již úplně zapomněl, a přirazil hřmotně víko piana. Pak poodešel k starému sekretáři ve vedlejším pokoji, nadzvedl jeho víko, otevřel zásuvku a podával mi dva svazky rukopisu, z nichž jeden byl starý, psaný vybledlým písmem na zhnědlém papíru, druhý, psaný na novém papíru kolmým a energickým písmem Helgarovým.
„Prvý je originál klášterní kroniky, psaný knihovníkem maltézského kláštera bratrem Innocencem, druhý svazek je můj překlad z jazyka latinského do češtiny. Podávám vám oba k přečtení, abyste snad neupadl v pokušení, pokládati můj překlad za mystifikaci. Místa, kde rukopis na originále je přetržen, nebo neúplný, nebo nečitelný, jsou v mém překladě vytečkována. Rukopisu chybí začátek, nicméně souvislosti celkové to příliš nevadí, jak se přesvědčíte při četbě." Měl jsem se odebrati toho dne na svůj statek u L***, avšak události, které se nakupily v mém nejbližším okolí, odnímaly mi chuť, opustiti Prahu. Cítil jsem se tak magneticky stržen do jejich víru, že nebyl bych pociťoval dosti síly je opustiti ani tenkráte, kdybych byl měl jistotu, že mi přinesou ve svém dalším vývoji pohromu. Rozhodl jsem se dáti upraviti svůj pražský byt k delšímu pobytu, a Helgar, který dovedl výborně čísti myšlenky, bleskurychle vytušil můj úmysl, neboť řekl: „Zůstaňte několik dnů mým hostem, Odone. Myslím, že byste v přítomné době sotva našel dosti klidu na svém venkovském statku, a váš byt zde je neupraven. Sluha odnese vaši depeši na poštu."
Napsal jsem beze slova na papír, který mi Helgar podával, telegram, že nemám býti po několik dnů očekáván, a odebral jsem se, smluviv se s Helgarem, že sejdeme se kolem sedmé hodiny večerní na verandě, do pokojů, které mi byly vykázány. Byl to zmíněný již rohový pokoj, kde jsem spal, a přiléhající k němu menší, zařízený téměř jako studovna. Odebral jsem se do něho, a spustiv na pólo žaluzie, ulehl jsem na krátké sofa, zapálil si dýmku a jal se prohlížeti rukopis.

II. ZÁPISKY BRATRA INNOCENCE.

Nebyla to nedůvěra ve správnost překladu Helgarova, ale pouze zcela přirozená a vsnadno vysvětlitelná zvědavost, která mé přiměla zabývati se dlouho prohlížením starého rukopisu. Byl psán církevní latinou, písmem neobyčejně krásným, pravidelným a energickým, téměř bez škrtův a výryvek, stlačeným a hustým. Inkoust byl značně vybledlý, papír zhnědlý stářím Několik prvních listů rukopisu chybělo a mnohé jiné byly neúplné, mnohým chyběla cela polovice. Jiné strany bylv napolo smazány byvše patrně po léta vystaveny zhoubným vlivům vlhka- Helgar měl jistě nadlidskou práci s překladem tohoto rukopisu ' Při nadprůměrné kaligrafičnosťi jeho písma. Po chvíli zamyšleného prohlížení starého, poškozeného svazku papíru zvítězila dychtivosť poznati jeho obsah a tu bylo lze ukojiti ponořením se v Helgarův překlad, který ležel přede mnou srozumitelný a čitelný, upravený k pohodlné četbě. Odložil jsem ne bez jisté posvátné úcty a šetrnosti starý rukopis a dal se do čtení Helgarova překladu, který, jak jsem se přesvědčil, byl vyhotoven se svědomitou přesností a věrností.
…, slyšel jsem nesmírně mnoho o spoustách zla, jez napáchala tato hrozná socha, které neměl nikdo odvahy zničiti, při tom vsak musil jsem se nesmírně podivovati její božské kráse. A tu řekl jsem si po chvíli velikého uvažování, že tato socha ďábelské bohyně honosí se krásou, která nepřísluší peklu a zločinu, a kterou si ďábel patrně pouze vypůjčil od nebes aby jí mohl používati jako zbraně proti těm, jež chtěl lákati do svých osidel. A řekl jsem si dále, že tato socha Venus-Astartina, kdyby byla zbavena zlých vlivů, kterými je prosáknuta, mohla by svou krásou vykonati mnoho dobrého, protože její krása musila by pak povznášeti, takže byl by °bratem proměněn v prostředek a nástroj ctnosti. A tak vznikla ve mně myšlenka vrátiti tuto krásu tam, odkud byla uloupena, totiž nebesům. Přivážím vám ji, ctihodní otcové, abyste, okouříce ji kadidlem a pokropíce svěcenou vodou, a vykonajíce kolem ní očistné a posvátné obřady, oblékli ji v roucho protkané zlatými hvězdami, které na svůj náklad pořídím na odčinění hříchů svých, a postavili ji na oltář, aby se stala obrazem Matky Boží, od níž si jistě vypůjčila svůj neodolatelný půvab” - tak mluvil hrabě don Tankred de Ravellos, udatný rytíř a bohatýr, stoje před velmistrem našeho řádu, zatím co dvě černá pážata odhalila pře námi mramorovou sochu, zahalenou v šedé prostěradlo.Pamatuji se, jak ozval se výkřik z hrdel všech bratří a ani sám velmistr nedovedl opanovati v prvním okamžiku svůj úžas. Bratr Rufus zastiňoval si mladou tvář, jakoby oslněn krásou mramorového obličeje — právě tak, jako si zacláníme čelo, dívajíce se na předmět, nad nímž svítí plné slunce. Hleděli jsme drahnou chvíli na kamenný obraz. Nevím, jak jevila se v těchto okamžicích moje tvář, když jsem však pohleděl zmateně na tváře spolubratři, kteří stáli v půlkruhu kolem sochy, spatřil jsem vypoulené oči a v nich — ó hrůzo výraz úplně podobný onomu, jejž jevila tvář lotra na levici Páně na obraze v sakristii. I velmistr, veliký a silný otec Ambrož, jevil podobnou změnu na svých hubených lících, ačkoli zde bylo aspoň znát zápas mezi ctností a hříchem. Najednou se jeho obličej naplnil opět výrazem svaté vznešenosti a horlivosti. „Zahalte sochu l" zahřměl do mrtvého ticha, „a odneste ji na nádvoří, do stínu starých kaštanů! Tam zůstane zahalena až do mých dalších rozkazů. Do té doby nechť se nikdo neodvažuje k ní se přiblížiti nebo dokonce ji odhaliti!" Jeho rozkaz byl okamžitě vykonán. Socha zahalena do šedivého prostěradla a zdálo se mi, jako by se divoce smála skrze záhyby husté roušky, kterou na ni položila černá pážata. Otec Ambrož vzdaloval se zvolna ze síně, jeho bílý vous se chvěl. Jeho meč, nazdvihující konec pláště, dával svým pohybem tušiti, že ruka ctihodného starce sevřela jeho rukověť, jako to činívala ve chvílích svatého hněvu.

Byli jsme toho dne velmi zamlklí. Ticho viselo v refektáři. Pouze hrabě don Tankred de Ravellos, který byl hostem řádu, nepozbyl své nálady, vykládaje nám o posledních rozbrojích v jižní Itálii a o novém napětí mezi republikou Benátskou a Dubrovníkem. Hrabě don Tankred de Ravellos je neobyčejně odvážný a silný muž. Musí jím býti nutně, kdyžtě snáší s takovým klidem pohled na sochu ďábelské bohyně, neboť on jediný bez jakékoli zevní známky díval se do tváře bílého démona, když stál před několika hodinami odhalený v síni. Všiml jsem si, jak pohrává si klidně rukavicí, kterou svlékl se své pravice, a jeho černé oči se zdály lehce se usmívati, když objevil se ďábelský výraz na obličejích veškerých bratří.
Hrabě don Tankred de Ravellos je osobnost, která má zvláštní dar přesvědčovati. Nikdo nikdy, pokud mohl jsem býti svědkem, neodporoval jeho důvodům, ani náš osmdesátiletý velmistr, muž nad jiné moudrý a zkušený, Řekl-li něco don Tankred, bylo to vždy správné, že každý chápal, že naprosto nemůže býti jinak. Nikoho nikdy nenapadlo podrobovati jeho výroky a slova jakémukoli rozboru. Je také rytířem nad jiné zbožným a šlechetným. Kaple svatého Kosmy a Damiána při našem chrámu byla zbudována jeho nákladem. Kruh, tvořící gloriolu kolem hlavy svatého Jana Křtitele na hlavním oltáři našeho chrámu Páně, zhotovený z ryzího zlata, jest jeho darem. Jeho darem jest i zlatý kalich, který jest chloubou našeho kláštera. Nikdy nenavštívil našeho kláštera, aby neodevzdal velmistru velikého penízu pro místní chudinu. A častokráte daroval našim sklepům veliké sudy znamenitého vína, které zpestřovalo naše obědy a večeře ve dnech svátečních. Jest muž nad jiné učený. Zná podrobně literaturu všech století, ovládá jazyk latinský a řecký jako svůj vlastní a zná podrobně pohyby všech těles nebeských. Hrabě don Tankred de Ravellos je muž, na jehož přátelství může býti náš klášter právem hrd.

