Záhady Poklady Literatura Zajímavosti Království Slovník Hudba Kdo jsem


JOSEF ŠIMÁNEK - DÍLO

Josef Šimánek - Píseň gotiky

Josef Šimánek - básník krásy a tajemství G. Morelli

Josef Šimánek - básně ze sbírky Propasti a plameny:

Josef Šimánek : Putování malého elfa: /kousek textu/

Josef Šimánek - Hudba Acherontu nehistorický román ze starého Řecka

Josef Šimánek - Oživlé mramory strašidelné povídky

Josef Šimánek - Bratrstvo smutného zálivu

Josef Šimánek - Ve chvílích jasných i temných /1902/

Josef Šimánek - Sen i skutečnost /1906/


-----------------------------------------------------------

náhodně objevená báseň v jednom katolickém sborníku:


Josef Šimánek - Píseň gotiky


U monstrance záři, v stínu kathedrál
květ Lásky mystický nám v duších vzplál
a srdce plná vůně kadidla
hleděla ze tmy světel do zřídla.
A bylo ticho slavně mluvící,
extasí vstoupilo nám do lící
a jak jsme zřeli v oblak modravý,
krev Kristova nám tekla na hlavy.
I šířil se Hlas Ticha dál a dál,
před námi Kdosi nekonečný stál,...
my nezřeli Jej, - neznámý jen cit
nám jméno šept, jež nelze vyslovit.
A všero chrámu, ve kadidla dým
archanděl zadul rohem kovovým
a jak jeho hlas tzhřměl do všech stran,
se brána otevřela dokořán.
A jak když luny zář v chrám nalije,
nad námi plula bílá Hostie...


Josef Šimánek - básník krásy a tajemství


G. Morelli

Zajímavá "poznámka na okraji" pana Z. B. v lednovém čísle Časopisu přátel duchovních nauk evokuje v mé mysli jeden zcela zřetelný obraz: stáli jsme s au­torem cyklu Po stopách tajemných společností na terase jedné starobylé vily na cestě z Florencie poblíž Pisy a obdivovali jsme pozdně renesanční kamennou masku fauna, nedaleko nás byl skutečný cypřišový háj, kdesi ještě v dálce jsme tušili moře - oba dva jsme si okamžitě vzpomněli na básníka Josefa Šimánka.

Již tenkrát jsem nabádal Agaraca, aby právě on "seznámil veřejnost s literárním dílem tohoto ušlechtilého a skromného umělce" a "také se zajímavými mystickými a okultními prvky v jeho pozoruhodných knihách", pokud je mně známo, dosud tak neučinil - a poznámka pana Z. B. je tedy připomínkou Josefa Šimánka po mnoha a mnoha letech.

Josef Šimánek se narodil 16. 3. 1883 v Jindřichově Hradci, kde vystudoval i gymnasium, z tohoto historického prostředí posléze vytěžil zvláštní příběh svého "rosikruciánského a martinistického" románu Bílá paní, který ovšem obsahuje celou řadu dalších okultních, fantazijních a také milovaných helénských témat.

Na české universitě v Praze studoval moderní filologii a zde také získal doktorát filosofie roku 1909. Poté se věnoval převážně žurnalistice - a ovšem poezii. Své první knihy, mezi něž patří i pozoruhodná bibliofilie Božstva a kulty a Putování malého elfa (obě s dřevoryty Josefa Váchala) posléze sebekriticky zavrhuje. V další (poslední) básnické sbírce "Propasti a plameny", která vyšla roku 1917 v Hovorech básníků u F. Topiče, se již obrátil plně k novoromantickému helénismu, kde je důstojným, byť pozdním dědicem Vrchlického i generace "Moderní revue", ..básník Jaromír Borecký charakteristicky hovoří o určitém "přesyceném hellénství alexandrinském" nebo i "hýřivé plnosti (novo)renesančním'.

Nicméně řada těchto básní je dodnes podmanivou, sugestivní četbou, mezi jinými náměty se velmi často objevují náměty antické, proniknuté vedle živé, svěží smyslovosti parnasistního zabarvení a tvaru i 'dechem mystérií" - tak např. v básních Memento, Antické jaro, Mystérie.. Dramatický dialog Sen v šarlatu - ze starého Egypta - vzdáleně připomíná některé básně Mallarméovy (Herodias) nebo Valéryho (Narcis, Semiramis zpívá). K tajemství a osudovosti poukazují jemné verše básní V zahradách osudu nebo Rudá a zlatá.

Jsou tu již i básně věnované Zasvěcencům, Apolloniovi z Tyany a Stanislavu de Guaitovi. Epilogem této sbírky je právě báseň, otištěná nyní v ČPDN 1/92.

Josef Šimánek později pracoval jako knihovník Pozemkového úřadu a ministerstva zemědělství - mezitím se ale od poezie téměř úplně obrátil k próze, často exotických nebo okultních námětů, napínavého děje, vybrané, "rafinované" erotiky - k próze téměř vždy nesené jeho obdivem ke starořeckému světu. "Tuto cestu zahájil" (jak říká bibliograf J. Kunc ve svém Slovníku soudobých českých spisovatelů) právě trojicí okultních novel "Nad starými schody hradčanskými" (o nichž se zmiňuje i Z. B.), známými ovšem spíše pod názvem "Křišťálový pohár" (1908) podle nejrozsáhlejší z nich, která evokuje dobový obraz boje "mezi láskou a černou magií", jak tyto náměty známe i z jiných tehdejších autorů (např. i E. Lešehrada). Neznámějším a patrně nejpozoruhodnějším románem J. Š. je "Háj satyrů" (F. Topič 1915) s námětem archeologa, který oživuje mýtus o nesmrtelné nymfě "jako zosobnění absolutní lásky" (J. Kunc) a poté, co uskutečnil tajemné nálezy v podzemní svatyni, hyne záhadnou smrtí v "háji satyrů", obývaném polobožskými bytostmi.

V "Háji satyrů" dosahuje autor jednoho z vrcholů své evokační síly a vybroušenosti svého, na dnešní dobu ovšem až poněkud přetíženého stylu, napínavostí děje román předjímá Bratrstvo smutného zálivu. Tento román, který obsahuje celou řadu zajímavých motivů, o nichž se dostatečně zmínili již pánové Agarac a Z. B., ovšem zdaleka nedosahuje uměleckých kvalit "Háje satyrů". Místy působí také určitou nevěrohodností děje, proto jej G. M. Agarac - myslím spíše ironicky - charakterizoval jako "dobrodružný příběh, pro dospívající mládež", jeho děj i stylizace ovšem skutečně souvisí s dobovou "manýrou" (čímž ovšem míníme spíše původní kulturněhistorický smysl tohoto pojmu, ne jeho pozdější, hlavně pejorativní význam). (Nevím, jakým vlivem "silné erotické zabarveni"1 dalších příběhů této knihy mohlo působit na tehdejší mladé čtenáře, dnes lze jen konstatovat, že na dnešní mládež by mohlo působit spíše esteticky výchovně..).

Sbírka spíše kratších povídek "Oživlé mramory" obsahuje rozmanité fantaskní a romantické náměty z různých dob - příběhy z doby Dona Juana, moderní juanovský příběh, ovšem s magickým kouzlem ze starého Řecka, velmi jemný příběh z doby Perikleovy s motivem magické lampy, "kabbalistický" příběh o "sedmistrunové harfě Mágů Sedmi Paprsků", v neposlední řadě dva příběhy, řekli bychom "upírské" (z romantické Prahy - i z Egypta), kdyby toto téma nebylo zprofanováno nesčetnými "amerikanistickými" autory.

Téměř výlučné ve starém Řecku se také odehrává milostný příběh se zásvětními motivy "Hudba Acherontu" (1918). Další soubor kratších i delších próz s příznačným názvem "Bitva stínů" (1920) obsahuje nebo i opakuje podobné náměty: láska "ze zásvětí"' v příběhu Kyrenská amfora, několik dalších příběhů z milovaného starého Řecka, vždy v jasu krásy a ve stínu tajemství. Titulní příběh představuje sugestivní historii sochy Temné Afrodity, působící zhoubným vlivem na všechny, tu aktivnější, tu pasivnější aktéry její "pouti staletími", v podtextu to­hoto opět napínavého příběhu se současně rozvíjí symbolická "dialektika" dobra a zla v jejich historické i metafyzické souvislosti.

K pozoruhodným pracím (vedle již zmíněného Háje satyrů a Hudby Acherontu) patří i novely souboru "Bohové na zemi", nacházíme zde několik mýtů nebo příběhů, které v dobrém slova smyslu připomínají "obnovené obrazy" Zeyerovy - nebo i Velhartického, "Asfodelová kytice" je další variantou Kyrénské amfory a podobných předchozích příběhů. "Hlas propasti" podmanivými tóny vyvolává prolnutí "dvou světů" a "dvou časů" (posvátného a profánního) v setkání "pozemšťanky" z dnešních dob a božských sil Velikého Pana. K nejzajímavějším pracím J. Š. patří ovšem nejrozsáhlejší próza tohoto souboru "Ztracený nápěv" s námětem mladého českého učence Molpovského, který pátrá na ostrově Lesbu po památkách na bájného pěvce a zasvěcence Orfea a který sám je po řeckých předcích pozdním potomkem eleusinských hierofantů (Eumolpidai). Zajímavý je opět motiv tajného iniciačního bratrstva, udržujícího skrytě "orfické" tradice včetně magické Orfeovy lyry.. O 'historickém románu' z 18. století "Bílá paní" (1937) byla již řeč. Stačí ještě dodat, že i tento román stejně jako např. Háj satyrů, Ztracený nápěv a některé další práce, obsahuje řadu pronikavých, nadčasových myšlenek o přírodě, člověku a civilizaci.

Za zmínku stojí ještě "Fainaretina triéra", bez ironie skutečný příběh pro mládež, vydaný i v tomu odpovídající edici, příběh o statečné spartské dívce (dokonce i s výchovnými motivy). Stranou ponecháváme divadelní pokusy a rozmanité stati o sokolství, k padesátinám Jana Havlasy (s nímž autora pojilo i jisté 'příbuzenství romantičnosti a záliby v záhadném), charakteristické jsou práce o skautingu a junáctví (ne tak vzdálené téma pro ctitele antické kalokagathie - ať již v původním nebo "tyršovském a svojsíkovském" duchu). Závěrem možno říci, že Josef Šimánek asi nikdy nepatřil k autorům, kteří by okouzlovali zástupy čtenářů, dnes je obtížné najít ho i v antikvariátech. Pro několik osamělých ctitelů tajemství a krásy však zůstává něčím jako "lampa Psýché", kterou si mlčenlivě a s chápavým úsměvem předávají, jako vzdálené a přece dosud živé zanícení.