Pozorovali jsme dnešního večera zvláštní změnu na bratru Rufovi. Byl roztržit při modlitbě před večeří a po jejím ukončení zapomněl dokonce poznamenati se křížem. Bratr Martin chtěl na to upozornit velmistra, přemluvil jsem ho však, aby tak nečinil. Přísné pokárání, které je zvykem nejctihodnějšího našeho otce Ambrože, mohlo by způsobiti v duši mladého bratra veliký bol — a kdo ví? snad ho i zatvrditi, je-li na cestě k zatvrzení… Bratr Rufus je plachý mladý muž pohledu, který budí dojem, jako by byl stále něčím vyděšen. Znám takové plaché lidi. Jsou-li vybouření k odporu, stanou se schopnými největších pošetilostí. V jejich plachosti je ukryta strašná odvaha; Jejich plachost zdá se býti spíše bázní před vlastní nerozvážnou odvahou než před osobami druhými, jichž se obávají pouze jako možných burcovatelů síly. Znal jsem několik takových lidí, které Jsem po léta zpovídal. Jeden z nich je dnes postrachem obchodních lodí v egejských vodách a požívá pověsti nejnebezpečnějšího námořního lupiče.
29. duben. Nemohl jsem dnešní noci usnouti. Divné rozčilení vnikalo do mé krve a vyvolávalo ve mně hříšné myšlenky. Marně jsem se modlil růženec. Procházel jsem se po své cele a opět se vracel na lože, po chvíli znova vstávaje, abych poklekl před Ukřižovaným a prosil Ho o přispění. Rozsvítil jsem posléze lampu a dal se do čtení Aristotela. Uklidnilo mne to, moje myšlenky se počaly ubírati jiným směrem. Nabyv klidu, chopil jsem se štětce a jal jsem se pokládati barvami veliké L ve svém překladě. Právě když jsem položil dva modré body do očí okřídleného andělíčka, který si hověl v měkké podušce obláčku na příčné čáře písmeny, zaslechl jsem na chodbě šramot. Chtěl jsem již vystoupiti na chodbu, když v tom věžní hodiny, odbíjející dvanáctou, přehlušily lomoz a daly mi na něj zapomenouti. Ponořil jsem znova štětec do barvy a pokračoval ve své práci, když uslyšel jsem zaskřípění železných dveří, vedoucích do nádvoří. Vyhlédl jsem z okna své cely a spatřil ke svému úžasu bratra Rufa. Sfoukl jsem honem lampu, nechtěje mu poskytnouti možnost tušení, že někdo sleduje jeho počínání, a přistoupil opět k oknu. Byla jasná, měsíční noc. Staré kaštany vrhaly strašidelné stíny a v jich šeru zdvíhala se zahalená socha jako šedý přízrak. Ozvalo se ve mně hrozné tušení, a nejbližší chvíle potvrdily jeho pravdivost Bratr Rufus kráčel přímo k soše, ohlédnuv se zprvu po oknech; měl jsem zrovna dosti času, abych skryl hlavu za okenní rám, než jeho pohled spočinul na okně mé cely. Od této chvíle pozoroval jsem ho již nerušené. Jakou strašnou úzkostí chvělo se při tom srdce mé a přece nemohl jsem se odtrhnouti od divadla, které ukazovalo mi přítomnost Belialovu v celé její hrůze! Neboť ubohý bratr Rufus přistoupil nyní k soše, ó hrůzo! a strhl s ní šedivou roušku! Viděl jsem, jak snesla se k zemi a jak bratr Rufus, odstoupiv od ní dva kroky, díval se v zločinné extasi na ďábelský obraz. Nemám tušení, jak dlouho trval tento příšerný výjev. Sevřel jsem pevněji růženec ve své pravici a má levá ruka mimoděk se vztáhla po škapulíři. Modlil jsem se k Bohu, aby ochránil nešťastného bratra Rufa a celý klášter ode všeho zlého.
30. duben. Bratr Rufus je úplně změněn. Jeho tvář nabyla zcela jiného výrazu. Je nepřítomen v modlitbách, je nepřítomen v obřadech. Při hoře bylo to zvláště zřejmě patrno v jeho očích, které plápolaly horečným leskem, jenž však neměl jediného paprsku pro své okolí. Neřekl jsem nikomu o výjevu, který jsem spatřil v noci před sochou. Jeho stopy byly zahlazeny, neboť bratr Rufus přehodil přes ní opět roušku, než ji opustil, a otisků jeho obuví si nikdo nepovšiml. A jsem na vahách, mám-li říci samotnému Rufovi, že jsem ho spatřil. Nebude lépe sledovati ho ničeho netušícího a bdíti z povzdálí nad spásou jeho duše? Otec velmistr pronesl dnes několik vět o nutnostech brzkého vysvěcení sochy, načež bude odevzdána svému vznešenému účelu. Socha bude z prvu vysvěcena na nádvoří, aby nic znesvěceného nedotklo se ovzduší chrámového a pak tepve bude postavena na oltář a vysvěcena znovu. Je sice jisto, že ďábel, který je v ní, nemohl by s ní vejíti do chrámu a musil by ji opustiti před jeho prahem, nicméně opatření otce Ambrože jeví se mi přece velmi prozřetelným a moudrým. Což kdyby Obmyslný přece část sebe skryl v záhybu mramoru a znesvětil chrám? Vzhledem k tomuto brzkému očištění sochy od ďábla počínám se dívati trochu klidněji na počínání bratra Rufa. Vždyť nebude moci v něm pokračovati, jakmile ďábel bude vypuzen svěcenou vodou a kouřem kadidla. Což, uchýlí-li se pak do srdce bratra, Rufa, s nímž byl jednou navázal styk? O běda! Nová starost vyrůstá v duši mé! 2. květen. V noci na dnešek opakoval se opět výjev s bratrem Rufem a sochou. Co však jsem spatřil, vymyká se úplně možnosti vypsati! Bylo hrozné, co činil bratr Rufus, a bojím se, že se poskvrňuji pouhou vzpomínkou na tento výjev! Budiž Bohu dík! Dnes shromáždil nás otec Ambrož v refektáři a oznámil nám, že o polednách bude socha na nádvoří vykropena, okouřena a posvěcena. Při tom rozkázal, že nikdo nesmí na ni přímo pohlédnouti a statí k ní vůbec s tváří obrácenou. Také oznámil, že hrabě don Tankred de Ravellos poslal klášteru darem překrásné roucho pro mramorovou sochu, která v něm bude zobrazovati Matku Boží. Dal je rozestříti před námi a dech se v nás úžasem zatajil. Byla to práce neobyčejná! Nejjemnější látka blankytně modré barvy oblohy byla protkána na výsost uměleckým způsobem hvězdami, jež byly vyšity pravým zlatem. Na dolej­ším okraji bylo několik lilií; byly vyšity z drobných bílých opálův a perel. Budily dojeni úplně čerstvých, živých květův a to tím spíše, že drobné démanty, rozseťé po jejich bílých kališích, podobaly se zcela duhově hrající rose. Byli jsme všichni uve­deni v obrovský úžas nejen neobvyklou nádherou tohoto roucha, jež bylo určeno zdobiti Matku Kristovu jako vládkyni světa, nýbrž i neobyčejnou zbožností šlechetného našeho příznivce, hraběte dona Tankreda de Ravellos. Bylo půl dvanácté v poledne, kdy hlas zvonu volal nás všechny na nádvoří. Otec Ambrož sám osobně rozhodl se vykonati posvěcení sochy. Maje v rukou kropidlo a kaditelnici, obcházel za nepřetržitých našich modliteb sochu. Vzduch byl nehnutý, ni lístek se nehýbal a dým kadidlový utvořil kolem sochy hustý bělomodrý oblak. V ten oblak zahalen, vymýtíl ctihodný otec Ambrož Obmyslného z bílého mramoru, načež, zbaviv tento obalu, přehodil přes něj blankytné roucho, které mu podali dva ministranti. Socha pokropena znovu od hlavy k patám svěcenou vodou a donesena pak za hlaholu zvonů v slavnostním průvodu do klášterního chrámu, kde postavena na oltář v západní lodi. Zdá se mi vskutku, že kouzlo ďáblovo ze sochy úplně zmizelo. Její vliv na bratry ustal, neviděl jsem již ďábelských tahů v obličeji zbožných mnichů, a také já neměl jsem již při pohledu na ni oněch dojmů, kterých zakusil jsem při jejím prvním spatření, jakmile byla socha na dvoře naposledy pokropena, dovolil totiž ctihodný náš velmistr, otec Ambrož, abychom na ni pohlédli. Když byla socha — nyní již obraz Matky Boží — vztyčena na oltář, záříc oslňující krásou své božské tváře a blankytného roucha, posetého hvězdami a květy, bylo přikročeno k novému jejímu vysvěcení, které vykonal opět osobně náš ctihodný velmistr za asistence nás všech knězi ostatních. Také tento obřad byl provázen mohutným hlaholem zvonův a plápoláním dvou set tlustých švec, při čemž sbor mnichů zapěl slavné chorály ke cti a chvále Matky Boží. Ke konci vystoupil náš velmistr na stupně oltáře a obráťiv se tváří k nám, prohlásil sochu za obraz Panny Marie, Královny nebeské, a doporučoval celý klášter a veškeré jeho okolí Její milostivé ochraně a přízni. Byl to velebný a krásný okamžik, jehož nikdy nezapomenu! Jak plápolaly drahokamy v mihotavé záři svěc na rouše Královnině! V kouři kadidla, jenž ji zahaloval, budila vskutku dojem, jako by sestupovala na bělomodrém oblaku s výšin nebeských. Ó, poznali jsme všichni v té chvíli, že nebeská krása byla v pravdě navrácena nebesům, jimž byla uloupena. Byl to opravdu dnes slavný den! Po ukončení slavných obřadův a vykonání modliteb před nově zasvěceným oltářem shromáždil nás kníže velmistr otec Ambrož opět v refektáři, kde pronesl slavnostní řeč ke chvále Matky Boží a nabádal nás k lásce a svornosti. Po něm ujal se slova spirituál řádový bratr Damián hrabě z Kovařic, který podal řečí vzletnou stručné dějiny klášterní a ukončil slovy vděčnosti hraběti Tankredu de Ravellos, projeviv lítost, že znamenitý tento muž nemohl býti přítomen tklivé oslavě, byv právě velmi zaneprázdněn politickým posláním u dvora Svatého Otce. Po pronesených řečech byla sváteční hostina, při níž podávána nejlepší vína našich sklepů. Díval jsem se na bratra Rufa a pozoroval ho úzkostlivě po všechny okamžiky. Byl málomluvný a smutný, nicméně jeho dřívější nepřítomnost, zdálo se mi, že zmizela. 10. květen. Zahrada klášterní a celé jeho okolí pokrylo se takovou spoustou krásných květů, že zdá se nám, jako by se byl ráj snesl na zemi, Mramorová madona v chrámě je teď neustále obklopena růžemi, fialkami, petrklíči a liliemi. Věřící navštěvují nyní ještě hojněji náš chrám, ačkoli mu prokazovali vždycky velikou pozornost. Pověst o překrásné Madoně, jaké nevytvořil ještě jediný umělec, rozlezla se po všech krajích a se všech končin přicházejí zvědaví a zbožní obdivovatelé Včerejší neděle byla návštěva věřících tak veliká, že chrám nemohl jich ani v jedné denní době všech pojmouti, a ve městě nebylo lze dostati jediného noclehu. Bratr Rufus chová se velmi nenápadně a je to důkazem, že Obmyslný ztratil nad ním veškeru moc. v 17. květen. Dnes jsem spatřil mezi věřícími, když jsem sloužil mši svatou, ženu, která vzbudila můj svrchovaný úžas. Bylo to právě při pozdvihování, když obrátil jsem se tváří k věřícím; klečela tak, že musil jsem jí pohlédnouti přímo do tváře. A zena fa byla na vlas podobna naší mramorové Matce Boží, jako by byla jejím modelem. Měla červenavé vlasy šafránové barvy, přecházející do odstínu měděného, a veliké oči, které budily dojem, jako by byly plny plamenů. Ačkoli jsem člověk klidný, zatajil se ve mně dech při pohledu na ni, jak byla krásná. 19- květen. Hle, událost, která hluboce zarmoutila nás všechny a která zůstane vždy neblahou skvrnou v dějinách našeho kláštera: bratr Rufus uprchl! Dnešní noci opustil tajně klášter, zanechav své řádové roucho na prahu fortny. Bylo ihned zavedeno pátrání po neblahém uprchlíku. Nejmladší členové osedlali koně a rozlétli se po všech cestách, aby vyšetřili, kam se bratr Rufus uchýlil. Jsou to: Anselm, Benedikt a Sylvestr, vesměs synové z nejváženějších šlechtických rodův a rytíři velmi stateční. Vydali se na cestu v plné zbroji, majíce rozkaz vypátrati místo pobytu uprchlíkova, po případě ho i přivésti ať již po dobrém nebo násilím. Kníže velmistr však nařídil nepokoušeti se o jeho zpět přivedení, kdyby nebylo naprosto bezpečně záruky, že by se dílo podařilo. V případě tom pouze oznámí směr jeho útěku, a bude vypravena větší družina k jeho dopadení. Jest již večer, klekání dávno odzvoněno, bratří vrátili se do svých cel, pronásledovatelé však dosud nepřišli. Zmocňuje se mne neklid, duše naplňuje se temnými obavami. Kníže velmistr je velmi rozhořčen a rozladěn. Povolal si mne k sofě a jednal se mnou dlouho o případu bratra Rufa. Nezmínil jsem se mu, že přistihl jsem ho za nočního výjevu u sochy, neboť jsem si jist, že tato událost neměla vlivu na dnešní jeho čin; bylo to spíše důsledkem jeho povahy, nedostatku vůle, nedostatku schopnosti ovládati sama sebe.

20. květen. Dnes před polednem přibyl bratr Benedikt ve stavu nanejvýše zbědovaném a přinesl strašné zprávy… Bratr Rufus propadl úplně svodům Obmyslného! Bratři Anselm a Sylvestr jsou mrtvi! Všichni tři bratří, vyslaní za uprchlíkem, vypátrali záhy jeho stopu, zvěděvše od několika lidí, kteří ho spatřili, kudy se ubíral. Za branou opatřil si od povozníka koně, zaplativ za něj velikou sumu, a uháněl směrem k Havranímu Hrádku. Stopy koňských kopyt potvrzovaly správnost výpovědí. Bratří dali se cvalem silnicí a projedše po ťříhodinném letu lesem, dostihli skály, na níž stojí tvrz, již po deset let opuštěná. Majitelé se z ní vystěhovali, protože pověst tvrdila, že v ní straší. Zde se stopa ztrácela. Anselm sestoupil se svého koně a vystoupil na skálu, vyhoupl se na zeď a pohlédl do síně, která bývala hradní paní vyhrazena. Za chvíli se vrátil se zprávou, že bratr Rufus sedí u stolu se ženou měděných vlasů, na vlas podobnou naší mramorové Madoně, a popíjí s ní víno. Nepozorován spatřil je, s tvářemi planoucími vášní a nevázaným veselím.

Uvázavše koně, vystoupili všichni po příkré stezce na skálu a dospěli k hrádku. Spatřili pohoršlivou scénu, při tom však nemohl Benedikt popříti, že se v něm tajil dech při spatření překrásné ženy, tak na vlas podobné naší nové Madoně! Ubohý bratr Rufus í leskem vtrhli do síně s tasenými rapíry. Rufus byl úplně překvapen, neztratil však duchapřítomnosti. Vrhl se k svému kordu a postavil se před svoji milenku, která nehnula brvou, prohlížejíc si bratry s pohrdáním. „Vzdej se, bratře Rufe, a pojď s námi!" zahřměl bratr Benedikt. Rufus se usmál. „Nechtě mne na pokoji, bratři. Nenuťte mne ke krokům, jichž byste později trpce litovati. Vyřiďte knížeti velmistru, aby mne přestal považovati za jednoho ze svých, vyřiďte můj nezvratný úmysl nevrátiti se nikdy již pod střechu klášterní. Je to mé poslední slovo v této věci a nesnažte se mne přemlouvati. Pokusí te-li se však o násilí, buďte jisti, že dovedu hájiti své svobody i svého života."

Místo odpovědi vrhl se Anselm proti Rufovi a druzí dva, kteří stáli dosud na prahu, krátce za ním. Dříve však, než se dostali ke skupině, vzkřikl Anselm a padl k zemi. Kord Rufův pronikl jeho hrudí a myslím, že byl na místě mrtev. Nyní přitiskl se Rufus zády ke stěně a počal zápasiti s druhými bratry. „Nikdy bych nebyl v něm hledal tolik síly a obratnosti," pravil nám bratr Benedikt. „Když se zdálo, že bratr Rufus musí již podlehnouti, sehnul se pojednou tak, že zaujal téměř pózu ležícího, a opíraje se levou rukou o zem, vbodl svůj kord ze spodu do mých prsou. Zavrávoral jsem, před očima se mi udělaly mžitky. Byl to pro Rufa pohyb velmi nebezpečný, neboť mohl býti velmi snadno námi skolen; provedl jej s takovou rychlostí, že moje poranění stalo se dříve, než kdokoli z nás se vzpamatoval. Když jsem se probral z mrákot, spatřil jsem, že bratr Martin stojí odzbrojen uprostřed síně. Rufus vyrazil mu kord z ruky, ušetřil však jeho života. Martin krvácel jen zcela nepatrně z levé strany hrdla. Vzpřímil jsem se poněkud, pokud mí dovolovala rána a ztráta krve, a potácel se podél zdi k oknu, kde opřel jsem se o rám. „Varoval jsem vás včas, bratří, abyste mě nechali s pokojem. Jest jen vaší vinou, že bratr Anselm je mrtev a Benedikt raněn. Dám obvázati vaše rány a poskytnu vám náležitého občerstvení, do večera musíte však opustit moje sídlo. Benediktovo poranění není těžké (prohlížel moji ránu, rozepjav můj oděv), a za několik hodin bude tak zotaven, aby mohl nastoupiti zpáteční cestu. A teď s bohem, bratří, nikdy mne již v životě nespatříte, což je ostatně ve vašem zájmu."

Díval jsem se při slovech Rufových na jeho milenku. Prohlížela nás s jakýmsi nedbalým zájmem, který jevila již při našem zápasu. Nepohnula brvou pří smrti Anselmově, neprojevila nejnepatrnějšího rozrušení, pohled na krev nevyvolal v ní nejmenšího pohnutí. Při slovech Rufových srkla nepatrně vína z poháru a pohlížela opět na naši skupinu. Nepřenesla jediného slova, pouze její oči jevily prudký život, metajíce pohrdavé blesky, jež bičovaly naše duše. Bratr Rufus, domluviv, zatleskal třikrát dlaněmi, načež vstoupili do síně dva zbrojnoši. „Ošetřte náležitě tyto dva muže, ovažte dobře jejich rány, poskytněte jim občerstvení a posily. Opatřete i jejích koně vším, čeho mají potřebí k delší^ namáhavé cestě, a postarejte se, aby před západem slunce opustili tvrz."