Je to věčný satyr, který se na vás bude dívat ze svého 'vlastního' portrétu i ze zašlé fotografie (kde je mu skutečně podoben..).

ČPDN 3/92


Josef Šimánek - básně ze sbírky Propasti a plameny:

Pád pyšných andělů

A slovo vtělilo se v devět kůrů,
když ohni vplály kruhy pleromatu,
a Lucifer ve svém zlatoplavém šatu
na zvucích harfy své se nesl vzhůru.

V zrcadle tváří, vtkaných do azuru,
Bůh v nesmrtelném zářil majestátu,
a zpiti krásou, roztavenou v zlatu,
ti chvěli se, kdož snili o purpuru.

Proč zřením v Bvoha se tak krásni stali,
že přestali se dívat ve tvář Bohu
a v tváře své se v pýše zadívali?...

Když archanděl zdvih blesk jak žhavou dýku,
zřel stíny, zavěšené na oblohu,
jak netopýry prchající v křiku.


Tajemství

Jak varhan zvuk má vášeň v tichu zmírá,
po chladných dlaždicích se tiše plazí,
na portál, zpustlý chrám jenž uzavírá,
puklého bronzu těžký výkřik hází.

Plá měsíc v chrám, jak pozdrav z všehomíra,
a kane v resignaci, která mrazí.
Je ticho, které zprošťuje i svírá,
je noc jak Spasitel, jenž nepřichází.

Cos hořkne v šeru jak květ ocúnový,
jak hrozen omočený v bolehlavu,
jak anděl, jenž kles v náruč Satanovi.

A cítím v šeru, jak se zvolna sklání
dvé chladných bílých rukou na mou hlavu,
a slyším trojnásobné zaklepání.

/zjevná narážka na zednářské zaklepání – které se provádělo dvěmi rychlými poklepy za nimiž následovalo ještě třetí, osamocené, klepnutí /

V samotách

V samotách těžkých, smutečních,
v nichž svítí hvězdy osamělé,
my po zahradě jdeme stmělé,
znaveni tíží hříchů svých.

Již zanik ples a zanik smích,
a bledost myšlenky plá v čele.
A bol se chvěje v sféře celé,
jak vůně, zbylá po růžích.

Nic nehne se. Tvá hoří ústa
jak věčná lampa pod křížem,
jak žhavý květ, jenž z trnů vzrůstá.

A hodin zvuk se chvěje z dáli,
jak omylem by zbloudil sem,
kde Smrt i čas v své stíny halí.

Ballada.

Za bílé noci loutny plakaly,
s balkonu šat vlál jako bílý dým,
za bílé noci letěl do dáli
pochmurný rytíř s hledím spuštěným.

Za bílých nocí vadly květiny,
kde rytířův plášť ve vzduchu se mih,
a hvězdy halily se ve stíny
mlh smrtících a krutě mrazivých.

Kam rytířův kůň šlápl kopytem,
smuteční chorál zazněl pod zemí,
a tiché rekviem se neslo snem
i po zahradách mezi růžemi.

A po noci, když začlo svítati,
šat posud s balkonu vlál jako dým,
a ruka neustávala mávati
za rytířem do dálky zmizelým.

A od východu když v kraj šarlat pad,
zasypal zámek deštěm růží svých,
dál bylo zříti závoj větrem vlát
s vybledlých hnátů o mříž opřených.

Smích

Naslouchám větru. Pláče po zahradě,
pozdravy nese duší tesknících.
Neznámý démon povstal na Západě,
životu vmetl do tváže svůj smích.

Smích divoký, jenž se vždy vrátí zpátky,
jak vlna k břehu zpět se navrací.
Je rozkoš vteřinou a život krátký,
a pyšný smích jen věčně krvácí.

Smích, který drásá, zraňuje a bolí:
Oh, jaká rozkoš moci zaplakat
kdekoli v ústraní a pro cokoli!

Však pyšný démon smí se jenom smáti.
A jeho chechot řičí v krutý chlad
jak echo, jímž si bohové čas krátí.

Anděl smrti.

V závoji perlovém a opálovém
a s vlasem, jenž jak jantar hořící
plápolal zlatě noční vichřicí,
se o půlnoci vznášel nad hřbitovem.

Tvář jeho byla jako z kamene,
jak mlha průsvitný byl jeho šat,
a s křídel opojný se chvěl mu chlad,
jímž vše kol bylo v snění zmámené.

Zvuk houslí tlumený zněl o samotách.
Pruh světla zelený se za ním táh
jak z křišťálů a ze smaragdů prach.

Já zřel, jak s pohledem, jenž sladce mrazí,
dlaň noří v hrdlo safírové vázy
a květy tuberos v stín hrobů hází.

Zasláno.

Vy mýlíte se, tuším, pane drahý,
mníte-li, že jste větším gentlemanem
než parvenu, jenž v zámku zakoupeném
dal v starý portret vkresliti své tahy.