Zbrojnoši odváděli nás zvolna ze síně a Rufus díval se za námi s hlavou vztyčenou, opíraje se o svůj tenký kord. Prošli jsme čtyřmi pokoji, jichž zevnějšek byl velmi zanedbán, načež, sestoupivše po deseti schodech, ocitli jsme se v rozlehlé síni se dvěma lehátky. Sluhové pokynuli nám beze slova k odpočívadlům a odešli, zamknuvše za sebou dveře. Za chvíli upozornilo nás chrastění klíčů, že se vracejí. Přinesli velikou nádobu s vodou, několik kelímků s vonnými mastmi, teplé pokrmy a víno silně kořenné vůně. Položili jsme jim několik otázek. Nechali je úplně bez odpovědi, jako by vůbec nebyli slyšeli našich slov. Jejich tváře byly obřadné, lhostejné a odpuzující. Černý oděv, ve který byli oblečeni, zesiloval chmurnost jejich zevnějšku. Když nám byli velmi pečlivě vymyli rány, nakapali do nich vonných balsámův a zručně je obvázali. Pak připravili nám na stolek pokrmy a vína a zmizeli jako duchové. Opětné zaskřípění zámku pouze nás poučilo, že dveře byly za námi uzamčeny. Dali jsme se dychtivě do zvěřiny, neboť jsme byli důkladně vyhladovělí a vysíleni. Víno, kterým jsme zapíjeli horký pokrm, provázený bílými chleby, bylo velmi silné a žhavé a jeho kořenná vůně teprve nyní se náležitě uplatnila. Bylo v něm jistě přimíšeno opiátům. Neboť sotva jsme vypili dva poháry, zmocnila se nás nepřemožitelná ospalost. Převalili jsme se na lehátka a usnuli jsme v okamžiku.

Když jsme se probudili, byla síň naplněna šerem. Slunce zapadalo. Bylo viděti oknem, jak mizí za protějšími vrcholky. Dveře, jichž jsme dříve nepozorovali, ježto nesly úplně barvu stěn, protilehlé oněm, kterými jsme byli vešli a kterými vcházeli a odcházeli oba zbrojnoši, byly otevřeny dokořán a z nich vedly schody přímo do předhradí. Cítili jsme se oba ku podivu posíleni a sešli hbitě se schodů Dole, pod strání, spatřili jsme své dva koně, uvázané u stromu. Pochutnávali si právě na seně, které jim bylo za naší nepřítomnosti předloženo, a byli v dobré míře. Sestoupili jsme se skály, vyhoupli se do sedel a vydali se na cestu.

Koně, posílení obrokem a odpočatí, klusali čile po silnici. Ohlédl jsem se několikráte k hrádku a vždy uzřel jeho šestibrannou věž se štíhlou, zahrocenou střechou. V jejím okně zahlédl jsem kmitnouti se světlo. Nastal soumrak, zesílený ještě šerem lesním, do něhož jsme nyní vnikali. Ačkoli svítil měsíc, blížící se úplňku, byla přece v lese značná temnota. Musili jsme zvolňovati krok, koně klopýtali každé chvíle o kořeny, větve borovic bičovaly nás do tváří. Bratr Martin vzpomněl si náhle, že mu chybí bambitka, kterou ještě před chvílí určitě měl. Požádal mne, abych jel zvolna ku předu, že se vrátí, aby vyhledal svou zbraň, která nemůže ležeti daleko a které si vysoce cení. Namítl jsem, že bych mu mohl pomoci při hledání, což však odmítl úzkostlivým způsobem, který mne překvapil. Současně již také obrátil svého koně a klusal nazpět. Zmocnilo se mne neuvědomělé podezření. Setrval jsem chvíli na místě a pak dal se zvolna za Martinem. Podezření mé vzrůstalo, čím déle jsem jel. Nabyl jsem jistoty, že Martin vůbec bambitky neztratil a že jeho tvrzení bylo pouhou záminkou. Pobodl jsem koně a zvolnil jsem opět jeho klus, když uzřel jsem v neveliké vzdálenosti před sebou Martina. Blížil se k hradu, nyní seskočil, před jeho svahem uvázal koně a vystupoval po stráni. Uvázav svého koně opodál jeho, následoval jsem Martina. Byl ve značné vzdálenosti přede mnou a dávno již v nitru hradním, když počal jsem slézati stráň. Pospíšil jsem si, neboť jsem zaslechl rozčilené hlasy, které pronikaly ke mně zřejmě z předhradí. Za chvíli po té zaslechl jsem dva výstřely. Dech se ve mně zatajil. Věděl jsem, že se stalo něco osudného. Ocitl jsem se v témže okamžiku na vrcholu svahu a tu spatřil jsem v měsíčné záři hrozný výjev: asi dvacet kroků přede mnou ležel v trávě Martin s roztříštěným čelem. Ze zející rány, otevřené kuli bambitky, valila se krev. Nad bambitkou, kterou svíral v ruce, vznášel se v nehnutém vzduchu obláček kouře. Proti němu stál, zahalen v černém plášti, Rufus, a z bambitky jeho se rovněž kouřilo. Temně a ledově díval se na svého soupeře, maje klobouk hluboko do čela přitisknutý. A po schodech terasy, vedoucí k vratům hradním, sestupovala milenka Rufova, nesouc kyticí čerstvých růží. Voněla k nim svůdně a povzdechla rozkošnicky: Jaká velkolepá noc! Jak božsky smyslné kouzlo! Pojďte, Rufe, a nechtě mrtvé mrtvým! Nebude mi již nikdy vyznávati lásku, ubožák!'

Rufus se obrátil, políbil své milostnici ruku a zmizel s ní ve stínu stromoví. Vystoupil jsem k Martinovi. Jeho skelné oči byly obráceny v sloup. Jako šílený spěchal jsem z tohoto proklatého místa, ponechávaje Rufa ďáblu, jemuž neodvratně propadl." Tak mluvil bratr Benedikt a veškeří bratří setrvali v hlubokém a bolestném mlčení. Nikdo z nás nepromluvil slova po dlouhou dobu, až posléze kníže velmistr, obráťiv se na odchodu u dveří, pravil třesoucím se hlasem:„Zdá se, že se do našeho kláštera vloudil nepozorovaně velmi nebezpečný a rušivý živel. Nikdy dosud nebyla kázeň těchto svatých míst porušena a náš klášter těšil se od svého založení nejskvělejší pověsti. Tato pověst jest již dnes pouhou pověstí. Nutno však přijíti celému zlu již nyní na kloub, nemá-li zapustit kořeny své hlouběji."

Zdálo se nám pří těchto slovech knížete velmistra, jako by byl chtěl říci ještě něco více a jako by byl chvíli váhal, než se rozhodl pomlčeti o věci, kterou měl na srdci. Odešel s hlavou hluboce nakloněnou a uzavřel se ve své cele, z níž nevyšel mimo čas obvyklých modliteb po celý den. Bratr Benedikt byl nucen záhy odpoledne uchýliti se na lože. Je zřejmo, že události, jichž byl očitým svědkem, hluboko otřásly jeho duší a jeho zdravím. Ačkoli jeho rána v boku neukazuje nijakého hnisání a postup hojení je příznivý, lomcuje jím občas prudká horečka.

… Bratr Benedikt dnešního rána zemřel. Nenabyl před smrtí vůbec vědomí. Svaté Svátosti přijal se zrakem do neurčitá upřeným, jako by vůbec neměl tušení, oč běží. Stále volal ženu s měděnými vlasy, zastíral si tvář a prosil bratrů za pomoc, nikdo však nemohl vytušiti, proti jakému vidění. Bratr Benedikt byl pravý cavaliere di giustizia; jeho devatenáct zjištěných šlechtických předkův obohatilo dějiny křesťanství veleslavnými činy, a dva z nich zúčastnili se válek za osvobození Svaté Země z rukou nevěřících. Kníže velkopřevor pronesl nad jeho rakví krásnou řeč, v níž vyzdvihoval zejména skutečnost, že zemřel po ráně, utržené na zachránění dobrého jména Rádu. Jeho tělo bude uloženo do řádové hrobky způsobem mimořádně slavnostním…. Hrabě don Tankred de Ravellos dostavil se na návštěvu do našeho kláštera právě dnes, k pohřbu frá Benedikta. Byl bolestně překvapen zprávami o pohromě, která stihla klášter hanbou, uvalenou na něj nešťastným bratrem Rufem, a doporučoval nás milostivé ochraně nové Matky Boží. Kníže velkopřevor probudil se jeho příchodem poněkud ze své zasmušilostí a roztrpčenosti. Don Tankred vnáší vždy do našeho ovzduší nového ducha a nový život. Všechno okřálo novou radostí a novými nadějemi jeho příchodem. Při tom vlak don Tankred nikdy neprojevoval pravého veselí. Myslím, že jsem ho neviděl ještě nikdy opravdově se radovati. Jeho úsměv má cosi bolestného, jakoby chtěl s mučivým úsilím zastírati tajný žal. Skoro se mi zdá, že ssaje do sebe všechny smutky svého okolí, takže čím více foto se raduje, tím temnější chmury zahalují jeho čelo. Obdivuhodným mužem je don Tankred de Ravellos! Pohřeb frá Benedikta vykonán dnešního večera s veškerými okázalostmi, příslušejícími tak zasloužilému členu Rádu. Celý klášter ztopen byl v šeru, když sestoupili jsme, oblečeni v slavnostní roucha po schodech do staré chodby,„vedoucí do hrobky. Nejmladší člen našeho Řádu, nemající dosud úplného vysvěcení, bratr Makarius, kráčel za rakví, potaženou černým sametem, a nesl rytířské insignie Benediktovy. Před rakví šlo ve dvojstupu dvacet bratrů s rozžatými pochodněmi, po obou stranách rakve šlo po čtyřech bratrech, nesoucích rovněž pochodně. Dále pak za rakví šli jsme^my ostatní, rovněž s rozžatými pochodněmi, s knížetem velkopřevorem v čele. Po cestě, trvající půl hodiny, dospěl náš průvod do staré hrobky, jejíž dlažba kryje řadu zdárných členů našich… Podlouhlý otvor označoval místo, kde bude spáti věčný sen frá Benedikt. Chorály znova zazněly, mohutně se nesouce pod dusnou klenbou, ztopenou v červenavý jas pochodní a svěc. Kníže velkopřevor pronesl znova vřelou pohřební řeč, v níž vyzdvihl zásluhy zemřelého, a rakev spuštěna za odříkávání modliteb do černého otvoru. Zvláštní duch vešel od smrti Benediktovy do našeho kláštera. Zdá se, jakoby byla veškerá srdečnost a družnost vyprchala ze srdcí bratří… Členové řádu pohybují se po chodbách jako stíny. Rozhovory jsou plaché a kusé. Každý jakoby se bál pohlédnouti svému druhu do očí. Zraky vyhýbají se vzájemně… Jest zřejmě pociťovati hluboký oddech všech, když společný oběd neb večeře v refektáři jsou ukončeny a členové řádu mohou se rozejíti k obřadům nebo do svých cel. Nikdo nechápe příčiny tohoto rozladění. Jaký stín vplížil se to do starých zdí našeho řádového domu, který býval povždycky domem pokoje a lásky? Mluvil jsem dnešního večera delší dobu s knížetem velkopřevorem. Povolal mne k sobě po večerních bohoslužbách a hovořil se mnou jakožto nejstarším po něm členem řádu o strastech, které dolehly na jeho silného ducha. Tázal se mne po názoru na rozladění, které se vplížilo mezi bratry, nemohl jsem mu však ničeho říci… Vždyť i pro mne je celá věc neméně záhadná a nedovede-li najíti kořene zla moudrý velkopřevor, jak bych jej mohl nalézti já?

10. července. Sbor bratří podobá se společnosti nevraživých a rozvaděných cizinců. I bratří, kteří lnuli k sobě nejupřímnějšími náklonnostmi, odvracejí se od sebe. Lhostejné pohledy staly se hněvivými. Tváře všech očividně se přeměňují. Kam se poděl odříkavý a oddaný výraz? Divoká pýcha prostupuje jejich tahy, všecky stopy křesťanské pokory mizejí. Běda! Jaká pohroma vznáší se nad tichým naším klášterem? Velkopřevor počíná churavěti, neopouští takřka své cely mimo nejnutnější bohoslužby. Dnes zavolal mne k sobě a prohlásil, že cítí blížiti se konec svých dnů. Namítl jsem, že málo šetří svého zdraví a že neměl by se tak namáhati. Uložil mi, abych ho po čas jeho choroby zastupoval, a zejména abych bděl nad pořádkem v klášteře a nad svorností mezi bratrstvem a mezi obyvatelstvem okolí, v němž počíná se zakořeňovati rozmařilost. Pokojné kdysi obyvatelstvo žije ve svárech, oddává se nejnečistším vášním, propadá zlu. Zpovědí ubývá. Zbožný duch vymírá. Došlo mne několik zpráv o opravdových orgiích, které se pořádají ve městě a které urážejí mravnost nejhanebnějším způsobem. Úpadek je tak veliký, že nelze ho ani přičítati zanedbání pastýřských povinností se strany řádového kněžstva.

20. července. Ve městě staly se dnes čtyři vraždy. Vinníci nebyli vypátráni. Mrtvoly čtyř bohatých konšelů nalezeny v řece. Čerstvé rány svědčí, že vraždy byly spáchány vesměs dnešní noci. Pátrá se po pachatelích, nečiním si však naděje na jejich vypátrání. Síří se pověst, že byli zabití v hádce o ženu… Který démon mohl vzbuditi tak strašlivé pudy?