Jste z dandyů, jež dandy pozná záhy:-
dle sprostoty, již kryjí krásným jménem
té hrdosti, jež v srdci povýšeném
plá zlatým erbem nad pyšnými prahy.

Zpod lesku velkých slov Vám čouhá cosi
jak potřísněná sukně pod sametem,
jejž v dražbě zakoupený duch Váš nosí.

Mám starý rapír doma, pane drahý;
rád v lodyhu se mění s rudým květem
a vždy je gentleman, ač vždy je nahý !

Don Juan na hřbitově

Já mnoho vína pil. Mne ovál chlad.
Cypřiše kolem strašidelně šumí,
a ticho sahá na mne odevšad,
a žluté listí padá v moje dumy.

A posléz vše zas v nudě umírá,
jak vichřice když zmírá v stromě holém.
co doňa Sanča (1), Klára, Elvíra,
strašidla lásky, defilují kolem.

Je marnost vše, a já jsem velký bloud,
romantik na hřbitově ironický,
jenž, nekrofil, jde stíny obejmout,
by znuděn odešel zas jako vždycky.

Kdes v dálce bliká světlo na hrobě
jak bílá perla v krvi zavěšená,
a květy v porfyrové nádobě
splývají k zlatu, na vyrytá jména.

Já mnoho pil. Však ve mně týž je chlad,
a jako mramor studené mám čelo.
Chci v chladno smrti palčivé se smát,
sem láhev! Pít chci! Kde jsi, Leporello??

Tak. Utni hrdlo.? Buďme veselí!
Na slávu mrtvých si spolu připijeme!
Co vidím však? Oh! Starý příteli !
Náš dobrý komthur v sochy póze němé!

Ty skláníš se jak v meditaci mnich,
ó, komthure, ta póza nesluší ti,
a plášť tvůj v bílém mramoru jak sníh,
jak smrti nedbalky, jak rubáš svítí!

Ne, komthure! Tak nelíbíš se mi!
Svůj opusť podstavec a ztrestej smělce,
jenž kamennými mluví frazemi
v tvou rytířskou tvář – sochař bez umělce!

Vstaň, komthure! Pojď se mnou víno pít!
Budem se nebesům i peklu smáti,
mně zhnusilo se mezi lidmi žít,
že´s mrtev, mohu tebe milovati.

Přijď na mé hody! Víno rudé je
jak krev, když tenkrát proklál jsem tvé tělo
a stydne jako její krůpěje,
když luny světlo nad park vycházelo!...

Pozvání přijímáš?...Můj dík! Buď zdráv!
Já dávno mrtvý, mám rád mrtvé pouze-
je hřbitov srdce mé, můj život háv,
jenž jak tvůj rubáš visí na mé touze!

1 /Šimánek jsa v den smrti Julia Zeyera (taktéž člena tajných společností) cca 18 letý jistě znal právě jeho doňu Sanču – tragedii o čtyřech jednáních, která nebyla nikdy nastudována větší scénou.../
? Leporello, sluha dona Giovanniho ve stejnojmenné Mozartově opeře. Báseň celá vlastně kopíruje vyvrcholení děje známé opery. Kdo ji zná, ví jak vše dopadne nejen v této básni.
? Sabrage- neboli sabráž. Poněkud dramatický způsob otevírání lahví šumivého vína vynalezený napoleonovými důstojníky...

V zahradách osudu.

V zahradách Osudu jsme noci snili,
když naše luna s rosou smáčela nám nohy,
a naše myšlenky se rozsvítily,
jich reflex v číších oslavoval bohy.

A víno žhavé bylo, srdce chladné,
zmrazené měsícem a hvězdným světlem.
V noc divnou, v jejíž hloubi Osud vládne ,
my v kostky hráli na záhonu zkvetlém.

V chaosy stínů dlouze jsme se smáli
a neslyšeli, kdesi pod platany
že se kdos jiný ještě směje z dáli,
opály černými jenž plášť měl tkaný.

Tu černá kostka padla do mé číše,
zrcadlo vína zřelo mou tvář blednout.
Kdo silnější nás vploužil se k nám tiše?
A proč hlav k němu nemohli jsme zvednout?...

Renaissanční sonet.

Jab Beatrix jde bílá v bílém šatě,
noc achatová v očích se jí stmívá,
v nich mysterium panenství se dívá
a hoří jak nach růží na ornátě.

A stuha fialová v jejích vlasů zlatě
je duha snů, v nichž modlitba se skrývá,
a zázkak illusí a píseň živá,
z níž páchne hřích a cudnost voní svatě.

Duch vnímá ševel růží bílých listů.
A v lesku touhy, v hloubi amethystů
hvězd chladných planou křišťálová světla.

Jde sama, v struny paprsků hvězd hrajíc,
své touhy krví cestu znamenajíc,
jde, v poušti samot orchidea vzkvetlá.

Melancholie.

Plál měsíc v jizbu mou, na černé látky pad,
na černý krucufix, jenž visel rozepiat,
chlad smrti šířil zde, na lože mé se díval,
sen melancholikův kde pod víčkem se stmíval.
Sta stínů rozházel v mé síni bez ladu,
intendant zločinu a kníže západů,
svým světlem, essencí jež vášní je a hříchů,
jež krystalují v čas, kdy hrobky tonou v tichu.