28. července. O, nejstrašnější noci mého života! Kéž bych se jí byl nikdy i Péro vzpírá se vypsati, co uzřel můj zrak! Náš klášter je zničen, a lépe by bylo, aby kámen na kameni nezůstal z jeho posvátných zdí! — Kolem půlnoci byl jsem probuzen zvláštním lomozem. Rychle jsem oblékl roucho a spěchal do spodní části budovy, z níž ruch se šířil. Hlasy se zesilovaly, stopa vedla do kaple se sochou mramorové madony. Spěchal jsem s tlukoucím srdcem, netuše ničeho dobrého. Dvéře kaple byly pootevřeny a jimi rozléval se na tmavou chodbu úzký pruh jasného světla. Slyšel jsem chraplavé, opilé hlasy, divoký, necudný zpěv a dupání četných bosých nohou. Otevřel jsem dveře a uzřel straš­livou scénu'. Obnažení bratří křepčili kolem oltáře s mramorovou madonou, mezi nimi nahé ženštiny, vyrážejíce divoké, vilné výkřiky. V rukou drželi poháry s vínem, jež vyprazdňovali jedním douškem. Dým kadidlový, linoucí se z kaditelnice, kterou držel v ruce bratr spirituál, zastíral příšerný výjev modrými oblaky. Můj výkřik hrůzy a nejstrašnějšího rozhořčení zanikl úplně v lomozu, který dostoupil nyní takové síly, že stěny chrámové zdály se otřásati. Byl jsem blízek šílenství a mdlobám! Chtěl jsem právě zastříti svůj zrak, když uzřel jsem, Jak se otevřely postranní dvéře proti mně a do kaple vstoupila velebná postava velkopřevorova. S berlou vysoko vztyčenou hnal se ke skupině, přímo k soše, zdálo se, že vyrůstá ve své rozhněvané velebností. Křepčící postavy ho zahlédly a utvořily malý špalír, lehce mu ustupujíce. Kníže kráčel nyní přímo k soše madonině. Oh, jaká madona! Dnes je mi jasno! Jasno vše! V tom zazněl pronikavý výkřik, berla rozlétla se ve dví nárazem na tvrdý mramor, kníže padl k zemi. Rozčílení přemohlo jeho síly, zemřel u vykonávání smutné povinnosti… Teď však následovala scéna nejhroznější: opilá smečka obklopila mrtvolu a tančila kolem ní za surového smíchu nejzběsilejší a nejchlípnější chorovod! Byl jsem tak zdrcen a ohromen, že nemohl jsem vypraviti ze sebe slova. Stál jsem opřen o rám dveří a díval se tupě na hrozné výjevy. Nepohnul jsem brvou, když se otevřely dveře sakristie a do kaple vešel muž, jehož jsem v první chvíli nepoznal, neboť kadidelnice byly rozhoupány právě tou měrou, že mohl jsem sotva rozeznati rysy lidí, kteří stáli na pět kroků přede mnou, tak husté mraky kadidlového dýmu naplnily svatyni. Viděl jsem jen, že je oděn v dlouhé, kněžské roucho červené barvy. Byl provázen dvěma ministranty, — muži, jichž postavy převyšoval o půl hlavy. Obrátil se k shromážděným, jichž řinčení a lomození v tom okamžiku ustalo, a slyšel jsem jeho zvučný, kovový hlas, který mi připadal strašně známým.

„U nohou veliké bohyně rozkoše a krásy, u nohou slavné zachovatelky a obnovovatelky nesmírného a vesmírného bohatství životního, u nohou té, jež štědrou dlaní rozsévá radosti a sílu v myriádách zářících krůpějí, lijících se temnými a rozpálenými nocemi jako nevyčerpatelný déšť hvězd, aby rozmnožovaly žhavé símě a dávaly jeho proudu nejdráždivější sílu mnohonásobných požitků: U nohou té, která naplňuje sny nejžhavějšími horečkami, která dává klíčiti předčasné pubertě, naplňuje krev palčivou sladkostí a dává vzdechům nejomamnější vůně: U nohou té, která skýtá šarlatové barvy květům a naplňuje cévy rostlinstva nejsilnějšími mízami, která vdechuje touhu prašníkům a pestíkům a dává jim zpívati hymny o vášnivém spojení: U nohou té, která dívkám a jinochům dává poznávati první sladkosti a svatá blaženství tajných hříchův, ukládajíc do, jejich srdcí símě plamenných květů, vztyčujících se hrdě k nebesům, aby zde přijímaly do svých kalichův opálové světlo hvězd jako mystickou rosu: U nohou té, která byla, jest a bude zdrojem veškeré síly pohlavní, největšího rozpětí žádoucích pramenů, bublajících ve stínu nervového listoví: U nohou té, která nepřestala dlíti mezi námi věrnými a která obrozuje nás uprostřed velikých mystérií hlubokých studnic vášně, tajících se v kolotajících tmách půlnočních chaosů: Vítám vás všechny, kdož nepřestali jste v ni věřiti, kdož zachovali jste lásku k tělu a jeho kráse, kdož ostříhali jste spodního ohně bytostí!"

Kouř kadidla se rozptýlil, zahlédl jsem jasně tvář mluvícího: Byl to příznivec našeho kláštera, hrabě don Tankred de Ravellos! Nebyl vzrušen událostí, která se právě sběhla, nejevil zájmu o smrt velkopřevorovu. Patrně byl příliš zvyklý podobným výjevům. Já však nemohl déle snésti pohledu na šílenou vřavu rouhání a hříchu. V uších počalo mi hučeti, mžitky tvořily se mi před očima, ohnivě barevná kola otáčela se kolem mne divokou rychlostí. Upadl jsem v bezvědomí, a když jsem se probudil z mrákot, byl pokročilý den. Ležel jsem na lůžku ve své cele, světlo proudilo na mé lože, vonný vzduch vnikal otevřeným oknem. U dveří uzřel jsem jakýsi stín. Pohlédl jsem na něj a moje zděšení bylo tak mocné, že jsem musil napnouti všecky síly, abych znovu neupadl do mdlob. Stál tam don Tankred, v černém plášti, připraven k odchodu. Jezdecký klobouk kryl jeho hlavu a z pod něho dralo se na bílé čelo několik černých kadeří. Všiml si jistě mého zděšení, neboť se usmál svým nezapomenutelným a záhadným způsobem a pravil: „Buďte bez obav, bratře Innocenci, není mým úmyslem jakýmkoli způsobem vám ublížiti. A buďte opatrn, — měl jsem s vámi velikou práci. Srdce vaše není ještě úplně zdrávo a musíte se vystříhati každého rozčilení. Scény, jako jste včera spatřil, nejsou rozhodně pro lidi vašich nervů. Ucítíte-li slabost v srdci a sklon k mdlobám, vezměte několik kapek z malé lahvičky na židli. Jinak mám za to, že jste již mimo nebezpečí. Horečka se již asi nebude opakovat. A nyní buďte zdráv, bratře Innocenci! Radím vám, abyste se střežil setkati se ještě jednou v životě s donem Tankredem de Ravellos!" — * Hrabě don Tankred vyšel ze dveří. Slyšel jsem na chodbě ztrácející se cinkot jeho ostruh. Pak ozvalo se pod oknem mé cely táhlé zaržání a dusot kopyt. -Upadl jsem znova ve spánek a probudil se až za večera. Měsíc svítil na nádvoří, pod stromy se ploužily stíny. Rychle jsem se ustrojil a prošel klášterem. Všecky cely byly prázdné. Klášter byl úplně opuštěn. Jen měsíc bloudil celami a refektářem, jeho paprsek sestupoval sem okny a nahlížel do prázdných komnat. Zmocnila se mne náhlá úzkost. Pocítil jsem šílenou touhu sejíti se s nějakou živoucí bytostí. Zazdálo se mi, že jsem jediným živoucím člověkem na celém světě, který přečkal den soudný. V kapli „mramorové Madony" našel jsem na katafalku tělo velkopřevorovo. Svíce dohořívaly kolem már, s nichž splývalo černé sukno. A tvář ďábelské Madony záhadně se usmívala, jak by se dívala přímo do ztuhlé tváře mrtvého. Sílený hrůzou vyběhl jsem do jizby fortnéřovy. Byl změněn k nepoznání. Jeho kaštanové vlasy úplně zbělely, jeho tahy byly ztrhány a zkrouceny. Díval se na mne tupě a nepřítomně a jeho rty blekotaly nesrozumitelná slova, která doprovázel blbým smíchem.

„Budeme činit pokání, bratře Innocenci," volal pak poněkud zřetelněji, „odvržme vše, čím jsme zhřešili, a staneme se světci!" Řka to, rozhalil své roucho. Spatřil jsem pod ním louži krve, která prýštila z tmavé rány. Slizký a zkrvavělý kus masa válel se na zemi. Vykřikl jsem hrůzou. „Bratře Sixte!" ,,Ó, učiním z tebe také světce," volal diskantově přeskakujícím hlasem a v jeho ruce zableskl se nůž. „Musíš býti světcem, abychom obnovili klášter!"

Hnal se proti mně s napřaženým nožem a rudý pruh krve ho doprovázel. Když doběhl ke mně, svalil se na podlahu a omdlel. Nenapadlo mne ani, abych mu poskytl lékařské pomoci — tak šílené zděšení mne ovládalo. Vyřítil jsem se z cely Sixtovy, spěchal do kaple, a odvraceje obličej od proklaté sochy, přehodil jsem přes ni pokrývku s postranního oltáře. Pak utíkal jsem z kláštera a spěchal do města. Noci ubývalo, potkával jsem na ulicích opilce, vedoucí se s lehkými ženštinami a zpívající necudné písně. Zkáza šířila se širokými kruhy a jejím zdrojem byl náš klášter, do nedávna ohnisko mravnosti a osvěty. Vyburcoval jsem několik členů řádu benediktinského při chrámu svatého Jana a oznámil jim v krátkosti, co se přihodilo. Nebylo lze déle váhati. Opatřeni sekerami vtrhli jsme do prokletého našeho kláštera. Čtyři sekery napřáhly se k ráně na zastřenou sochu ďáblice, čtyři bolestné výkřiky zaduněly nad katafalkem velkopřevorovým. Ostří seker se svezlo po mramoru jako by šlo o nejtvrdší a nejpružnější ocel a zasáhlo jejich nositele. Ostatní odskočili od sochy s hrůzou. Nikdo nechtěl se již dotknouti ničivě strašlivé modly, každý obával se její pomsty. I položili jsme zastřenou sochu na nosítka, donesli do sklepení pod chrámem a umístili na podstavci, určeném kdysi pro sochu Belialovu. Pak vzdálili jsme se s tvářemi odvrácenými a chopili se rýčův a lopat, zasypávajíce vchod do sklepení, aby foto zůstalo pro vždycky ukryto lidským zrakům. Upěchovavše po půldenní námaze zem, spěchali jsme ke kapli, abychom učinili přípravy k pohřbu knížete-velkopřevora. Dusivý dým zastavil nás u dveří. Katafalk stál v plamenech a nad ním na oltáři klečel s planoucí pochodní bratr Sixtus. Byl nahý a ze zejícího otvoru jeho rány kanula nyní již zvolna a v těžkých kapkách černá krev. Spěchal jsem do kaple, chtěje zachrániti šílence. V tom však zavanul kaplí náhlý průvan, plameny se vztyčily do výše, dusivý kouř vnikl do mých nozder a úst. Spatřil jsem jen, jak oheň zahalil celý oltář s postavou Sixtovou. Když jsem se probudil 7. mrákot, byl jsem obklopen bratry benediktiny na prostranství před klášterem, jenž celý zahalen byl v rudé chocholy plamenů."

Zde končily zápisy maltézana Innocence. Zamyslil jsem se nad nimi a před mým zrakem vyvstávala ve veškeré své strašlivé kráse postava Venus-Astartina. Jak příšerný řetěz pekelných osudů vinul se přede mnou několika články, spojenými s neviditelnem v před i v zad, v budoucnost í minulost. Vycházel z neznáma — neboť kdo mohl se dohádnouti jeho původu a počátku — a ztrácel se v neznámu, neboť kdo mohl vybudovati předpoklad, kde se asi ukončí? Cítil jsem, že se zde naplňuje cosi neúprosně osudového, do Čeho jsem byl stržen neviditelným vírem, v čehož blízkost jsem se lehkomyslně odvážil a proti čemuž zápasiti znamenalo námahu již předem nadarmo vyplýtvanou a ztracenou. Ví Helgar o mnoho více než je známo mně? Zápisky bratra Inocence zdály se mi pouhým zlomkem toho, co je známo Helgarovi. Jistě řetěz známých událostí, souvisících se sochou, není ukončen těmito zápisky. Osudná socha byla jistě nalezena již po druhé od zasutí sklepení pomocníky Innocencovými, jinak nebyl by mohl Helgar objeviti ji způsobem tak jednoduchým. Řada palčivých otázek rojila se v mé mysli, zneklidňovala mne a vyvolávala ve mně nejpříšernější a nejšílenější domněnky. Byl jsem z nich vyrušen zvláštním zvukem, mně tak velmi dobře známým, který stlačoval ještě více mojí hruď neviditelnými prsty v drtivou a dusivou úzkosť. Právě ve chvíli, kdy uvažoval jsem o ženě, která byla živoucím dvojníkem mramorové sochy, ozvalo se vzduchem zřetelné, hlasité zaskřípání rezavých stěžejí tajemných dvířek, která jakoby střežila vchodu do zakázaných oblastí. Týž, zcela týž zvuk, jaký jsem zaslechl při vstupu do zahrady Helgarovy, týž zvuk, jaký jsem zaslechl při noční procházce s Helgarem k objevenému sklepení. Vytáhl jsem rychle žaluzie a vpustil plný proud světla do pokoje. Pak procházel jsem se chvíli pokojem, dívaje se netrpělivě na hodinky. Byly čtyři hodiny a Helgar se vrátí až kolem sedmé. Tato myšlenka byla mi nesnesitelnou. Cítil jsem, jak mne samota rdousí, bál jsem se zešílení pod bezprostředním dojmem osudů, které se mne dotýkaly. Vyběhl jsem do zahrady, do plného letního slunce. Květiny vášnivě voněly, jásot ptákův a bzučení hmyzu rozléhalo se vzduchem. Vše dýchalo a zářilo svěžestí, široké obzory, kam dosáhl zrak, byly naplněny nejjasnějším zlatem a nejvroucnější modří. Jasný vzduch a veselí odpolední přírody sňalo se mne částečně tíhu, která mne před chvílí hrozila zadusiti. Skřípavý zvuk otevírajících se tajných vrátek dozníval dosud na dně mé duše, byl však již překonáván vzduchem a sluncem. V uzavřené a zasklené besídce na nejnižší části zahrady našel jsem knihu Platónových rozmluv. V duši se mi poněkud rozjasnilo. Ulehl jsem do stínu velikého kaštanu a ponořil se do obsahu „Symposia", knihy desetkráte již přečtené a stále stejně čarovné, svěží a neobyčejné. Odpoledne se nachýlilo, barva oblohy temněla, na obloze objevily se červánky, květy voněly prudčeji a omamněji. Spatřil jsem Helgara, vracejícího se pěšinou pod strání. Zahlédl mne rovněž, neboť na mne kýval. Vyšel jsem mu vstříc. Pocit stísněnosti byl skoro úplně pominul, blízkost Helgarova působila na mé čivy magicky. Když usedl se mnou k večeři na verandě, otevřené na širé prostranství, lemované v dálce lesy a lukami, byl jsem po několik okamžiků tak mocně zaujat pozorováním nachových mrakův a vychutnáváním skvělého podvečera, že jsem zapomněl na čas i otázek, jež vířily mi hlavou a jichž zodpovědění jsem právě od Helgara očekával.

III. SOCHAŘ ARISTIPPOS.

Usedli jsme s Helgarem na verandu a povečeřevše zapálili jsme si doutníky. Seděli jsme chvíli mlčky. Měl jsem na mysli spoustu otázek a přece jsem se zdráhal vysloviti je; byl jsem zadržován jakýmsi strachem, dosti neodůvodněným a přece příšerně skutečným, že budu stržen náhle jako součinitel do tajemství ještě hroznějších a tragičtějších, která by mne spoutala pro celý život. Touha proniknouti ke dnu záhady zápasila ve mně s hrůzou, byly téměř v rovnováze a každé chvíle nabývala vrchu jedna z nich. Helgar mne zbavil trapného zápasu. Pravil: „Jak pozoruji, dočetl jste zápisky bratra Innocence. Spatřil jste z blízka jeden nepatrný článek strašlivě dlouhého řetězu a zmocnila se vás panická hrůza. Oh, příteli, jsou to věci, jež rozhodně neodpovídají síle vaší povahy, a přece jste to byl vy sám, jenž toužil šíleně po jejich probadání, šot váže jste spatřil jen z dálky mihnouti se jejich stín. Není radno dívati se na dno jistých hlubin, fascinujících jako oko hadovo, neboť nebudete pak již míti dosti moci, abyste od nich odtrhl zděšený zrak. Uslyšíte-li zaskřípění tajemných vrátek, otevírajících vstup do oblastí zakázaných, bude dobře pro vás, dovedete-li v něm poznati hlas, varující vás před vaší vlastní bytostí. V té chvíli, ve které jste zatoužil pohlédnouti na dno oné ebenové tůně, která se před vámi rozevřela při pevním doteku záhady, bylo jedinou možností zachrániti vás před ní jí samotnou — podáním aspoň částečného klíče. Bude lépe, povedu-li vás já po cestě hrozného tajemství, jehož magického vlivu se nedovedete zbaviti, dokud nevstoupíte úplně v její magnetickou oblast a neodoláte jí anebo nebudete jí sám zdolán, než šel-li byste sám. Osud Lamačův se dokončoval v době, kdy nebylo lze již pomoci a vašemu osudu by nechybělo mnoho, aby se mu úplně podobal.

Černá Madona má počátek své historie ve starém Řecku v dobách posokratovských. Je známa dnes výhradně mně, — z jakých příčin, dovíte se záhy; zatím vám prozradím pouze tolik, že u osob jistého založení a jistých mimořádných fysiologických vlastností otevírají se dveře mezi Jednotlivými životy v jistých údobích s pravidelnou periodicitou a obrazy dávno zapadlé do propasti věků vystupují s tragickou plastičností.

Slyšte tedy historii, která se odehrála nedlouho po smrti Sokratově:

Několik přátel a žáků mistrových sešlo «e v domě Eukleidově v Megaře nedlouho před útěkem Platónovým. Platón byl přítomen a loučil se se svými přáteli, kteří naléhali na jeho brzký a delší odjezd z Athén, kde pro příliš veřejné ctitele nauk mistrových nebylo již bezpečné půdy. Svědomí lidu nebylo posud probuzeno a vliv Kritiův těšil se ještě neomezené sile. Přátelé hovořili dlouho do noci v domě megarského přívržence mistrova. Byla horká noc, ubývající měsíc vnikal sloupovím do triklinia a palčivý vítr přinášel vůně oliv a vavřínů. Bylo to symposion vpravdě smuteční a zakřiknuté. Hovor otáčel se kolem posledních výroků Sokratových a jeho základních nauk. Mezi sou-stolovníky byl Aristippos, rodák korintský, sochař, jehož jméno nebylo zachováno historii, ačkoli byl umělcem nadobyčejné vlohy, posvěcené dotekem samotných Múz. Také on těžce želel tragické smrti Sokratovy, ačkoli bylo o něm mezi přáteli známo, že nesdílí ve všem názorů svého filosofického učitele. Plameny olejových kahanů počínaly rudnouti, jitro ohlašovalo se kontrastem dvojího světla, vlhký závan pronikal sloupovím a ovíval rozpálené tváře, hořící po dlouhých doušcích attického vína, jež nebylo tenkráte nositelem veselí, vyvolávajíc spíše rudé výbuchy krvavé satiry a bolestného, trpkého smíchu. Když se hosté chystali rozejíti se, obrátil se Platón nenadále na mladistvého Aristippa, posledního žáka Sokratova, a pravil: „Doufám, ó Aristippe, až se vrátím opět do Athén, — vrátím-li se kdy, — že i ty budeš již přesvědčen, že jediné dobré může bytí krásným, a že i v tomto směru budeš přikloněn k názorům božského Sókrata."

„Vážím si památky Sokratovy neméně než ty, ó Platóne, a vy všichni přítomní," odpověděl Aristippos, spočívajícíji nedbalé na své kliné a dopíjející cínovou kyliku, naplněnou rudým vínem, „nikdy však nebudu se moci přimknouti v tomto směru k jeho názoru. Doufáš marně, ó Platóne. Již delší dobu zabývám se myšlenkou vytvořiti sochu, která bude nejdokonalejším výrazem zla a přece bude vyjadřovati každým svým tahem nesmrtelnou krásu. Jí podám, jak doufám, nejlepší důkaz pravdivosti svého tvrzení, důkaz cennější a výmluvnější nejmistrněji položených otázek. Vidím v duchu obraz krásné ženy, krásnější všech, jaké kdy lidské oko spatřilo, pronásleduje mne po dlouhou dobu v horečných a neklidných snech a hledám již dlouho příznivých podmínek, abych jej mohl vtěliti v bílý mramor. Vidím jej tak živě a věrně, že bych jej mohl popsati do nejnepatrnějších podrobností, ó Platóne. Nebudu již hledati slovních důkazů. Jsem přesvědčen o jejich marnosti. Moje dílo bude důkazem a zaručuji ti, že je spatříš, popřejí-li bohové tobě i mně dostatečných icr*

Platón pohlédl varovně na Aristippa a jeho'zamyšlená, zatrpklá tvář zvážněla ještě více.

„Buď opatrným, Arisťippe! Nepřeji si takového důkazu l Nevyvolávej svémocně sil, s nimiž nikdo dosud nevešel beztrestně ve styk. Jsou věci, jichž nemá se odvažovati ani nejsvobodnější umění. Navštívil-li tě v horečných snech přízrak podvržené krásy, jest na tobě, abys učinil vše, čím bys jej zapudil, dokud jest jeho zapuzení ve tvé moci."

Lehký vánek, který táhl zahradou před domem Eukleidovým, "odumřel v listech olivovníků při posledních slovech Platónových, a do šeřícího se jitra ozval se skřípavý zvuk, při němž zbledly tváře všech hodovníků vyjma tvář Aristippovu, který neodložil svého nedbalého výrazu, proniknutého lehounkou, svévolnou ironií. Byl to zvuk, připomínající otevírání starých, zrezavělých vrátek, vedoucích do zakázaných míst, a všichni přítomní okamžitě pochopili jeho strašlivý význam. Podivný chlad vnikl v té chvíli do triklinia, hodovníci se vztyčili, poháry zůstaly nedopity na malých stolcích.

Aristippos však, nedotčen tajemnou hrůzou podivného zvuku, pravil: „Neztotožňuji se a nechci se ztotožňovati obsahem a významem přízraku, před nímž mne varuješ, Platóne. Umění je svobodnější než předpokládáš ty, než předpokládá náš božský učitel. Nikdo nesmí zasahovati do jeho výsostných práv. Umělec bude vždy státi nad svým dílem, bude je ovládati, jako musí ovládati svou myšlenku. Netřeba se tedy obávati jakéhokoli nebezpečí, jež mohlo by mi hroziti. Oceňuji v plné míře tvou péči, od svého záměru však neupustím. Podám důkaz, skvělý důkaz, podám jej vám i věkům budoucím."

„Nevěřím v jeho možnost," pravil Eukleides, tvá námaha bude marná. Nicméně vítám ji radostně jako jediný důkaz, kterým budeš moci i proti své vůli sama sebe přesvědčiti o klamnosti své domněnky."

.Setrval bych při svém záměru," odpověděl Aristippos, „i tenkráte, kdybys mne v něm nyní nebyl tak dokonale utvrdil. Svítá, přátelé, mlhy nad záhony zabarvují se nádechem růžovým. Vítám nový den jako první krok k veliké práci, k novému dílu. Hle: fíkové plody jsou zlaté na větvích a plné žhavých a sladkých šťáv, oslavujících život. Chci jej oslavovati a poznati ve všech jeho formách a podmínkách — jediné tak mohu proniknouti jeho prapodstatu." Řka to, utrhl s větve zlatý plod, lehce zamodralý rosným nádechem, a zakousl se do něho s rozkošnickým úsměvem. Přátelé rozešli se zamklí a stísnění. Chlad pronikal jejich himatia, prostupoval jejich těla, naplňoval jejich duše, zatím co Aristippos, maje na rtech, sladkých dosud dužinou zralého fíku, lehký popěvek, okoušel labužnicky a bezstarostně svěží krásu rozhořívajícího se jitra. Zanikl mezi skupinou vysokých cypřišův, aby pokračoval ve svém snu o kráse zla, kdežto před Eukleidem nepřetržité se vznášel obraz krásného jinocha, pojídajícího plody, bohy zakázané. Marně snažil se zbaviti se této podivné představy, která byla cizí jeho názorům a obraznosti a přece tak tvrdošíjně naplňovala jeho mysl, a jejíž příčiny marně se namáhal vysledovati.

Aristippos dal se téhož dne do práce s pílí a vytrvalostí, která zatlačila veškeré ostatní zájmy. Nevycházel takřka ze své dílny a učinil-li tak, studoval bedlivě tváře krásných žen, jichž byla v Attice hojnost. Pozoroval je nejvíce ve chvílích vzrušení a vášně, jež sám v nich vyvolával. Nabyl po jisté době takové zručnosti ve vyvolávání nejrozmanitějších vášní v srdcích žen, jichž obrazy obrážely věrně tahy jejich tváří, že nebylo takřka bytosti, která by nebyla podlehla jeho chladným sugescím. Díval se studeným pohledem, jak mění se barva tahů pod dotekem drobných i velkých krutostí a rozmyslně vyvolaných záchvěvů nejzločinnějších pudů. Rozezvučel v duších celé škály hříchův a vysledoval přesně, který tah odpovídá té či oné vášni, nalezl pro každou její nejvlastnější výraz, ověřený bezpečně nejvšeobecnějším šetřením, a porovnával jej s odpovídajícím tahem své vidiny zlé krásy. Syntheťisoval je v opravdovou harmonii zla a hříchu, která stále více blížila se jeho sněnému obrazu. Nalezl přesné intonace všech neřestí, našel přesně každý záporný pól tahu nebeské Afrodity. A tak vzniklo ponenáhlu dílo, jež mělo býti opravdovým triumfem zla, zla tím všeobecnějšího a širšího, čím dokonalejší a četnější byly vzory, kterých pro ně vyhledával. Byly to vášně a hříchy, které měly vesměs jakousi zvrácenou noblesu, prostou veškerých slabostí, pečeť božství, obráceného na ruby. Cosi nesmírně sladkého a svůdného, neodolatelného ve své studené a opájející žhavosti, jež zachovávala nejledovější klid právě ve chvílích, kdy nejvíce rozpalovala krev a čivy.