Mne měsíc překvapil svým siným závojem,
když led svých ztuhlých vášní rozlil po snu mém,
můj ret se zapálil, mé zachvěly se brvy,
a moje srdce bylo plné ssedlou krví.
Chlad rozkladu z ní táh, táh mrtvolný z ní jed,
byl měsíc rudý tak, a já jsem byl tak bled.
A kolem duše mé z melancholických stínů
před pavouk pozvolna svou šedou pavučinu.

Adorace

Nad bílým čelem Tvým plá jakýs vzácný skvost,
pro který v lidské řeči posud jména není,
neb patří k předmětům, jež vznikly pro věčnost
a v smrti radostech jež mají zalíbení.

Jak svatých Serafínů v jíní ztuhlý dech
je bílá Tvoje pleť, z níž vůně mandlí prýští,
a pravda dětských snů v Tvých plesá úsměvech,
jež v závrať spíjejí se bájí doby příští.

Vše, vyjma skutečnost, má princezno, je Tvým.
Vše, vyjma skutečnost, jež příšerně se šklebí.
K ní hledíš, vznešená, s pohledem zhrdavým,
jak ta,jež planých útěch nemá zapotřebí.

Tvou skutečností jsou jen stigmata Tvých ran
a purpurový bol, jenž jako žalm z nich kane,
jak triumf smuteční, jenž k nebi zazpíván,
má světic parfumy v legendách pěstované.

A, mučednice má! Když klekám k nohám Tvým,
jež jak dým kadidla mé zbožňování halí,
do výšky gotické zdi kolem prchat zřím,
a vnitřek pokoje je vnitřkem katedrály.

Zasvěcencům.

Jiřímu Hynaisovi

S mystickým ohněm nad bílými čely
a kolem skrání se zlatými věnci,
s meči, jež hmotu od života dělí,
z tmy věků stoupat zřím vás, Zasvěcenci !

V čas, kdy se duše rány otvírají
jak okna, do věčnosti proražená,
bolest se vůdcem stává k věci taji
a v hymnus mění se hlas, který sténá.

Tu modrá noc jest jako lůno svaté,
zkad život věčný vystupuje,
v závoje sedmery jenž halen zlaté,
v roh gigantický jitřní pozdrav duje.

A modrá záclona se otevírá ;
tma v ebenové schodiště se mění,
po kterém bílí kněží všehomíra
jdou k síni velikého zasvěcení.

.X.

Vám prší k nohám jejich velké květy,-
ze zlata slzy, vyroněné v světy,-
jež Parens Magna z bezdných očí svojich
v tmu plodnou roní v nekonečných rojích.

.X.

Tak neslyšně jsou vážné vaše kroky
a světy kolem vás se věčně mění,
co nezměněn váš pohled přehluboký
a slavného dění velkém zrcadlení.

Jak Pravdy paprsek vy protínáte hmotu,-
světla, jež hloubku bezdných srázů měří,
s nehnutým řádem božských Sefirotů,
kde cit je skeptikem a rozum věří.

Andělé výšek, hloubek Lucifeři.
Vítězi časů, věků mučedníci,
synové myšlenky, jež nad světy se šeří,
ó, slunce, nad platany vzcházející !

Vy, strážci životy a těšitelé,
vy, vůdcové přes mrtvé moře,
s korunou trnů na povýšeném čele,
na člunu spasení, jejž nese hoře!

Vy titani ! Ó, děti Promethea,
vášniví dobyvači Elysea,
králové azuru, básníci harmonie,
platónští milenci, v nichž věčný osud žije!

.X.

.X.

Evokace Apollonia z Tyany.

Éliphas Lévi, filosof a abbé,
jenž srdcem rostl v srdcí kathedrál,

…X...

Stanislav de Guaita

Jak k nebi rozprášené hlasy zvonů
jsou hvězdy, mystická noc na zem stéká
jak rekviem, jež na mrtvého čeká,
jenž dosud nepřekročil Acheronu.

Kdo překročí jej?...Nemodlím se k nebi,
ač proti sobě stát zřím peklo celé.
Jdu s ďáblem v zápas v pýše osamělé
a cizích zbraní nemám zapotřebí.

Rozkoší chvěji se a divě jásám,
jak jásá rudý oheň na trojnoži,
a kráčím vzhůru k nepoznaným krásám.

Rozkoš, jež z ráje ani z pekla není:
Markýz de Guaita, rytíř osamění,
v zápasu s peklem bez pomoci Boží!

K novellám „Oživlé mramory“

Jaromíru Boreckému.

I.

…

…

…

Teď slyš! Strun zvuky šerem proletěly!
Mramory vztyčují se pod cypřiši,
a slyš fléten hlas a cinkot číší.

II.

…

Do zlatých pohárů proud amfor plyne,
vrcholky platanů jde divné chvění,
krev jásá divoce a vášnivě se pění
za hudby zřídel, jež se do tmy řine.

Dech dráždivý jde z fialkových trsů.
A číše, nesoucí tvar lebky i tvar prsu,
jak smály by se, když se v úder zvednou.

A modrou nocí zlatý měsíc pluje,
co bílý mramor v červeň oživuje,
a růže mrou a v štíhlých vázách blednou.

III.

V té chvíli v trikliniu usedám,
uprostřed fantomů, svých urozených paní,
a nahý jako faun a s břečťanem kol skrání,
ke slávě přízraků svůj pohár pozvedám.

…

…

…

…

Smutný faun.

Jak snění nymf noc chví se modravá
a luna pluje ke znamení býka.
Ve skalách vítr chechtá se a hýká,
a réva dozrává.

K západu táhne rudá záplava,
chlad srdce zmrazuje a do žil vniká.
Na bílá ňadra, v kterých touha vzlyká,
vzpomínka hoří v duši krvavá.

Svou volám milenku, jež lásky mé se bála;
a posměch divoký mi vrací les i skála,
co pyšných vášní květ v dnů šedi zhasíná.

Bůh osamělý, jenž chtěl lásku ženy,
svůj křičí smutek ve kraj zamlžený
a po prvé své božství proklíná.

Memento.

Zčernalo víno v zlatých číších,
mlčení visí na cypřiších,
mramory nahotu svou noří
v žár pyšný, nad čelem jenž hoří.
Již vstaňte, mrtví, z hrobů svých,
stín kráčí po růžích.

Mlh přízraky se na dům snesly,
když hlavy v trikliniích klesly,
a vášeň, pro Erebos zralá,
svá muka do tmy žalovala.
Pochodně skloňte vzdorů svých,
stín kráčí po růžích.

Vychladly v asfodely rudé
ohně, jež v očích vzplály všude,
zář luny v ticho zadumané
jak s Cháronových vesel kane;
dnů zašlých zkamenělý smích-
stín kráčí po růžích.

Vše usnulo. Jen v proudech vína
jak v zrcadlech se plíží vina,
a vášně hasnou v proudu ztmělém
jak lásky hetair pod popelem:
již vstaňte, mrtví, z hrobů svých,
stín kráčí po růžích!

Antické jaro.

Tajemný povzdech kráčí slavně zemí,
lilie mlčí nádheru svých vizí.
Jsou jejich sny jak vlečka bílé řízy,
jež splývá s Diany, když Bůh je němý.

V ten čas jed vůní houstne alejemi
jak zpitá krev, jak výkřik chtivé mízy,
co nachový mrak na západě mizí
jak pěna, která šumí nad vášněmi.

Jde průvod pod větvemi thují.
Jich stíny se jak vzdechy prodlužují,
když duše sestupuje do plamene.

Jdou: Bílé prsy svítí rozhalené.
Z nich granát rozjitřený do tmy plane
jak jiskry do opálu vykřesané.

Mysterie

Než přijde Večer, stůjte na stráních,
zapalte světla, rudá, fialová,
a až kol půjde, veliký a tich,
prozraďte větrům zakázaná slova.

Z opálů, v nichž jsou vášně zakleté,
položte diadémy na své skráně
a vzhůru lokte bílé zdvihněte,
krev červánků by zvolna tekla na ně.

Ať ňadra, ozdobená růžemi,
jak lotosy jsou v krvi omočené,
nechť vzkřiknou myšlenky, rty oněmí,
až strašný klid noc nad platany sklene:

Pak jděte k žulovému portálu
v průvodu, jenž se vlasaticí vine,
a čekejte, až přes mříž z korálů
stín veliký a nepohnutý splyne:

A vykřikněte všechny najednou
a rychle odhoďte své bílé řízy,
těl nahotou v noc sviťte bezednou
a vyčkejte, až Juppiter v mrak zmizí.

Slast žhavá zaplane vám na líci
a nad skráněmi stříbrných dvé rohů,
a cítit budete, se chvějící,
že v tuto chvíli počaly jste z bohů.



Josef Šimánek : Putování malého elfa: /kousek textu/

...A cestou lesní ďasy shléd´,
jak plní ticho chechotem,
když noci chřtán se otevřel
a veliký svět příšer s ním.
Po tenkých hrotech lučních trav
divoké ženky tančily
a byly jako stínů hra
nad ohněm černokněžnice....

A nad lekníny u vody
a nad listovím ďáblíku,
jímž hadí kořen plazil se
jak smaragdová guirlanda-
kde vla s vlnou hrála si
v rozmaru lehce koketním,
seděla něžná Undina
s úsměvem vábným hledící...

...by z dálky chtěla zavolat
někoho němým pohledem,
jenž by jak vlákno zelené
v síň křišťálovou hosta táh´.

...když ulicemi tekla tma
a měsíc na nebi se skvěl
jak parnassie obrovská,
jež v opálový kalich svůj
zavřela na sta světlušek...

...a mágovu shléd´pracovnu,
kde nakresleno na sta čar
a tajných vzorců z Kabbaly.
Veliká láhev na stole
uzavírala stvoření,...
...vněm homuncula poznával.
Pak spícího zřel člověka
a zděsil se. Zřel v jeho sny,
v nichž davy zlostných myšlenek
se proháněly divoce
jak řada příšer strašlivých.
A nestvůra, jíž fosforem
se leskly oči žraločí
mu spočívala na hrudi
a ostré zuby cenila.
..A ke krbu se obrátil,
kde salamandři veselí
ho roztomile vítali
a děli mu : Těch nelekej
se příšer. Pouze člověk jest
jim vystaven, je sytí sám
a vychovává krví svou
a myšlenkou a žádostí.
Toť vlkodlak, jenž součástí
je duše lidí samotných
a jenž by zhynul, kdyby mu
v ráz člověk odňal potravu.
I vampyra a upíra
a jiných příšer hustý dav
zde možno zřít; toť zvěřinec,
jenž prýští lidem ze srdcí,
to zvěřinec, jenž vzniká tam,
kde zrodilo se svědomí.
Blah,svědomí kdo nepoznal,
kdo spáti nechal příšery...