Aristippos dovedl vyhledati nejrozmanitější a nejkrásnější typy ženské. Byla by však velikým omylem domněnka, že vyhledával pro svoje studium typy výhradně a přirozeně zlé. Bylo mezí nimi právě přemnoho dívek, jichž tváře zračily nebeskou laskavost, dobrotu a obětavost. Sochař pohrdal prostředně a účelně zlou krásou, jíž nemohl potřebovati pro své dílo. Tahy jeho díla musily vyjadřovati zlo naprosto nezištné, jež bylo samo v sobě a samo sobě cílem, nikdy prostředkem. Proto krása nejvyspělejšího dobra dávala mu často nejpříznivější příležitost dobrati se obratem druhého pólu, v čemž dosáhl neobyčejného mistrovství. Vyrůstalo pod jeho dlátem dílo pevné a jisté, vytvářené rukou stejně zručnou a mistrnou, jako prostou jakýchkoli rozpakův a pochybností. Myšlenka nového díla zaujala Aristippa tak, že nedovedl žádné věci hodnotiti bez zřetele k započaté práci. Vše stalo se mu předmětem analyse a studia, vše mělo pro něho zájem nejen po výtce sochařský, ale i po výtce a úzce připjatý k jeho rodící se soše Zla. Jeho radost ze života počínala se ztráceti ve studeném stínu mozkové činnosti. Netěšil se již z květů pro jejich vůni a lahodu, ale pro zvláštní pocity, které v něm vyvolávaly jejich hojné úkoly a úkony v přírodě, pro radost z objevování jejich ukrytých vztahů. Krásná dívka nebo spanilý eféb neskýtali mu již onoho nezkaleného vzrušení, jaké může dávati pravá láska která se po ničem neptá. Nejžhavější objetí nechávala ho chladným nejvroucnější pocely vyvolávaly v něm pouze myšlenky o skrytých pohybech pudů a citů. Tím více byl milován. Jako by sám nejsa schopen v pravdě milovati, absorboval mimovolně svou bytostí vše čeho byl negací, právě tak, jako vidíte se přitahovati nesouhlasné póly. Krásné bytosti vrhaly se do jeho objetí jako noční motýlové do plamene, aby se mu staly více méně vděčným objektem pozorovacím.

Stejně však, jako ovládal bytosti, s nimiž vcházel ve styk, nedovedl ovládati svého vlastního díla. Nedovedl stanouti nad ním v chladném postoji klidného tvůrce, a čím dál^ více pozoroval, že jeho vlastní výtvor počíná vykonávati nad ním bezměrný vliv, jemuž marně usiloval vymknouti se. Jak­mile zdvihl dláto, aby zdokonalil nebo utvrdil některý tah či záhyb, cítil, že upadá do jakéhosi stavu polovědomí, v němž jakoby jeho ruka byla vedena a v němž pozbýval často na dlouhou dobu pocitu vlastní zodpovědnosti. Také vidina nádherně krásného zla, jež se mu dříve takřka denně zjevovala ve snach, ukazovala se mu ve spánku tím řidčeji, čím víc blížila se jeho socha dokončení. A také byl nyní její zjev mnohem matnější, nejasnější a mlhavější.

Léta ubíhala, Aristippos pracoval usilovně. Socha byla téměř dokončena a každý jiný umělec byl by nabyl přesvědčení, že dosáhl útvaru naprosto definitivního, nepřipouštějícího nijaké změny. Aristippos však byl si vědom, že dílo jeho z daleka nepřiblížilo se ještě svému vrcholu. Věnoval často celé hodiny nejnepatrnější úpravě mizivé části některého rysu, kterou by i dobře vycvičené oko stěží bylo mohlo postřehnouti a která přes to měla úkol nesmírně význačný. Nejobtížnějším problémem byl výraz kolem kouťkův úst, který měl dáti barvu onomu neobyčejnému úsměvu, jenž uvádí diváka v šílenou extasi, a výraz kolem očí. Linie klenby obočí a jejího sklonu ke kořeni nosnímu měla úkol nejdůležitější a každá tisícina milimetru znamenala celé hodiny nejnapjatějšího úsilí.

Když byl mramorový obraz krásy dokončen a sochař stanul před ním, zachvěl se sám nezměrnou bázní před vlastním dílem. A přece mu chybělo velmi důležité podrobností: Socha neměla očí. Aristippos, ukryv sochu v úplně neznámém a dokonale nepřístupném sklepení svého athénského domu, vydal se na cesty vyhledati drahokamů, které by nejlépe vyhovovaly tomuto cíli. Pro bělmo rozhodl se zvoliti zvláštní, dokonale krásnou odrůdu mléčného opálu, pro panenky rozhodl se použíti berylu. Avšak hledání onoho odstínu, jehož potřeboval, vyžádalo si celého dvouletí. Procestovav téměř pětinu tehdejšího známého světa, nalezl kámen hledaného odstínu u jistého přistěhovalého foinického kupce v Abydu. Měl měnivou průzračnost mořské vody a kupec, když jej prodával Aristippovi, pravil: „zelené paprsky hvězdy Afroditiny ztuhly v tento kámen, když dívaly se na bakchantky, jak sápou tělo Orfeovo. Byl nalezen na dně zlaté kyliky, z níž pily rozběsněné kněžky pěvcovu krev. Je to kámen velmi vzácný, avšak ještě vzácnější jest síla, kterou chová." Aristippos dal z něho vyleštiti dvě panenky dokonalého tvaru, nad jehož vypracováním sám nepřetržitě bděl, pak zasadil jej do opálového bělma a dal soše zrak.

Pohlédnuv nyní na svůj výtvor, cítil, jak sám se před ním sklání, jeho kolena schýlila se k zemi a Aristippos ležel na tváři před svým výtvorem jako před modlou. Již se mu nikdy neobjevila ve snu. Byla nyní u něho v podobě mramorové sochy, avšak tato mramorová socha žila, jak pevně pociťoval, a rozšiřovala nad to sama kolem sebe vášnivý a zločinný život. Život neúprosně hypnotisující a podmaňující, podmaňující především samotného umělce. Aristippos nedovedl se v její blízkosti ubrániti vlivu zlé krásy, cítil, že se přetvořuje, že musí být doslovně poslušen zvláštních pokynů, které cítil němě avšak výrazně vyzařovati z berylových očí, soustřeďujících neřest nejvyhraněnější.

Počal též nyní pozorovati zvláštní rozpoltění vlastní bytosti. Pokud nebyl v blízkosti sochy, nabývala v něm vrchu duše, která vyjadřovala živelný odpor proti vlastnímu jeho výtvoru a vyhledávala jeho zničení, sotva však dostal se v její blízkost, ztrácel se okamžitě tento odpor, přecházel obratem ve vášnivý a oddaný obdiv a současně mizelo na ten čas veškeré jeho mravní vědomí a cítění. Byl to nepřetržitý boj v nitru Aristippově, ustavičná bitva stínů, strašlivé zápolení sama se sebou, z něhož vycházel vždy poražen s pocitem tantalských muk, vznikajících z pevného a jasného vědomí, že slouží síle rozkladné, jíž musí býti bezvýhradně poslušen. Bylo to nepřetržité střídání tmy a světla v duši Aristippově, bezúčelné a marné zápolení, kde světlo nebylo osvěžením ani oddechem ani útěchou, nýbrž strašlivým a neúprosným soudcem a mstitelem.

Pravý Tartaros byl však teprve v zárodku a vývinu. Dosud pociťoval Aristippos výčitky pro čin spáchaný pouze proti vlastnímu svědomí za ukojením ješitnosti, jež dovedlo pro pochybný triumf zdařeného důkazu postaviti se do služeb nejtemnějších a nejpotměšilejších sil. Dílo Aristippovo nemělo však vykonávati vliv na samotného umělce. Socha neměla zůstati v jeho dílně, ukryta zrakům ostatního světa. Bylo stanoveno, aby tisícové zraků Čerpaly z ní sílu k neřestí, sílu k nejfantastičtějším a nejvynalézavějším slabostem. Neboť němý povel berylových očí zněl jasně a neúprosně: ukaž mě davům, aby se mi klaněly a mne zbožňovaly, postav mne do nejprudší záplavy světelné, abych spalovala mozky a zmamovala srdce. Staniž se mým veleknězem, prostředníkem a hlasatelem, budiž poslušným vykonavatelem mé temné vůle.

Když Aristippos ukázal svůj výtvor několika přátelům, poznal ihned neodolatelný vliv zlé Afrodity. Bylo by potřebí rozsáhlého románu k výpisu veškerých událostí a převratů v přečetných životech, způsobených novou sochou, jež překonávala vše, co bylo dosud vytvořeno duchem řeckým, Dílna Aristippova stala se záhy improvisovaným chrámem, kde kupili se vyznavači nové Afrodity, neboť socha Aristippova byla opravdovou modlou, byla více než modlou, ježto vyzařovala strašlivý život, fascinovala jako živoucí božstvo. Platón ani Eukleides nespatřili již Aristippovy sochy, umělec podivnou změnou, která nastala v jeho nitru po dokončení díla, nezatoužil ukázati svým přátelům důkaz, který jim přislíbil a který byl dojista skvělým triumfem. Bylo vůbec příznačno, že i vyznavači nové Afrodity velmi neochotně honosili se svým novým kultem, zachovávajíce diskrétnost dokonalých zasvěcenců zla, kteří však, třebaže byli kruhem značně uzavřeným, rozšiřovali rozkladný vliv do nejvzdálenějších oblastí, takže působnost Zlé Afrodity rozšiřovala se nebezpečně i mezi kruhy, které neměly o její existenci nejnepatrnějšího tušení. Pochopíte, že kladný vliv velikých filosofických společností, které se utvořily po smrti Sokratově, byl tím značně paralysován, — a paralysován právě dílem, jemuž dala, třebaže mimovolně a nepřímo, — vznik sama myšlenka velikého Sokrata. Bylo tak zvláštním zákonem, dle něhož každý klad musí býti zároveň původcem silné negace, nebo zvláštní tragikou osudovou, jejíž pečeť nesou na svých tvářích všechny veliké věci? Nebudeme se zabývati touto otázkou, přihlížejíce k pouhým faktům. Jisto je, že tvůrce velkolepé sochy, umělec Aristippos, stal se v několika dnech opravdovým veleknězem nového kultu, který mu působil šílená muka, tím větší, čím menší bylo jeho opájení a čím jasnější bylo jeho naprosté vědomí, že musí sloužiti pravému opaku toho, co hlásalo jeho nejhlubší nitro. Nepociťoval nikdy ani záchvěvů radosti, byť i velmi pochybných, které naplňovaly srdce jeho vyznavačů, jež v duchu obdaroval svrchovaným soucitem a pohrdáním.

Ve společnosti athénské objevila se po letech, kdy Aristippos dávno překročil mužský věk a Platón již nebyl mezi živými, překrásná dívka, která byla opravdovým dvojníkem Aristippovy sochy. Jeho vyznavači tvrdili mezi sebou, že žena, která poprvé spatřila dílo Aristippovo ve stavu pokročilého těhotenství, nemohla nepocítiti jeho neodolatelného vlivu na svém plodu, a tak vznikla bytost, jež, když dospěla, podobala se na vlas zlé Afroditě a přinášela i veškeré její zlé vlivy, neboť stáří sochy a mládí dívčino vylučovaly dokonale domněnku, že kráska byla by mohla býti sochaři modelem pro jeho neobyčejné dílo.

Kletba Aristippova spočívala, jak jsem se vám již zmínil, v tom, že musil proti své vůli hráti úkol interpreta a velekněze zlé síly, kterou vyvolal v život, kterou v pravém slova smyslu byl ohmotnil, a že veškeré jeho úsilí, paralysovati vliv vlastního díla nebo toto dílo zničiti, bylo marno. Kolikráte si přál rozbíti vlastní dílo, kolikráte přistoupil k němu s ničivým nástrojem l A vždycky fascinován přítomností a zjevem sochy, byl nucen pokloniti se jí a zdrcen odhazoval nástroj. Ani prchnouti od ní nemohl, aby ji ponechal jejímu osudu. Byl k ní a k jejímu kultu přikován neviditelnými okovy, jež posmívaly se každému jeho úsilí.

Léta ubíhala, zkáza šířila se mocnými kruhy kolem řeckých středisk, podporována rozkladným vlivem tehdejších politických poměrů. Avšak dívka, která jevila se tak dokonalým dvojníkem Aristippova díla, nestárla. Její svěžesti neubývalo, zdálo se, jako by čas kráčel kolem ní, aniž se jí doteknul, aniž si jí povšiml. Stárl však Aristippos, ač neubývalo nikterak jeho fysických sil, jako by mu stálá přítomnost Sochy propůjčovala větší odolnosti proti vlivům stárnutí, ač jeho duševní muka byla tak prudká, že mohla velmi značně podrývati jeho životní sílu.