Josef Šimánek - Hudba Acherontu nehistorický román ze starého Řecka

Krátký román, čítající méně jak 100 stran malého formátu. Š. se v něm vrací ke svým oblíbenostem : popisům antických předmětů běžné potřeby, obdivu k eleusinským mysteriím a vpravdě panovským hostinám. Romám je psán rozvláčně, ale jeho zápletka vygraduje na posledních dvou stranách. Budí dojem jakéhosi chvatu, když předtím takřka nudil. Je to taková řecká selanka. Člověka, který zná většinu jeho díla nijak nepřekvapí. Proto se spíše přikláním přečíst si raději : Bitvu stínů nebo Háj satyrů.
...

Josef Šimánek - OŽIVLÉ MRAMORY strašidelné povídky

Prolog
antiku navozující verše známé již jinde od Š.

Upír
Nikolivěk upír, ale upírka a ještě don Juan v sukních (zcela vážně). Pražské prostředí a snad ceylonský původ této Judity...

Ahmétin rubín
Kterak krokodýl způsobil, že egyptolog zemřel erotickým vysílením aneb faraonova pannenská dcera succubou...obdiv k jejím malým nožkám jejichž stopy pak zůstaly na cestě k hrobce...

Zachycení nálady povídky: nádherný polotropický západ, který mísil nopálovou červeň v morionová zrcadla tajemných vod, naplněných smrtí. Naposledy zapálil se chrámek Horův, rozpadající se v ssutiny na druhém konci ostrova, žhavým požárem, jako by ověšen nesčetnými kardinálskými rouchy. Roucha spadla dolů, chrámek byl opět holý svou studenou nahotou. Dostavilo se šero s rychlostí obvyklou v jižních krajinách. Bzučení hmyzu chvělo se vzduchem jako dlouhé záchvěvy basových strun, Větvemi palem svítily skvrny oblohy, v jejichž hluboké modři válela se fosforová mlha měsíčního světla.

Sedmistrunová harfa

V hlubinách zříceniny chrámu Ammon-Ra nalezl rabbi Hazael-Lvi své útočiště nejen ke studiu Kabbaly, ale i sedmistrunnou harfu jejímž souzvukem se překlene most k Druhému břehu. Jeho žák však navštěvován ve snu dávným veleknězem- rozhodne se onu správnou melodii na ni zahrát dříve, než se učitel navrátí. Bohužel při napínaní jedné nenaladěné struny dojde ke katastrofě , která coby zvuková (infrazvuková) zbraň s mohutnými spekrálními efekty vezme celý chrám i všechny poblíž do říše Nicoty...

Smrt Perikleova

Příběh Charmione a Perikla. Kouzelná achátová lampa od milence Periklea jako mocné nekrangelium zvěstuje jeho smrt. Ona pak, hetéra nad jiné krásná, sestoupivše do podzemního chrámu bohyně lásky ve svém domě, spáše sebevraždu a stane se nádhernou sochou .

Svatební dar

Královna Orantis ze zištných důvodů zabije v den svatby svého prvního manžela jedem. Její zrcadlo, které to vše vidělo, vhodí do moře. V den, kdy se podruhé vdává, je zrcadlo vyloveno z moře a přineseno. Kruh se uzavírá, král je pomstěn...

Smutný faun

Takřka statuofilský příběh Hyacinty, která se zamiluje do mramorové sochy fauna před jezírkem v parku. Když ten její láskou oživen její lásku opětuje, je odmítnut. A tak za je socha roztříštěna náhlým bleskem a Hyacinta opuští tuto selanku doživotně smutná z umělých radovánek velkoměsta.

Don Juan zasněný

Don Juan svádí svou poslední oběť, doňu Sól. Prochází symbolicky komnatami svého života v nichž Leporello, jeho sluha rozsvěcuje různé lampy, symbolicky barevně dle různých životních období. Tu náhle spatří v poslední, černé komnatě, kde ještě nikdy nebyl , ďábla. Vrhá se na něj s kordem, aby pak sluhové zjistili, že napadl zrcadlo.

Smrt dona Juana
Když se po letech rozhodl don Juan stolovat na náhrobní desce otce jím svedené ženy, kterého navíc potom zabil a vyzývajíce jej po letech , navíc mrtvého, aby se připojil k hostině, je zvláštně probodnut a nasledky zemře. V kraji se pak roznese zvěst, že kamenný komtur pomstil svoji dceru...

Černý rytíř


Rytíř jako Ahasver prochází věky a zabíjí celá ta léta svoje soupeře, které pak má coby portréty ve své zvláštní galerii. Poslední portrét však odvrátí Amaryllis.