Aristippos zemřel v plné síle, když blížil se k devadesátému roku svého věku. Zabloudil tenkráte při svých neklidných toulkách k domu Eukleidovu v Megaře, kde byl učinil před sedmdesáti lety neblahou onu sázku. Vzpomínal jí nyní se svrchovanou trpkostí a mukou. Neukázal svého díla ani Platónovi ani Eukleidovi ani komukoli jinému z tehdejších přátel. Vzpomínal nyní, jak hned po dokončení díla zmocnil se ho stud a nekonečný smutek nad vlastním vítězstvím, který bránil mu setkati se s tehdejšími přátelí. Nyní byli již všichni mrtvi, jediný Aristippos posud žil, očekávaje toužebně smrt... Zvěděli vůbec o jeho díle? Doneslo se k sluchu Platónovu něco o strašlivých orgiích, které obracely na ruby veškeré i nejvolnější zákony mravnosti i lidskosti? Aristippos uvažoval o těchto věcech, ocitnuv se nenadále v zahradě Eukleidově, v téže, ve které se byl před sedmdesáti lety rozešel se svými přáteli, aby se již s nimi nikdy nesetkal. Bylo nyní večerní šero, slunce se nachýlilo k západu. V zahradě opět zrály fíky jako onoho osudného dne, kdy dozrály potměšilé šťávy v jeho vzdorovitém plodu myšlenkovém. Vzpomínal nyní tehdejší své bezstarostnosti a nevinnosti, vzpomenul i oné podrobnosti, jak utrhl za oroseného jitra zralý plod fíkový a pojídal jej s rozkošnictvím nevinného mládí, netuše, že je to poslední nevinná rozkoš jeho života. Zahrada Eukleidova se nyní značně změnila. Stezky zarostly travou, bujná křoví zakrývala zdi a tlačila se na zanedbané záhony. Bylo viděti, že není zde již něžné a spořádané ruky, která by si všímala krásného sadu. Stíny valily se do zahrady, zaplavovaly omšelé stezky a trávníky, a Aristippovi se zdálo, že jsou to stíny nesčíslných obětí a rozvrácených bytostí, jež mělo na svědomí jeho dílo. Zmocnila se ho nesmírná úzkost a zmalátnělost. Usedl pod kmenem starého platanu, dívaje se na hvězdy, prokmitávající mohutnou korunou. Mžitky počaly se mu tvořiti před očima, hučelo mu v uších. Pak hučení ustalo, ustoupilo jemnému ševelu stromů, jimiž hrál si večerní lehký vítr. Aristippos se zachvěl vnitřním chladem a zavřel v zasnění oči. Když je otevřel, uzřel před sebou stín muže, v němž poznával Platóna, třebaže ho posledně spatřil v plném mužném věku a nyní zjevoval se mu jako stařec s dlouhým bílým vousem. Aristippos viděl jeho průhledným tělem, jak větve stromů se zmítají ve večerním větru. A Platón pravil : „Bylo bolestný tvé vítězství, Aristippe, a ponese ještě přemnoho bolestného ovoce. Nepřicházím však k tobě, abych ti činil výtky. Jest mým úkolem, abych tě posílil v této poslední chvíli nynějšího tvého života, jenž se ukončuje. Nepřestal jsi býti žákem ani členem našeho kruhu a nikdy jsme tě nepřestali za něj považovati. Uplyne však ještě mnoho věků, než přemůžeš sama sebe, aby ses mohl mezi nás navrátit a státi se poslem Prométheovým. Buď sílen na všech svých cestách, buď pevným ve všech životech budoucích, které tě očekávají jako zajatce síly, kterou jsi přivolal. Budeš podléhati a umírati, podléhaje; celý cyklus; životů prokletých stojí před tebou, ty však neztrácej nikdy síly ani naděje. Budeš vyslancem a tlumočníkem tmy, sám jsa světlem a jasem, budeš ničiti a rozvraceti ty, jimž bys nesmírně rád poskytl pomoci. V tom bude tvá kletba. Nesmíš však klesati na mysli, nikdy nezapomínaje, že jsi spojen s těmi, z nichž jsi vyšel a kteří budou ve vhodný okamžik na místě, aby stáli při tobě. Projdeš temnou alejí chmurných životů, nebude však jediného, ve kterém by se ti v prvních letech mužného mládí neotevřela tajná vrátka, vedoucí do tvých životů minulých, aby ti umožnila osvětliti příčinu tvého zakletí a prostředek tvého vysvobození. Přicházím k tobě v poslední chvíli tohoto života, ježto v oblastech, do nichž se ti bude nyní vraceti po řadu životů budoucích, nebude ti popřáno sejíti se s nikým z nás.

Přináším ti poselství síly, osvobození a vítězství, od něhož dělí tě řada věků. Co však značí řada věků v nesmírném koloběhu vývoje?" Stín Platónův sklonil se k čelu Aristippovu a vtiskl mu na ně studený polibek. Aristippos zavřel oči a stín Platónův zmizel. Za několik okamžiků po té přišla k platanu, u něhož ležel Aristippos, dívka, která byla dvojníkem jeho díla a jejíž jméno bylo Melainareté. Krutý úsměv hrál jí kolem rtů, když spatřila sochaře, a chtěla jím zatřásti, aby ho probudila. Když však se k němu sklonila, spatřila, že jeho rty jsou studené a modré a že na jeho čele leží květ asfodelový.

Jinoch, který ji pronásledoval, oslněn její temnou krásou, spatřil ji, jak se náhle vztyčila nad mrtvolou starcovou, a spěchal, aby ji uchopil za cíp himatia, než mu opět unikne. Avšak dívka se mu lehce vytrhla, ztratila se náhle jako sfouknutý plamen kahanový, zanechavši mu v rukou část svého roucha. Mladý muž rozhlédl se překvapeně kolem sebe, pak pohlédl do své ruky. Jeho prsty držely kus stříbrné pavučiny, z níž vycházel ledový chlad. Než se mohl vzpamatovati, rozplynula se pavučina v růžový obláček, zanechavši mezi jeho prsty vůni po jasmínu.

„Toť historie první fase životův Aristippových, postižených kletbou," pokračoval Helgar, oklepav popel doutníku a zamysliv se na okamžik. „Socha Afroditina, nebo, jak později byla nazývána, Venus-Astartina, nebyla pak dlouho nalezena, byvši vystavena nejrozmanitějším osudům. Války a nepokoje, jež přehnaly se přes Atťiku,srovnaly příbytek Aristippův se zemí, zasuly jeho základy a teprve za dob Justiniánových byla opět nalezena Venus-Astarté, — právě v čas, kdy její tvůrce dospěl ve své další inkarnaci k jinošskému věku. V ten čas objevila se také opět dívka na vlas podobná soše. Honosila se nesmírnou krásou, jež byla význačná nádherným, šafránově zbarveným vlasem a zelenýma očima. Bylo by zbytečno vykládati vám osudy tohoto Aristippova vtělení. Podo­baly se úplně osudům hraběte dona Tankreda de Ravellos a mám také dostatek důvodů zamlčeti vám tehdejší Aristippovo jméno, ač historii je velmi dobře známo. Nastala opět epocha děsných orgií, jichž byl tvůrce sochy veleknězem a z nichž se marně namáhal vymaniti se, zatím co dvoj­ník jeho díla rozsíval zkázu po agorách i pastýřských samotách. Prozradím vám pouze tolik, že hrabě don Tankred de Ravellos, o němž jste četl v zápiscích a jehož přičiněním dostala se socha do těchto končin, byl pátým vtělením kletby Aristippovy. Ve všech vtěleních pociťoval již*od dětství tíhy drtivého smutku, byl zaduma­ným samotářem, jenž nemohl býti účasten jediné nezkalené radosti, ač neznal dosud vědomě kořene a příčiny svého prokletí; ta se mu objevovala vždy na počátku muž­ného mládí, kdy otvíral se před jeho duševním zrakem dokořán pohled do životů minulých a kdy vstupoval zároveň na ob­zor jeho života živoucí stín mramorové Afrodity, přinášeje mu neúprosný příkaz, aby zastával úřad velekněze temného kultu. Všecka jeho vtělení byla strašlivým zápasem dvou principů, v něž byla rozštěpena bytost Aristippova, kde vyvolávány byly v děsivý boj nejstrašnější stíny, boj myšlenek a útvarův, o jakých nemůže sníti ani nejbystřejší a nejodvážnější psycholog. Ustavičná a tragická ahasveriáda prokletého ducha, uvědomělého, a zápasícího, Štvaného a nenalézajícího klidu ani ve spánku, byla Aristippovi údělem za nejdokonalejší dílo umělecké, jež však nikdy nestalo se oficielně známým; vnukalo veškerým letopiscům tak děsivou hrůzu, že nikdo z nich neodvážil se dotknouti se ho ni nejnepatrnější plachou zmínkou."

Helgar povstal z proutěného křesla a díval se chvíli k městu. Pak se náhle obrátil a pravil: „Slíbil jsem vám nedávno, že vám ukáži svou sbírku kamejí. Pojďte, příteli." Prošli jsme několika pokoji a stanuli v zašeřeném saloně Helgarově. Světlo vnikalo sem pouze tlumeně vysokými okny, jichž okrouhlá zelená skla, připomínající dna vinných lahví, byla zalita olovem. Ve východním rohu stál starý spinet a nad ním visel v barokním rámu portrét lorda Gordona Byrona. Všiml jsem si značné podobnosti Helgarovy s anglickým básníkem a divil jsem se, že jsem jí nepozoroval již dříve.

„Skoro bych byl v prvním okamžiku řekl, že běží o portrét váš, Helgare," poznamenal jsem, „kdyby nebylo rozdílu v kroji." „Na lidech i na myšlenkách*mění se ve většině případů skutečně pouze kroj," od­pověděl s melancholickým úsměvem Helgar, vyjímaje zásuvku ze starého, vykládaného sekretáře.

„Zde vizte nejstarší památku mé sbírky," pravil, podávaje mi kamej a podržuje svůj záhadný úsměv. „Koupil jsem ji před pěti lety od jistého kahýrského žida. Byl to okrouhlý, krásný sardonyx s výraznými kontrasty neprůhledné běli a průhledné hnědi. Pozdvihl jsem jej proti světlu a postoupil k oknu. Zachvěl jsem se hrůzou od hlavy k patám a upustil jsem kamej na tlustý koberec. Ozval se v té chvíli velmi známý mně skřípavý zvuk otevírajících se zarezivělých vrátek. Má hrůza nebyla však vyvolána tentokráte tímto zvukem, jenž překonán byl něčím mnohem silnějším. Neboť tvář, kterou jsem uzřel v kameji, byla na vlas podobna tváři Helgarově a pod ní četl jsem vyrytá písmena :ARISTIPOE

„Co je vám, Odone?" pravil Helgar, jenž stál nyní s rukama založenýma u starého spinetu a zdál se baviti se mým zděšením. „Je na tom něco zvláštního, že jsou si lidé podobni? Vždyť jsem vám právě řekl, že to bývá většinou pouze kroj, který odlišuje fysiognomie lidí a myšlenek i v nesmírných cyklech věků. Tvářnosti věcí, lidí a duší nemohou procházeti týmiž rychlými fluktuacemi změn, jimiž procházejí formy, které je odívají. A lidských typů je v podstatě mnohem méně než se nám zdá."Usmíval se dosud a uchopiv mne za ruku, vlekl mne do vedlejšího pokoje, jehož okna byla zastřena. Ocitl jsem se v úplné tmě.

Tu Helgar postoupil k oknu a trhl šňůrou rolety. Plný proud světelný padl na protější stěnu. Spatřil jsem portrét španělského šlechtice z doby pozdní renesance, s bezvousou, krásnou tváří, podobnou úplně obličeji Helgarovu. . „Hrabě don Tankred de Ravellos," pravil Helgar, ukazuje na starý portrét, jakoby mi představoval živoucí osobu. A když jsem ohromen klesl do vedle stojícího křesla, pokračoval s lehounkou ironií ve svém melodickém hlase: „Kráčíme prostě rozmanitými věky jako barevnými komnatami mystického labyrintu, měníce při tom škrabošky dle vkusů a příkazů dob. Co je na tom tak strašně zvláštního, že vás to děsí, Odone ? ... Bezvadný gentleman musí respektovati aspoň do jisté míry vkus prostředí, v němž mu jest se pohybovati, byť i tento vkus byl někdy nevkusem.

Silná a vyhraněná individualita může, ba musí při tom zůstati důsledná v hlavních svých sklonech a v uplatňování své vůdčí idey, setrvávajíc nedotčena duchem doby, a její kroj stává se jí pouze tím bezpečnějším prostředkem mimikrovým. Hrabě don Tankred de Ravellos nezapomíná nikde hellénistického ideálu, jenž jediný jest hoden jména ideálu uměleckého ze všech epoch dějinných, a ujímá se v době renesanční se svrchovaným zápalem důležitých vykopávek z oboru starořecké kultury. Lord Gordon Byron sní pyšný sen o znovuvzkříšení hellénské epochy na její nejklasičtější půdě, vypravuje vlastním nákladem dvě lodě na pomoc řeckým povstalcům, spěchá sám do boje za neodvislosť nové Hellady a jediné náhlá smrt zimnicí před Missulonghi dovede zničiti jeho plány. Pohleďte do mé knihovny, najdete v ní nejvzácnější díla starořeckých klasiků v nejpietnější úpravě a mám za to, že žádná knihovna na světě nemůže se honositi krásnější literaturou platónisťickou než knihovna má. S týmž duchem setkáváte se všude v mých uměleckých sbírkách, zejména však v mé osobní kultuře, v nejniternějších základech mé bytosti. Ne, nikoli, příteli, nesnažte se namlouvati si ve svém nitru, že chci žertovati nebo učiniti vás obětí jakési mystifikace. Vzpomínka na spatřenou kamej a oba portréty vyvrátí vám v zápětí všecky pohodlné námitky tohoto rázu. Přikročil-li jste jedenkráte k ovrubě strašlivé tůně, nezbývá, než pohlédnouti s odvahou na její dno. Ve vašem případě nelze zastavovati se v půli cesty, což jest ostatně vaším štěstím. Jsou věci, jimž nutno pohlédnouti zpříma do očí dříve, než nás ony samy odzbrojí. Každá nerozhodnost a rozpačitost mohla by se vám státi osudným hrobem."

Naslouchal jsem řeči Helgarově se svrchovaným úžasem a vytržením, jež nedovolovalo mi pronést jediného slova. Byl jsem připoután k jeho slovům jako zrak náměsíčníkův k stříbrné tůni. Zmocňovalo se mne něco, co se podobalo závrati, cítil jsem, jak ohromné zdi řítí se před mým zrakem v ssutiny a otevírají široširé obzory, posud netušené, — perspektivy, jež opájely moje oči a naplňovaly duši strašlivou horečkou, při níž zůstával mozek nedotčen a střízliv. „Ostatně", pokračoval Helgar, „vše má svoji krisi a peripetii a vy máte štěstí, že ocitl jste se právě uprostřed okamžiku, jenž vtiskne poslední pečeť celé historii, která se před vámi rozevřela zaskřípěním zarezivělých vrátek. Bitva Stínů schyluje se ke konci, Odone."

Helgar přešel několikráte pokojem a pohlédl na několik okamžiků do šeřícího se večera. Portrét Tankredův matněl, propadal se do tmy, jež smazávala jeho obrysy. Stín zapadal mezi stíny, vstupoval do své nejvlastnější domoviny. A zdálo se mi pojednou, že bylo by mi v této šílené chvíli nesnadno rozeznati, kdo je zde skutečnější, zda postava Helgarova, opřená o pažení okenní, nebo portrét španělského šlechtíce, vystupujícího ze starobylého rámu jako z okna, proraženého do století dávno uplynulého.

IV. BITVA STÍNŮ.

Probudil jsem se příštího dne pozdě z rána s pocitem obrovské zmalátnělostí jako při velké kocovině. Helgar budil ve mně nyní pocity naprosto různorodé a si odporující. Pociťoval jsem k němu velikou úctu a sympatii, ale i bázeň, spojenou s odporem, který byl však rušen podivným magnetismem, jímž na mne osobnost Helgarova působila, a který mi nedovoloval opustiti jeho dům, ač bylo to mým pevně uvědomělým úmyslem. Tento magnetismus osobností Helgarovy se ještě zesílil od včerejšího večera, kdy poznal jsem tragickou jeho souvislost s Aristippem, donem Tankredem i lordem Byronem. V jakých škraboškách vystupoval asi při ostatních inkarnacích ?... Probíral jsem v duchu všecky historické démony a srovnával je s povahou Helgarovou. Helgar byl sochař a po názoru odborníků nesmírně nadaný, mimo několik nepatrných skizz nespatřil však nikdo nijakého jeho díla. Šuškalo se o něm v umělecké společnosti, že pracuje o velikém díle, které úzkostlivě skrývá. Snad podivínství Helgarovo zavdalo podnět k této domněnce, jež nejevila se ostatně nikterak nepravděpodobnou. Helgar měl ve svém domě místnosti, jichž prahu nepřekročil nikdo mimo něj, a často setrvával uzavřen ve své odloučenosti. Bylo nemyslitelno, že by byl stále zaměstnán četbou řeckých klasiků, zejména Platóna. Znal každé slovo z jeho Rozmluv a dovedl přednésti jakýkoli odstavec z něho z paměti v jazyku řeckém.

Za těchto úvah vytáhl jsem roletu své ložnice a pohlédl do zahrady. Po stezce spatřil jsem procházeti se mladou ženu, jejíž zjev vyvolal ve^mně obrovské vzrušení, ač jsem si okamžitě neuvědomil, kde jsem ji po prvé spatřil. Teprve po té jsem si vzpomněl, že jest úplně podobna soše Venus-Astarty ve sklepení Helgarova domu. Jako by studený mramor byl oživl, naplnil se horkou krví, a zaměniv svůj závoj za moderní úbor distinguované dámy, procházel se v ranním slunci červnovém. Byla prostovlasá, její lehký slaměný klobouk ležel v trávě, kam jej byla asi právě odhodila, a slunečník ohnivé barvy, jejž držela nad sebou, otevíral se jako veliký makový květ. Všiml jsem si nádherného vlasu syté šafránové barvy, jehož přebohaté proudy byly spoutány na její královské hlavě v řecký uzel, a neobyčejného lesku jejích zelených očí. Vzpomněl jsem mimoděk osudu Lamačova, nemohl jsem však od ní odtrhnouti zraků. Tu položila se chladná a měkká ruka na moje rámě. Otočiv se, spatřil jsem Helgara. Byl přišel do mého pokoje a přiblížil se ke mně tiše, jako duch. . Chtěl jsem vás právě upozorniti", — pravil, „že jsem dostal návštěvu, a poprositi vás ve vašem zájmu, abyste se jí zatím vyhýbal, což nebude nikterak obtížno, protože asi mimo přítomnou chvíli nebude prodlévati dlouho v zahradě. Používám jejího přání, býti ponechánu o samotě, abych vám foto vyřídil." Řka to, uchopil mne za ruku a jemně odvedl od okna. „Tento pohled není pro vás," podotkl za chvíli.,,Kdo je ta dáma?" vyhrkl jsem. „Živoucí stín, který provází Aristippovo dílo a který se inkarnuje ve stejných periodách jako jeho tvůrce. Je dcera nedávno zemřelého amerického hvězdáře Harrisona, bývalého ředitele observatoře ve Filadelfii. Její matka byla Češka. Miss Mabel Harrisonova, dáma stejně duchaplná jako krásná..." „Nemohu se zhostiti dojmu, Helgare, že si ze mne tropíte žerty." —„Není mou vinou, že je nám žíti ve století, jež bére všecko žertovné strašně vážně a jemuž je všecko vážné předmětem bohorovného úsměšku. Viděl jsem kdysi v blázinci muže, který zaměnil ve své utkvělé myšlence vlastní osobnost s osobností svého nepřítele a potíral sebe sama nejdravějšími, nejjedovatějšími a nejduchaplnějšími šlehy. Bylo to tak tragikomické, že jsem nemohl při tom nevzpomenouti filosofie a vědy dvacátého století." Pohlédl při tom do mé tváře a konstatoval na ní patrně jistou změnu, neboť dodal: „Jste dosud příliš plastický, Odone. Kdybych i nebyl pozoroval na vlastní oči, že jste spatřil před chvílí Mabel, poznal bych to na vaší tváři. Pojďte, příteli, poskytnu vám protiléku." Vedl mne po schodech do oné Části zahrady, jež se táhla za zadním traktem budovy, k nepatrnému okrouhlému jezírku, jehož nehybná hladina leskla se uprostřed skupiny thují, shlížejících v ní své tmavé koruny. Usedli jsme na primitivní sedátko a dívali se do černého zrcadla. Nastala chvíle mlčení, při níž jsem si uvědomil, že pouze přítomnost Helgarova a stud před ním brání mi, abych nespěchal s chlapeckým zápalem vyhledat Mabel. Cítil jsem, že jsem do ní šíleně zamilován a přitahován k ní silou, jejíž přemožení by vyžadovalo nadlidské moci. Vzpomínka na Lamače a jeho osud bledla v krvavém žáru mé touhy, a cítil jsem, že čím dále lhostejnějším stává se mi vše, co se netýká jí. Byla to lhostejnost i k mým vlastním osudům. Vím, kdybych byl v té chvíli nabyl nejjasnější jistoty, že setkání se s n í přinese mi nejbídnější zkázu, byl bych za ní spěchal. Cítil jsem v tom okamžiku, že přítomnost Helgarova může míti na mé rozhodnutí účinek odkládací, že však nemůže na něm praničeho měniti. * Z těchto myšlenek mne vyrušil Helgar, či spíše vpadl do nich, jako by je byl vyčetl z mého nitra. Pravil: „Nepřeji si, Odone, abyste se stal novou obětí, a v této době mi jest již dána možnost, abych svá přání vtěloval v činy. Můj děsivý zápas se sebou samotným, který vyvolal boj legií stínů — zápas, který trval více než dvě tisíciletí v různých formách mého bytí, dospěl onoho stadia, kdy podařilo se mi poněkud vymknouti se železnému sevření, a do pekla mého prokletí pronikl paprsek sluneční. V sedmém vtělení Aristippově svítá . . . Platón nezapomněl svých slibův a stál při mně v dobách nejkritičtějších. Jsme právě na místě, kde otevřel mi obraz nejnebeštější krásy, nepřístupné smrtelníkům, právě tak jako měl jim zůstati nepřístupen praobraz krásy démonské, který vytvořil Aristippos. Pamatujete se, že řecký umělec používal k vytvoření svého díla i typů nejnevinnější krásy, u níž prostým, takřka mechanickým vybudováním záporných pólů dobral se základních pečetí krásy zla, jež jest v podstatě oslňujícím padělkem Krásy. Aristippos vytvořil Afroditu Skoťii, Platón umožnil mu spatření Afrodity Uranie, aby mu poskytl příležitosti zrušiti účin jeho vlastního díla... Bylo to tím jednodušší, ježto dle zákona o zrcadlení, kde levé stává se pravým a pravé levým, byl by musil vzniknouťi vytvořením praobrazu Krásy Zla v oblasti fysické praobraz Krásy Dobra zrcadlením v oblasti mimofysické i tenkráte, kdyby onomu nebyl předcházel současnou prvotností originálu. Zde, v ebenové propasti tůně, zjevil se mi po prvé obraz Afrodity Uránie, který mi umožnil realisaci díla, jež ruší mou kletbu... Spatřuji jej zde, kdykoli se nachýlím nad tuto nehybnou hladinu, on je mi posilou v zápasu se stíny i v zápasu s hmotou, kterou jsem přemohl a které dnešního dne byla vdechnuta duše... Mabel Harrisonová nenavštívila mne dnes nadarmo. Jsouc nadána mimořádnými vlastnostmi fysiologickými, ví, že pracuji o díle, které ji má paralysovati a ví, že dnešní den má být dnem vrcholným. Přišla jistě zničiti mé nové dílo, na němž byl dnes proveden poslední úder dláta v dílně, jejíž práh vy prvý překročíte. Pohleďte , Odone, na obraz, který vám ukáži za chvíli v bělostném mramoru.” Položil mi ruku na temeno hlavy. Uzřel jsem v zrcadle tůně obraz, při němž se mi zatajil dech a při němž jsem úplně pozbyl pocitu fysického bytí. Afrodité Urania! Obraz nejdokonalejší krásy a nejdokonalejšího dobra, vymykajícího se popisu nejmistrnějšího pera ! Podobal se nesmírně obrazu Venus-Astarty a přece byl zcela jiný, ač nedovedl bych nikdy definovati onoho zásadního a propastného rozdílu! Vše nízké a prostřední spadlo v té chvíli s duše mé, cítil jsem se nesmírné oprostěn, byl jsem účasten nejvrcholnejší blaženosti člověka, který stanul na prahu ráje ve zlatém stínu křídel Cherubových. Obraz trval pouze okamžik — Helgar odsunul v zápětí ruku s mé hlavy, tento okamžik však stačil, aby se stal ne­zapomenutelným a napájel mne nezměrnou mravní silou ve všech dalších okamžicích mého života !... „Pojďte, příteli," - vyrušil mne Helgar, — „musíme pospíšiti do dílny, abych zabezpečil ještě lépe své dokončené dílo. Je tak nepřístupno, že jen stěží by se ji podařilo k němu vniknouti, přes to však chci učiniti opatření, které Mabel znemožní přístup nad veškeru pochybnost! Pak zničíme ihned sochu Venus-Astartinu, čímž bude na vždy zlomena i moc jejího živoucího stínu , jenž nese dnes Jméno miss Mabel Harrisonové." Přeběhli jsme schodiště v zadním traktu budovy, vystoupili do předního traktu s okny do zahrady s vodometem, pod nímž ukrývala se socha nádherného zla, a vstoupili právě do chemické laboratoře Helgarovy, když otevřely se protější dvéře a proti nám stanula Mabel. „Přicházíte pozdě, Helgare," — pravila s pyšným úsměvem královny, „Myslím, že jste mne trochu podceňoval, ač byste mne mohl znáti. Než vstoupíte do atelieru, bude z vašeho nového díla hromada mramorových střepin. Nepatrná výbušná patrona, umístěná v mramorovém záhybu, postačila, a plamen doutnáku právě nyní přibližuje se svému cíli." Sotva domluvila, ozval se z levého křídla hromový výbuch. Současně zdvihlo kamenů ze zahradního vodotrysku, voda vysoko vystřikla a pak se úplně ztratila v podzemí. Neměl jsem však v té času ani nálady, abych se mohl zabývati tímto podivným zjevem, ba nenapadlo mne ani zabývati se v prvním okamžiku nesmírnou,. nenahraditelnou ztrátou, která postihla lidstvo, a ohromným zločinem, který byl na něm spáchán; neboť scénu, při níž mi stydla krev která byla tak silná, že absorbovala na chvíli veškeru moji pozornost: Mabel svíjela se na zemi v nejstrašnějších křečích, vyrážejíc výkřiky příšerných bolestí, při čemž tvář její se měnila a stahovala do nejnemožnějších a nejnepřirozenějších křivek! Byl to obraz nejhroznějších muk, nelidského utrpení, který zíral na nás z jejích rysů!... Helgar chladnokrevně přistoupil ke stolku, otevřel zásuvku a vyňav morfiovou stříkačku, dal Mabel injekci. Pak položili jsme ji na krátké sofa a spěchali do atelieru. Dvéře byly výbuchem dokořán otevřeny, okenní tabule i skleněná střecha rozbita a na kamenné podlaze ležela hromada mramorových střepin a bílého prachu! To bylo vše, co zbývalo z úchvatného díla Helgarova, jež nebylo nikomu dopřáno spatřiti... Byl jsem překvapen, že tvář Helgarova, ač bledá vzrušením, nejevila sklíčenosti ani zdrcení. Usmál se lehce a pravil, uchopiv mne jemně za ruku: „Nevzpomněl jsem jedné věci, Odone, snad právě proto, že tak příliš prostá. Obě sochy byly v nutném rapportu,tvořivše obraz celku, mezi nímž je umístěna rovnováha fysického života, proto zničením jedné musela býti zničena i druhá, proto Mabel bezděky svým činem přemohla a vysvobodila sebe samotnou. Kdybychom byli my zničili sochu Venus-Astartínu, bylo by se stalo zcela totéž." Sestoupili jsme do zahrady a našli ve sklepení Venus-Astartu roztříštěnu v hromadu kamení, jež válely se v témže seskupení, jaké jsme byli spatřili v atelieru. Vrátili jsme se k Mabel. Ležela nyní klidně na plyšovém sofa, majíc oči zavřeny a oddychujíc z hluboka. Její tvář, v níž zrcadlila se pohoda a mír, byla dosud krásná, její krása byla však čistě lidská, postrádajíc všeho nadobyčejného a fascinujícího. Byla přirozenou dcerou Matky Země, její bytost pozbyla zřejmě veškerých na nedávné potulky mimofysickými oblastmi. Helgar dotekl se lehce jejího čela a Mabel se vztyčila, otevřevši krásné očí, plné přirozené něhy a nevinného veselí .“Jak jest vám, miss Mabel Harrisonová?'' Díky, Helgare, cítím se nesmírně svěží." . - Můj přítel pan Odon Rylant“, pravil Helgar, povšimnuv si, že oči Mabeliny na mne tázavě. Odpověděla na můj pozdrav lehkým úklonem a pravila Helgarovi : „Jste vlastně velmi negalantní. Vaše stromy jsou obsypány ovocem a dosud jste mne ne vyzval, abych si natrhala třešní. Doufám, že vaše zahrada nechová plodů zakázaných. Vstoupili jsme do zahrady a Mabel trhala plody. Helgar, který ji chvíli pozoroval přistoupil posléze ke stromu, utrhl meruňku a zakousl se do ní s výrazem nevinného a bezstarostného mládí. Díval jsem se na něho a vybavila se vzpomínka na poslední nevinnou rozkoš Aristippovu. Porozuměl a utkvěl na mně pohledem, v němž obrážela se veškerá radost osvobozeného života.