Josef Šimánek - Bratrstvo smutného zálivu

Bratrstvo smutného zálivu a jiná próza... jiná próza zachraňuje zatím nejslabší Šimánkovo dílo. Bratrstvo má nádherně poetický název, ale jinak je celý prostince naivní a ideově přímočarý. Byl by pro mne skvělou četbou ve 13 letech anebo by se výborně zpracovával do nějaké moderní televizní zábavy ve stylu Indiana Jonese. Naproti tomu jiná próza obsažená v této knížečce z roku 1918 je vrcholně vyvedená. Keř Farannův je nesmírně jemná, ale meyrinkovsky bizarní freska o zahradníkovi, který obětuje svou dceru rostlině, kterou naučil sílit z lidské krve. Tento rostlinný upír pak zabije i svého tvůrce. Zhrzený milenec hledající svou dívku je nalezen pod rostlinou, které odevzdala svoji duši /krev/. Celá povídka, na konci označovaná za snovou, skončí v erotickém spojení vypravěče a básnířky mu vášnivě naslouchající. Bravo, neskutečná věc. Nasledující povídka Dryada je schopna dohnat citlivějšího čtenáře až k slzám. Malíř snažící se zachytit "duši lesa" se zamiluje a podlehne dryadě, omezí své styky s lidmi jen na nejnutnější a nakonec na své přání splynul se světem duchů živelných, zůstal po něm jen obraz, zachycující krajinu a před ním jeho šaty. Třetí skvělou freskou je pak Sokyně. Kraťoučký příběh o souboji žen o jednoho muže a o tom jak obětování Afroditě Skotii pomůže sokyni odstranit.

Josef Šimánek - Ve chvílích jasných i temných /1902/

Vzpoura

Žár despotické vášně ve zraku
a s tváří ironicky truchlící
v šum vichřice a v smutek oblaků,
já zpívat půjdu, pěvec bloudící.

Divokou písní řádit budu v tmách,
cit měkký v duších sžehnu plameny
až Vzpoura vstane rudých ve barvách,
ryk boje zvíří v skalách Gehenny.

A v hromů bouři, v blesků siný svit
plát bude mojich strun hlas kovový,
vzdor síly divé kolem bude sít,
v základech zachví trůnem Jehovy.

Pak vstaňte, zatracenců duchové!
Tyrana svrzte s oblak záplavy
a v západu požáry růžové
vítězství prapor vztyčte krvavý.

Tak toto je báseň snad z prvních Šimánkových věcí vůbec, který by naprosto bez úprav mohla převzít česká blackmetalová skupina ROOT nebo by se hodila k polským BEHEMOTH, obě tyto kapely se přesně v těchle Šimánkově intenci pohybují...

Božství

Byl večer. Temna proud jak vodopád
se v kraj lil, jenž zdál se mrtvý sníti,
velebnou hrůzu z nekonečna vát
cítiti bylo,-ztad, kde mizí Bytí.

Sám velký stín, obrovským stínem šel,
byl strašný ve své vznešenosti černé,
šel přes hor nahý hřbet, v kraj tajuplný spěl,
kde rudých sluncí blesk plál v dáli bezezměrné.

A za ním lidstva dav jak dlouhý had se táh
v ohromné mezeře, jež zdála se bez hrází
kouř obětí spěl z jeho středu, ve výšinách
jenž mizel závratných, kde měsíců svět vzchází.

Ho chtěli poznat blíž, tož spěli za ním v dál...
Však děsná mezera, se stále stejnou zdála
řad mrtvol hnijících jich cestu pokrýval,
co Stín šel vážně dál, kde rudá slunce plála.

Za věkem minul věk. A každý cestou pad,
aniž Ho poznal touhou zmírající,
On velký, strašný šel dál v nekonečna chlad,
kde rudých sluncí blesk s krvavou planul lící.

AVE RISUS

Pryč s matnou slzou, jež v mělkých mdlobách zmírá,
dceř otřepaných vzdechů,
ta něžná obluda v změť nervy rozedírá,
co v žilách houstnoucí krev v kalné bláto sbírá
v svém zimomřivém echu.

Tu sílu divokou, chci v rozpoutání vítat,
jež hýříc jásá, boří,
když v páry roztaví každičký lkavý citát,
v ní jitro bouřlivé zřím v rudých barvách svítat,
jak z žhoucích mlh se noří.

A vínem palčivým, v němž vášeň šumíc pění,
spít v nezkrocený Babel
chci city nemocné v rostoucím opojení,
až s břitkým cynismem, jenž chladně v touhách plení,
se zachechtám jak Ďábel!

Josef Šimánek - Sen i skutečnost /1906/

PTÁK

V kraj slunce zasvitlo, jak smutek v jeseni.
A draperie se nad ním táhla bílá.
Jak neurčitý sen tajemné mlčení
rozpjatá křídla ptáka porušila.

A byl to divný pták. Usedl na topol
a zpíval : Já jsem ten, jenž zdrásal srdce Tvoje.
Ač,-nevzal jsem ti moc...Kde ukrýval se bol,
to všechno nechal jsem, v Tvé hrudi schováno je!

A toho bylo víc, věř, toho bylo víc!
To málo sladkého jsem sobě popřál pouze.
A ze srdce ti téměř neubylo nic
a já jsem ukojen ve své nekonečné touze!...

"Kdo, ďáble prokletý, tě v ptáka proměnil,
a jaké jméno děs před tebou nese v dáli?
"V tvé vlastní lebce jsem tebou zrozen byl
a tvoje myšlenky mi k nohám drápy daly!"

Z EROTIKY MRTVÝCH

Báseň o zavražděných milencích, kteří se po smti scházejí na místo svého tragického skonu, tam , kde tlí starý kříž...

Zpět